Boj EU s klimatickými změnami? Sebevražda evropského Quijota

Globální oteplování se stává v poslední době často skloňovaným pojmem. Neustále jsme prostřednictvím médií zahlcováni katastrofickými vizemi způsobené právě globálním oteplováním, vyjádřeními různých politiků a odborníků, co by se mělo či nemělo dělat a jak oteplování zabránit.

Ještě větší mediální trhák nyní tvoří světová finanční krize. Její důsledky se již naplno projevily i Evropě a nejnovější zprávy hovoří o tom, že ekonomika eurozóny se propadla do recese. Česko se zatím drží, ale ani náš výhled do budoucna se nedá označit za zcela optimistický. Také naše hospodářství zpomalí a i nás čekají „horší časy“.

Přestože tyto dvě témata mezi sebou na první pohled nesouvisí, mohou se vzájemně ovlivnit. A to bohužel v negativním slova smyslu. Lpění na současné klimatické koncepci EU totiž může do velké míry umocnit současnou krizi a způsobit ještě větší propad evropského hospodářství. A to navíc se značně nejistými výsledky v oblasti změn klimatu.

EU bojuje proti oteplování za 1 bilion eur

Evropská unie se rozhodla proti globálnímu oteplování bojovat. I navzdory finanční krizi se vrcholní představitelé evropských států na poslední summitu EU dohodli, že do konce roku přijdou s ambiciózním plánem proti globálnímu oteplování. Již v loni na jaře představila unie záměr, podle kterého by se měl do roku 2020 snížit objem emisí skleníkových plynů o 20 procent. Pokud by ho EU skutečně chtěla realizovat, přišel by ji podle odhadů na 1 bilion eur.

Na říjnovém summitu EU pak politici potvrdili, že i navzdory finanční krizi plánují dále bojovat proti globálnímu oteplování, resp. emisím skleníkových plynů, a neustoupí od dřívějších předsevzetí. Evropští politici totiž pochopili, že na tématu klimatu se dají velice dobře získat body popularity. Za bilion eur by se ale mohli politici zamyslet na efektivností jejich plánu a přestat se věnovat idealistickým sebepředstavám spasitelů naší planety. Pokud však Evropa opravdu vytrvá v těchto smělých cílech i přes současnou finanční krizi, vykope si tím svůj vlastní hrob, do kterého si navíc sama lehne a ještě se s radostí nechá se zasypat hlínou.

Osamělá akce Evropy – nulový výsledek

I kdybychom přijali tezi, že změnám klimatu zabráníme omezením emisí oxidu uhličitého, museli bychom přesvědčit všechny státy, aby jeho vypouštění do ovzduší výrazně snížily. Jenže jak USA, tak Čína a Indie, tj. hlavní „vypouštěči“ skleníkových plynů, se k této myšlence staví prozatím velice negativně a nedá se předpokládat, že se jejich postoj do budoucna příliš změní.

Vzhledem k tomu, že Evropa se podílí na celosvětových emisích asi 14 %, snížení o pětinu by znamenalo celosvětové snížení oxidu uhličitého (za předpokladu, že ostatní státy by své emise nezvýšily) zhruba o 3 %. S finančními náklady bilionu eur se nejedná zrovna o uspokojivý výsledek. Emise by fakticky zůstaly stejné a evropští obyvatelé by přišli zhruba o 31 státních rozpočtů České republiky (zhruba onen 1 bilion eur). Kdy už Evropa pochopí, že její osamělé akce nemohou přinést žádný významný výsledek?

Braňme spíše negativním dopadům

A co třeba vyslovit „kacířské“ tvrzení, že vůbec není důležité, co nebo kdo je původcem současného oteplování naší planety? Často se zmiňuje lobbing velkých průmyslových koncernů, které chtějí blokovat jakékoli omezení jejich výroby. Bohužel se zapomíná na to, že nemalou roli hraje i lobby různých enviromentálních organizací. Co třeba přijmout současný růst teplot jako fakt a snažit se mu spíše přizpůsobit a zabránit jeho negativním dopadům?

Pokud by se EU skutečně rozhodla investovat bilion eur, co je raději vložit do zařízení, která by mohla zabránit katastrofám, než se snažit individuálně snížit emise? Peníze by mohly směřovat na vybudování nových zábran proti zaplavení mořem či do zařízení pro zásobování sladkou vodou. Nalezení nové agrotechniky by umožnilo udržet celkové zásobování potravinami i navzdory klimatickým změnám.

Možné jsou i úvahy o připravení se na vynucenou migraci lidí, byť tato opatření by předpokládala i celospolečenskou (politickou) vůli a dohodu k takto razantnímu pohybu lidí. Ať je růst teplot sebevětší, není (a jak to vypadá i podle těch nejhorších scénářů, snad ani nebude) tak rychlý, aby na něj lidstvo nebylo při současném stavu techniky a vědy schopno zareagovat.

Pohybujeme-li se ve sféře hypotéz, lze uvažovat i o tom, že oteplení může mít i řadu pozitivních dopadů. Vzhledem ke zvednutí hladin se mohou stát úrodnými nová území, roztáté ledovce mohou přinést nová naleziště surovin (především ropy a zemního plynu) a zkrátit také obchodní cesty.

Evropská sebevražda na dohled

Ať tak či tak, každá velká evropská investice do omezování emisí je v době stávající finanční krize cestou zkázy. Jestliže by k podobným kroků k tomu Evropa nepřesvědčila ostatní státy, žádný kladný efekt v podobě celosvětového snížení emisí by investice stejně nepřinesla. V době, kdy se ekonomika Evropy dostává do recese, se stává investice do neefektivních změn klimatu nadbytečným luxusem, který si náš starý kontinent nemůže dovolit. Jediným důsledkem by bylo potopení Evropy a její hospodářská sebevražda. Těžko lze vinit všechny evropské státníky ze snahy získat popularity na klimatických otázkách, zajisté některým z nich jde i o blaho naší planety, jenže nebývá cesta do pekla dlážděna těmi nejlepšími úmysly?