Co škodí hospodářské soutěži? Hlavně antimonopolní zákony

Poslední dobou můžeme stále více slyšet o Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. V několika posledních měsících neproběhlo snad týdne, kdy by se v médiích antimonopolní úřad neobjevil. Na listinu vyšetřovaných a potrestaných se například dostaly i úspěšné firmy Student Agency či Kofola. Před několika dny uskutečnil úřad „přepadovku“ několika mediálních agentur kvůli podezření z kartelu.

Firmy dostávají vysoké pokuty, na které reagují různě. Kofola zvolila cestu menšího odporu, s úřadem spolupracovala a své selhání napravila. Odměnou jí byla nižší výše pokuty. Opačný způsob zvolila společnost Student Agency, které se od začátku proti své kauze staví a hodlá podniknout všechny kroky k tomu, aby ji úřad očistil. Čtěte více: Kofola se přiznala. Antimonopolní inkvizice opět v akci.

Úřad se po každém udělení pokuty kasá, jak pomáhá podnikatelskému prostředí u nás a jak by bez něj docházelo k nekalým praktikám, které by poškozovaly konečné spotřebitele. Je tomu však skutečně tak? Opravdu by bez antimonopolního úřadu a antimonopolního zákonodárství nelítostné firmy všechny sedřely z kůže? Opravdu by podniky v honbě za ziskem nedokázal nikdo zastavit?

Úřad slouží dle vlastních slov především v oblasti ochrany hospodářské soutěže, dohledu nad zadáváním veřejných zakázek a v monitoringu a koordinaci veřejné podpory.

Slova jsou jedna věc, ale opravdové činy věc druhá. Už z podstaty našeho antimonopolního zákonodárství jsou cíle vytyčené úřadem nesmyslné a nedosažitelné. Nebezpečím pro hospodářskou soutěž nejsou přirozené monopoly či kartely, proti kterým naše legislativa nejvíce bojuje. Pokud někdo dokáže vyrábět za nejnižší cenu a nikdo ho není schopný napodobit, takže zůstává na trhu sám, nejedná se přece o nekalou soutěž. Spotřebitelé na tom netratí, jestliže nikdo jiný neumí dodat konkurenční výrobek na trh s nižší cenou. Vzniká přirozený monopol, který funguje v danou chvíli jako nejefektivněj­ší model.

Problémem, který naše legislativa neřeší a který skutečně porušuje hospodářskou soutěž, jsou monopoly určené státem. Stát udělí v nějakém oboru monopol sám sobě či nějaké firmě a postaví bariéry vstupu do odvětví. A právě bariéry pro vstup nových firem tvoří největší překážky hospodářské soutěži. Pokud na trhu existuje pouze jedna (či i několik) firma, kterou chrání před konkurencí stát, vzniká ukázková situace, která postrádá pravidla hospodářské soutěže. Podnik není jakkoli motivován chovat se efektivně a svobodně může určovat ceny, jak se mu zachce. Tím poškozuje spotřebitele a i ostatní firmy, které by chtěly v daném oboru též podnikat. A tak u nás bez jakéhokoli vzrušení existuje například státní firma ČEZ, která je snad tím nejnádhernějším příkladem monopolu a porušování hospodářské soutěže v dějinách naší republiky. Firma s obrovskými zisky plundruje kapsy občanů a podle antimonopolního zákonodárství je vše v pořádku. Ať žije naše antimonopolní legislativa! Čtěte více: Může veřejná podpora narušovat hospodářskou soutěž?

Antimonopolní úřad tak bedlivě hlídá každé snížení cen, zda se nejedná o dumping a jakoukoli podobnost v cenách považuje za kartel. Vedle toho existuje řada státních monopolů, které se slovu hospodářská soutěž smějí a považují jej za anachronismus. Snad alespoň kdyby se úřad věnoval druhé části svého zmiňovaného poslání, dohledu nad veřejnými zakázkami. Jenže to by pak měl úřad příliš práce a navíc finanční profit z prokázané zkorumpované veřejné zakázky je takřka nulový. A tak sebepodezřelejší veřejná výběrová řízení zůstávají bez povšimnutí. Názorným příkladem budiž kauza poplatků ČT. Veřejné zakázky, kde porušení hospodářské soutěže hrozí nejvíce, podle úřadu probíhají vždy v pořádku. Mnohem zásadnější a nebezpečnější je totiž skutečnost, že někdo snížil ceny či určil svým odběratelům jednotnou taxu. To se musí potrestat, mohlo by to ohrozit hospodářskou soutěž!

Překopejme od základu naše antimonopolní zákonodárství, nejlépe tím, že ho zrušíme.