Hlavní navigace
Už zbývá jen pro podání daňového přiznání. Vyřešte je s našimi chytrými formuláři a tipy na slevy.

Ivo Toman: Spory o moc se vždy lépe vyřešily soubojem než spoluprácí

Autor: 244086
Redakce

Lidský svět je soupeřením o zdroje – např. energie – a tím o moc. To s sebou přináší konflikty. Historie dokazuje, že spory plynoucí z nedostatku zdrojů nebo potřeby jejich ochrany se dlouhodobě vždy lépe vyřešily soubojem než spoluprácí.

Někteří přírodovědci tvrdí, že nejsilnější hnací silou našeho chování nejsou hlad, sexuální pudy či touha po přežití, ale snaha získat teritorium. Každý člověk potřebuje vlastní prostor. Je velkým omylem myslet si, že ostatní budou vaše teritorium dobrovolně uznávat. Naopak – mnozí se ho snaží získat.

Stále se chováme jako zvířata

Do teritoria můžeme zahrnout i hmotné statky. Ty se vždy značně cenily. Dokonce více než lidská svoboda a volnost. Proto většina lidí bojuje jako šílenci o udržení zaměstnání, o více peněz, o možnost mít lepší auto a nechat se vidět v lepší společnosti. Ale úplně bez odporu si nechají ukrást nejcennější část života – čas, štěstí a duševní život. Pokud nám na naše teritorium někdo sáhne, tak se bráníme. I fyzicky slabý člověk se dokáže vzepřít, pokud mu někdo jiný „sáhne“ na ženu, na děti či na majetek – prostě na to, co je v jeho teritoriu.

Schopnější jedinci se snaží své teritorium rozšiřovat na úkor jiných lidí. Proč? Protože zde jde o přímou úměru: zvýší-li se vaše teritorium, zvýší se i vaše moc a vaše společenské postavení. Teritorium si rozšiřujeme také tím, že se snažíme snížit sebeúctu našich „konkurentů“. Lidé k někomu přistupují a začínají s ním hovor. To se děje každodenně a jsou vlastně jen dvě možnosti. Vyjdeme z toho buď jako silnější, nebo jako slabší. Závisí to na tom, co se stane během rozhovoru. Připravujeme sami sebe na to, že řekneme to, co nám umožní získat převahu nad druhým. Každý chce kontrolovat situaci a mít převahu. Pokud se to podaří, jsme povzbuzení a cítíme se silněji. V opačném případě se cítíme slabší.

My lidé se prostě snažíme jeden na druhého vyzrát a vzájemně se ovládnout ani ne kvůli konkrétnímu cíli, ale kvůli psychologickému povzbuzení, které nám to dodá. Proto je na světě tolik nelogických konfliktů. Bitva pouličních gangů o sféry vlivu (teritorium) se ve své podstatě nijak neliší od válek, rozpadu manželství nebo reklamní bitvy dvou firem.

Myslíte si, že dnes už je to jinak? Že jsme civilizovaní? Jak se chováte, když vás někdo předbíhá ve frontě nebo když vy předbíháte jiné? Jak se přitom chová muž a jak žena? Jak starší a jak mladší? Jak silnější a jak slabší? Jak se chováte v dopravní zácpě? Před pár dny poslali mého desetiletého nevlastního syna Roberta ze školy domů, protože se popral. Všechny – mne, matku, sestru, vlastního otce, dědu, … i otce toho druhého kluka – na prvním místě nezajímalo, kdo začal a kdo byl v právu. Tyto otázky byly až druhořadé. Nejdříve nás zajímalo: Kdo vyhrál? A prý že se nechováme jako zvířata…

V sobotu 14.5. se koná autogramiáda Iva Tomana bude na mezinárodním knižním veletrhu na výstavišti Praha – Holešovice, a to ve 14 hodin ve stánku L 601 firmy knihcentrum.cz.

Osobní prostor si snažíme vymezit

S teritoriem souvisí osobní prostor. Edward T. Hall se systematicky zabýval neverbální komunikací. Podle něj lze rozlišit čtyři zóny „soukromého“ prostoru. Podle velikosti jde o zónu intimní, osobní, společenskou a veřejnou. Pokud nám někdo poruší nedotknutelnost těchto zón, snažíme se ji obnovit. Například dáme tomu druhému upřeným pohledem najevo, že má „vyklidit pole“. Někdo vetřelce přímo odstrčí.

Pokud musíme být ve větší blízkosti, než považujeme za přiměřené, snažíme se vytvořit nějakou fyzickou hranici. V přeplněných knihovnách si své území vymezíme sloupci knih naskládaných na okraji stolu a psacími potřebami. U jídla si někdy posuneme příbor a skleničky dále od sebe. Na Středním východě je například běžné, že lidé stojí blíže u sebe, než je v západní kultuře považováno za přijatelné. Pro obyvatele Západu, kteří tuto část světa navštíví, je taková neočekávaná fyzická blízkost často nepříjemná.

K udržení teritoria je třeba agresivita

Abyste získali a pak si udrželi teritorium, potřebujete agresivitu. Různí lidé volí různé způsoby agresivního chování. Od otevřeného nepřátelství po poškozování jiných pomluvami či intrikami. V západní kultuře, zaměřené na úspěch, spojujeme průbojnost s dosahováním úspěchů, soutěživostí a potřebou vítězit. Neprůbojný jedinec je často chápán jako nula nehodná úcty. Pro lidi s velkou vnitřní motivací je průbojnost normálním chováním – pro ně je to ctnost. Pro lidi s malou vnitřní motivací je to naopak neomalenost. Nejde říci, co je správné, záleží na konkrétní situaci. Většinou ale jasně zvítězí ti průbojní, ti agresivní.

Lidský svět je soupeřením o zdroje – např. energie – a tím o moc. To s sebou přináší konflikty. Historie dokazuje, že spory plynoucí z nedostatku zdrojů nebo potřeby jejich ochrany se dlouhodobě vždy lépe vyřešily soubojem než spoluprací. Vždy to tak bylo i bude. Nedejte se „oblbnout“ pacifisty, anarchisty ani demokraty. Všechny revoluce, puče a povstání dokázaly, že jakmile se mocenská hierarchie z jakéhokoli důvodu rozpadne, lidé ji vždy v nějaké podobě obnoví. Princip hierarchického uspořádání zůstane nedotčený. Lidé si nejsou rovni.

Zastrašování se někdy osvědčuje

Podle Abrahama H. Maslowa existují v zásadě dva typy konfliktních situací či reakcí na konfliktní situace: neohrožující a ohrožující. Reagujeme podle toho, zda jsme ohrožení více my, nebo ti druzí. V této situaci se velice osvědčuje zastrašování. Už zvířata se snaží zastrašovat své konkurenty, naparují se, předvádějí a ukazují svou sílu. Jen zvířata? Lidé ne?

Sociální psycholog Roderick Kramer ze Stanfordské univerzity popsal hrůzu nahánějící firemní lídry jako „velké zastrašovače“. Podle Kramera velcí zastrašovači inspirují lidi prostřednictvím strachu a hrozeb, ale nejsou to pouze tyrani. Spíše se podobají postavě přísného otce, který k inspiraci využívá strach i touhu lidí zavděčit se. Většina rad manažerům v posledních letech se soustředila na oblasti jako empatie a soucit. Příručky podporují budování týmové spolupráce prostřednictvím laskavosti a porozumění. O zlepšování výsledků tak, že zaměstnance donutíte třást se strachy, se nepsalo. Ale jak řekl Richard Nixon: Lidé reagují na strach, ne na lásku – v nedělní (církevní) škole se to neučí, ale je to tak.

EBF17

Leader Kahney v knize Jak myslí Steve Jobs píše o obdivovaném zakladateli společnosti Apple: Steve Jobs je jedním z ,velkých zastrašovačů‘. Podobně jako jiní velcí zastrašovači je Jobs prudký. Naléhá a lichotí, často velmi zhurta. Dokáže být tvrdý a nelítostný. Nezdráhá se použít hrubou sílu – vzbuzovat v lidech hrůzu –, aby dosáhl výsledků. Tento styl vedení je nejúčinnější v krizových situacích. Zčásti je to jen show. Jobs veřejně seřve podřízené kvůli účinku, jaký to má na zbytek firmy. Jobs ví, co chce, a aby to dostal, předvede třeba hysterický záchvat.

Také generál George S. Patton si před zrcadlem nacvičoval „generálský výraz“. Hraný vztek je běžný mezi politiky. Psycholog Kramer to označuje jako „ježení na efekt“. Stejně tak generál Norman Schwarzkopf, který v roce 1991 velel koalici armád bojující ve válce v Zálivu, byl také velký zastrašovač. Velcí zastrašovači umějí být také velicí lichotníci. Drží se hesla, že dobrým slovem a bičem v ruce toho zmůžete více než jenom dobrým slovem.

Úryvek z knihy Motivace zvenčí je jako smrad. Více informací o knize: www.jak-vydelat.cz
Autor: Ivo Toman, podnikatel, školitel, zakladatel společnosti TAXUS International, která funguje jako marketingová laboratoř. Napsal sedm knih, ve kterých se zabývá marketingem, psychologií a motivací. Od narození trpí Touretteovým syndromem, který způsobuje viditelné i slyšitelné tiky. V šesti letech navíc onemocněl meningitidou a pravou stranu těla má méně vyvinutou.

Našli jste v článku chybu?