Hlavní navigace
Už zbývá jen pro podání daňového přiznání. Vyřešte je s našimi chytrými formuláři a tipy na slevy.

Jak spolehlivě naštvat kolegy a zaměstnance? Vsaďte na komunikaci, co nefunguje

Jana Bohutínská

„Prostě to takhle uděláš, nebo…“ To je věta, kterou už zřejmě leckdo v práci slyšel, nebo ji dokonce sám vyslovil. Třeba ve chvíli, kdy mu úplně ruply nervy.

Jak ale mluvit, abychom se domluvili? Je možné zvolit takovou komunikaci, která nedrhne. Jejím základem je nepodceňovat druhé a přistupovat k nim s respektem.

Nerespektovat své komunikační partnery, mluvit jen z pozice moci, vydávat jednostranné příkazy, stále vyčítat, co se nepovedlo, poukazovat pouze na negativa, být osobní v hodnocení, nebo dokonce vyhrožovat, to patří mezi spolehlivé cesty, jak v práci pořádně naštvat kolegy a zaměstnance. Jak si z nich velmi rychle udělat zavilé nepřátele, nikoliv vstřícné spolupracovníky. A vytvořit pracovní prostředí bez skutečné motivace, kde lidé nepracují rádi, naopak dokonce možná každé ráno přicházejí se strachem a staženým žaludkem, a kde se zřejmě příliš nebude dařit inovativnosti, kreativitě a vlastní iniciativě. Natož aby lidé z firmy šířili její dobré jméno dál.

Čtěte také: Zlobíte se na sebe za svou zuřivost? Kašlete na to a hněvem se raději motivujte

Jak komunikovat efektivně

Smyslem komunikace je také domluvit se. A každá komunikace má nějaký cíl, ať už je vědomý a jasně vyjádřený, nebo nevědomý. Vyjednat společný cíl je možností, jak se domluvit a jak také čelit konfliktům. Efektivní komunikace, která funguje, má podle psychologů Pavla Kopřivy, Jany Nováčkové, Dobromily Nevolové a Tatjany Kopřivové (kteří napsali knihu Respektovat a být respektován, Spirála 2008), osm pravidel:

  • držet se přítomnosti,
  • držet se problému a vyhnout se hodnocení osoby,
  • zprostředkovat smysluplnost,
  • dávat prostor,
  • zaměřit se na pozitiva,
  • vzít v úvahu emoce,
  • při sdělování požadavků šetřit slovy
  • a hlídat si tón hlasu.

I ticho mluví

Znamená to soustředit se na podstatu věci místo toho, aby se na přetřes dostaly staré křivdy nebo domnělé chyby, které už jsou dávno passé. Přitom je potřeba se zaměřit na věc samotnou, nikoliv na schopnosti nebo vlastnosti osoby. Smysluplnost obnáší to, že je jasné – proč je něco potřeba udělat, je třeba to udělat konkrétním způsobem a podobně. Dávat prostor znamená otevřít možnost spoluúčasti na řešení, vyzvat k vlastní iniciativě a nekomunikovat jednostranně, z nadřazené pozice. Nebo nesázet jednu radu za druhou, která nemusí mít s řešením, jež by zvolil někdo jiný, vůbec nic společného.

Čtěte také: Podnikat v ústraní a bez reklamy? Pro muže z Beskyd žádný problém

Nepotlačovat nebo neignorovat emoce se vyplatí proto, že jsou silným prvkem v komunikaci, který je nemožné úplně vyloučit a díky němuž je také možné lépe pochopit druhého člověka, jeho myšlenky, názory a postoje. Být zcela bez emocí je totiž spíše známkou nemoci než zdravé komunikace.

Součástí komunikace navíc nejsou jen slova, ale také tón hlasu nebo mimika, postoj těla, gesta, často bezděčná a nevědomá. Ironický tón hlasu dokáže shodit vše, co bylo řečeno, i když se do komunikace vloudí neuvědoměle. A mluvčí pak ani netuší, proč druhý tolik zuří.

Čtěte také: Vykašlete se na Facebooku na „lajky“, důležitější je získat pozornost uživatelů

A komunikuje nakonec i ten, kdo systematicky mlčí. Rozhodnutí nekomunikovat je totiž také specifickou formou komunikace. Zvolit metodu „nechat věci vyhnít“ nebo „jako pštros strčit hlavu do písku“ sice může být ze subjektivního hlediska krátkodobě účinné, v pracovních vztazích však takové řešení napáchá spíš víc škody než užitku. Protože to, co je pro jednoho nejsnazší řešení, může být pro druhého natolik iritující a nepřijatelné, že ztratí v kolegyni nebo kolegu důvěru. Ticho tak může nakonec způsobit víc problémů než otevřený a dobře zvládnutý konflikt.

Rovnocennost, důvěra a zodpovědnost

Komunikace ve firmě odráží i to, na jaký styl řízení se v podniku vsází. Autoritativní styl je plný pravidel, příkazů a zákazů. Nedává důvěru ostatním, a tudíž ani zodpovědnost. Anarchistický styl naopak žádná pravidla nemá a firma ho zřejmě dlouho nepřežije. Demokratický styl naproti tomu upřednostňuje smysluplná základní pravidla, konsenzus a možnost všech podílet se na nich tak, aby vycházela ze skutečných potřeb firmy.

Čtěte také: O poradcích a lidech: Špatnému poradci podáte prst a urve vám celou ruku

Komunikace, která funguje, totiž předpokládá rovnocenný vztah těch, kteří se chtějí domluvit. A tedy i vzájemnou důvěru a zodpovědnost. Rovnocennost na lidské rovině (já jsem ok, ty jsi ok) přitom nepopírá hierarchii, která je s firemním prostředím ve většině případů spojená. Fungující komunikace vyžaduje také otevřenost – a tedy i vnější prostředí, které otevřenost, množství úhlů pohledu a schopnost mluvit o rozličných, i méně příjemných, tématech, podporuje. Tedy inkluzivní prostředí, které nepenalizuje chyby a které má profit z různých názorů, místo aby v něm vždy obstál jen názor jediný, přes který nikdy nejede vlak.

Krok zpět a chvíli přemýšlet

Lidé často něco říkají, aniž by o tom příliš přemýšleli. A to nejen v afektu, pod vlivem silných emocí. K získání času se však nabízí třeba jednoduchá metoda STOP – dopřát si krátký odstup od situace, přemýšlet, uspořádat si myšlenky a pak teprve v komunikaci a jednání pokračovat dál. Místo toho, aby komunikace přešla do vzájemného emotivního překřikování.

Čtěte také: Zatočte s trémou a místo noční můry si z ní udělejte spojence

Vždyť, jak tvrdí Jaroslav Kohout (Rétorika, Umění mluvit a jednat s lidmi, Management Press 1998), člověk, který křičí, je méně důvěryhodný. Předpokládá se, že chce křikem kompenzovat slabost svých argumentů. Dodává, že hlubší poloha hlasu uklidňuje, ječivé tóny jsou spojené s nervozitou a hysterií a největší pozornost často nevyvolá křik, ale naopak šepot.

Jazyk, co plodí konflikty

Každý má navíc zaběhnutý určitý způsob komunikace, individuální komunikační vzorce a zvyklosti, na které se běžně spoléhá. I když třeba moc dobře nefungují. Posunout vlastní komunikační styl znamená nejprve se dobře pozorovat, uvědomit si účinky konkrétních slov a vět na ostatní a trénovat, jak formulovat věci jinak – je-li cílem snaha domluvit se.

Čtěte také: Propojili jste podnikání a vztahy? Čtěte, jak tím nezruinovat byznys ani rodinu

Jak připomíná Jaroslav Kohout, lidé totiž mohou využívat jazyk, který zákonitě přímo rozdmýchává konflikty, nebo jazyk vstřícný. Místo „nesouhlasím“ lze říci vstřícnější „nejsem téhož názoru“. Místo úsečného „nemám čas“ lze zdvořile požádat o setkání v jinou dobu. A to jsou jen drobné příklady, k nimž si mnohé další každý může dosadit z praxe sám.

Našli jste v článku chybu?