Kdy splaskne bobtnající bublina zvaná český stát?

Deficit státního rozpočtu, který v tomto i v následujících letech hravě překoná 150miliardovou hranici, tvoří nemalý problém pro českou ekonomiku. Avšak při debatách o únosné výši schodku státního rozpočtu by se nemělo zapomínat na další závažné překážky, které se vývoji českého hospodářství staví do cesty. Při plamenných diskuzích o státním rozpočtu se tak vytrácí fakt, že kromě neúměrného nárůstu jeho deficitu, se rovněž enormně zvyšuje samotný rozpočet, tj. jeho příjmy a výdaje. Navíc se stále zvyšuje podíl vládního sektoru na tvorbě hrubého domácího produktu (HDP). Český stát tak stále více prostředků přerozděluje a pomalu a jistě bobtná.

Státní výdaje rostou a rostou…

Dobře je to například vidět na podílu vládního sektoru (počítá se do něj jak státní rozpočet, tak rozpočty krajů a další výdaje státu) na veřejném dluhu. Ještě v roce 2000 tvořil dluh sektoru vlády 18,5 % HDP, v příštím roce by přitom již jen o kousek neměl překonat hranici 40 % (odhady hovoří o 39,6 % vládního dluhu k HDP). Nejde však jen o dluh, ale i samotnou velikost státního přerozdělování.

Stačí se podívat na státní rozpočet.V roce 2000 stát vybral 586,21 miliard korun a utratil 632,27 miliard korun. Pro rok 2010 naplánovala česká vláda rozpočet s s příjmy 1 022,2 miliardy korun a s výdaji dosahujícími 1 184,9 miliardy korun. Za deset let se tak výše státního rozpočtu bezmála zdvojnásobila. Čtěte také: Při pohledu na státní finance ekonomové radí: Navažme na první republiku.

Velikost státních a vládních výdajů a jejich neustály růst přitom řada analytiků kritizuje. S velkou pompou média oslavovala přijetí tzv. Janota balíčku, který snížil deficit státního rozpočtu. Jenže zádrhel nastal už v samotném návrhu státního rozpočtu. Státní rozpočet totiž opět nabobtnal. Janotův úsporný balíček není vůbec úsporný. V Janotově balíčku mi rostou výdaje o tři procenta a zvyšují se mi daně. Jak ten balíček tedy může být úsporný? kritizoval například v rozhovoru pro server Podnikatel.cz Aleš Michl, analytik Raiffeisenbank. Čtěte více: Aleš Michl: Janotův úsporný balíček není vůbec úsporný.

Nejde však o ojedinělý výkřik. Jak poznamenal k velikosti státního rozpočtu nositel Nobelovy ceny a jeden z nejvýznamnějších ekonomů dvacátého století Milton Friedman: Vůbec mne nezajímá deficit rozpočtu. Zajímá mě výše rozpočtu. Raději bych viděl rozpočet o velikosti jednoho trilionu dolarů s deficitem jeden trilion než rozpočet dva triliony, který je zcela vyrovnán daněmi.

Letos letí záchranné balíčky

Přesto se vývoj u nás (ale v i ve světě) ubírá zcela opačným směrem. Stát si stále nárokuje více peněz a stále více chce zasahovat do fungování ekonomiky. Třeba v Británii má podíl vládních výdajů překročit v příštím roce 50 % HDP. U nás sice dosahují „jen“ kolem 40 %, ale s jasným trendem k jejich dalšímu zvyšování. Stát začíná být brán zase jako tatíček, který při sebemenším ekonomickém problému zasáhne a vše napraví. Nejde odbyt? Ať stát nakoupí dané výrobky či podpoří jejich prodej. Jsem v dluzích? Ať mi je stát zaplatí, zaměstnávám přece tisíce lidí. Prostě ať se stát jednou stará, když už ho máme.

Vzhledem k módě záchranných balíčků se žel nedá v blízké době čekat nějaký obrat. Naopak. Státy dokazují, že při sebemenším poklesu ekonomiky či výkyvu přestanou dbát případných dluhů a dalších problémů a začnou sypat do ekonomiky další peníze. A tím se spouští zhoubná spirála, kdy na zvýšené výdaje musí stát více vybrat a tím sebere více peněz občanům a firmám. Pokud se stát rozhodne místo toho si peníze půjčit, dělá to samé v bledě modrém, jen s tím rozdílem, že peníze sebere až budoucím generacím. Tím vykupuje současnou zdánlivou prosperitu financemi našich potomků a ekonomickou svobodou. Čtěte více: Způsobil současnou finanční krizi trh nebo stát?

Že si poté navíc při nalévání prostředků zpět do hospodářství mnohdy počíná jako slon v porcelánu, už nikoho netrápí. Přitom platí, že čím větší podíl na HDP stát mít bude, tím více se budeme blížit opětovnému centrálně plánovanému zřízení. Zatím jsme v půli cesty.