Kováři Jan a David radí: Kvalitu je dnes třeba zákazníkovi ukázat a vysvětlit

Historie Kovářství a zámečnictví Beran v pražské Hostivaři se začala psát v roce 1897. Založil ho František Beran a Jan Beran, který firmu dnes řídí, je už čtvrtou generací v rodině kovářů. O ničem jiném než o kovařině jsem neuvažoval, říká Jan Beran. Už jako kluk v kovárně pomáhal a pokračovat v rodinném řemesle pro něj byla přirozená volba. Beranovi v roce 1948 o kovářství přišli, stalo se totiž součástí Družstva kovářů, kde zůstali jako zaměstnanci. Po sametové revoluci, v roce 1990, už opět rodinnou firmu začal křísit Janův otec. Strojní vybavení, které kupovali můj děda a praděda, bylo v hrozném stavu, vzpomíná Jan na dobu, kdy se k vedení své firmy Beranovi zase vrátili. Jako první krok je tedy čekal nákup nového vybavení.

David Hájek, dnes majitel stejnojmenného kovářství, se chtěl původně vyučit truhlářem a řezbářem, když to nevyšlo, začal se učit v Družstvu kovářů. A to se mi pak taky začalo líbit. Práce rukama mě vždycky bavila, vzpomíná David ve své kovárně, kterou si před lety, když se osamostatnil, zařídil v Mysleticích u Votice, kde má jeho rodina kořeny. Narodil se ale v Praze, kde se nejen vyučil, ale sbíral první zkušenosti a praxi. I on je kovář a zámečník. A co rozhodlo o tom, že se osamostatní? Můžete pracovat, jak sama chcete. Měl jsem svůj sen, za kterým jsem šel, chtěl jsem si vybudovat něco svého a provozovnu vést podle sebe. A samozřejmě také podle toho, jak funguje trh, vysvětluje David svou cestu od učňovských let do vlastní kovárny. Kovárnu si zhruba před osmnácti lety postavil spolu s domem zbrusu novou. Kovář potřebuje velké množství vybavení, komentuje velikost své dílny. Kovárnu si vybavoval postupně a má jí uzpůsobenou tak, aby se do ní pohodlně vešli dva kováři a jeden zámečník, ale už tam pracovalo i devět lidí.

Čtěte také: Kluci studovali vysokou a teď ručně vyrábějí dětský nábytek. Přečtěte si poutavý příběh

Jestli po Davidovi převezme řemeslo jeden z jeho tří synů nebo někdy v budoucnu vnoučata, je zatím ve hvězdách. Nejstarší si vybral jinou cestu, dalšího baví dřevo. Nikoho z nich nenutím, aby dělal to, co já. Tím se netrápím. Ale škoda by to trochu byla, když tu máme zařízenou kovárnu, vysvětluje svůj postoj. Jako jsme my odešli z města na venkov, může se stát, že oni odejdou z venkova do města, myslí si.

Kvalita a spokojenost

Výrobu kvalitních výrobků a spokojenost zákazníků považuje Jan Beran za jádro filozofie firmy. To je přístup, který se u nás historicky nemění. Chceme, aby měl zákazník z našich výrobků radost a co nejdéle mu dobře sloužily, popisuje. Jeho kovářství a zámečnictví vyrábí širokou škálu výrobků od kovaných pantů nebo klik, přes krbové vybavení, po kované mříže a vrata. Z toho plyne i různorodost klientely. Asi padesát procent klientů přichází na doporučení, nebo jsou to klienti, kteří se k nám – i po generace – vrací, vysvětluje Jan Beran. Věnuje se ale také reklamě a marketingu, protože, jak tvrdí, člověk musí být aktivní, jít za zákazníky, snažit se je oslovit a získat. Dnes je pro to nejlepší internet, doporučuje z vlastní zkušenosti. Investuje ale i do reklamy na velkoplošných billboardech, čas od času také přímo oslovuje stavební firmy.

V široké škále výrobků Jan vidí konkurenční výhodu svého kovářství. Naší konkurenční výhodou ale je i to, že tu funguje dělba práce. Máme tu specialisty kováře, zámečníky, lidi, kteří mají na starosti montáž. Je to široké spektrum profesí, takže naši práci můžeme zrychlovat a tím také šetřit čas i peníze, vysvětluje. 

3 tipy přímo od profesionálů

Autor: Ondřej Hošt / Iinfo

Jan Beran, Umělecké kovářství a zámečnictví Beran

Do čeho je třeba v kovářském a zámečnickém provozu pravidelně investovat?

Je třeba investovat do běžného vybavení kovárny, které je schopné, v závislosti na tom, jak se s ním zachází a jak intenzivně se s ním pracuje, vydržet desítky let. Ale, jak se říká, i kladivo může prasknout, což se nám také stalo. Sofistikovanější stroje, v nichž je elektronika a motory, vyžadují opravy. Plus je třeba myslet na pravidelnou běžnou údržbu.

Co vás – z hlediska administrativy, podnikání jako takového – trápí?

Velký problém je druhotná platební neschopnost. Zejména teď. Z padesáti procent pracujeme pro stavební firmy a s platbami je to někdy až takové, že si říkám, že pro některé ani nemá cenu pracovat. Opravdu už jsou některé stavební firmy, pro které zásadně nedělám. Protože mám sídlo v Praze, nemůžu v podstatě dosáhnout na evropské peníze. Nyní se něco objevuje jen proto, že mám učňovské středisko. Jenže zúřadování případné dotace je tak časově náročné, že si to raději hodně rozmýšlím.

Doporučil byste zájemcům o váš obor, aby zrovna v současné době začínali a otevřeli si kovářství? Na co by si měli dát pozor?

Fandím každému, kdo chce tohle řemeslo dělat. Musí si ale samozřejmě najít svou skulinu na trhu. Otevírat velkou kovárnu, jakou máme my, je finančně dost náročné. Ale malou kovárnu? Proč ne. Jsem přesvědčený, že i v současné době se dá úspěšně provozovat a slušně se uživit, když si kovář najde své místo na trhu a odbyt. Je určitě třeba být pozorný vůči zákazníkům. A dobře se domluvit, co chtějí. I když vše nakreslíte a uděláte vzorky, může se objednávka nakonec změnit. Stalo se nám teď, že jsme udělali na objednávku mříž ke krbu gotického vzhledu a bodla a trny jsme nakonec měnili na romantické květiny a motýlky. Je třeba také dát si pozor na pochybné obchodníky. Je tu i „konkurence“ z Asie, která nemá s kvalitou nic společného.

Autor: David Špinar

David Hájek, Kovářství a zámečnictví Hájek

Je mezi kováři konkurence?

Ano, funguje to jako v jiných oborech. Navíc nám „konkurují“ asijské polotovary a pak se za kováře vydává každý, kdo umí trochu pracovat se svářečkou. To je velký nešvar. Kvalita se tím ztrácí a kazí se ceny. Narušuje to celý chod řemesla. I dřív se sice pracovalo s polotovary, ale kováři si je většinou dělali sami.

Jak zákazníkům vysvětlujete výhody kvalitní kovářské práce?

Pokud jde o zákazníka, který přišel na doporučení, většinou už není třeba příliš vysvětlovat. Má totiž referenci od spokojeného zákazníka. Když je třeba, vysvětluji na detailech rozdíly mezi prací s komponenty a originální kovařinou. Záleží ale na zákazníkovi, jak se rozhodne. Teď jsem třeba zákazníkovi vysvětloval, že když si nechá výrobek povrchově pozinkovat, investuje sice výrazně více, ale vlastně nakonec ušetří – tím, že dalších dvacet let nebude muset výrobek nijak ošetřovat.

Doporučil byste zájemcům o váš obor, aby zrovna v současné době začínali a otevřeli si kovářství?

Těžko můžu něco doporučovat, když vidím, kam všechno spěje. Na druhou stranu bych na řemeslo vsadil. Kovařina se mi líbí, kdybych si měl znovu vybírat, zas bych jí šel dělat. Z mého pohledu jsou ale na tom teď s prací stále ještě lépe stavební profese než my kováři. I já sám řeším, co dál, abych kovárnu udržel.

Zákazníci přijdou, i díky webu

Mezi klientelu Davida Hájka patří vesměs lidé, kteří vlastní nemovitost a potřebují plot, dveřní kování a podobně. Zákazníci si ho zpravidla nacházejí sami, ať už jsou místní, z Prahy, z Tábora… V propagaci mu pomohly i nové webové stránky. Do té doby jsem vycházel hlavně ze spokojenosti zákazníků, z toho, že si o dobré zkušenosti řekli mezi sebou a doporučili mě. S webovými stránkami se okruh možných klientů zase o něco rozšířil, potvrzuje David dobrou zkušenost s internetovým marketingem. I když mu kvůli lokalitě teď trochu kazí radost problémy s internetovým připojením.

Kvalitní zaměstnanci? Stále problém

Podle Jana Berana problémem bylo, je a bude najít do firmy kvalitní lidi. I když je součástí firmy Jana Berana učňovské středisko, kde vychovává učně. Spousta lidí sem přijde s naivní romantickou představou o řemesle, líbí se jim historický šerm a chtějí si kovat meče. Chybí jim ale základní zručnost. Skoro se bojíme, aby se jim něco nestalo, krčí rameny podnikatel. V jeho firmě nyní pracuje osmičlenný tým. Pocítili jsme samozřejmě krizi, pokles stavebnictví. Byly časy, kdy se dělaly velké zakázky a bylo nás patnáct. Pokles je to znatelný. V podstatě jsme ale nikoho nepropustili, za lidi, kteří odcházeli do důchodu, už jsme nenabírali nové, vrací se k dění z posledních let.

Také David Hájek se podílel na výchově učňů – z učiliště v Soběslavi. Většinou tu byli kluci, které řemeslo bavilo. Než jsme si plácli, museli mi ukázat, co umí a jestli vůbec umí stát u kovadliny, vysvětluje svůj přístup a dodává: Samozřejmě vím, že se člověk učí celý život a nikdo není mistr světa. Inspirovat se podle něj lze kdekoliv. Třeba tehdy, když projde lesem nebo nějakým starým městem. „Vždycky něco objevíte,“ tvrdí.

Nové trhy a řemeslo, které má zlaté dno

Jan Beran ale není z těch, kteří se odvolají na krizi a založí ruce do klína. Dění v ekonomice ho motivuje k tomu, aby se zaměřil na nové trhy: Zajímavé teď je například Rusko, uvidíme, jak to bude pokračovat dál. Ruskou klientelu má kovářství i v Česku. Ruský zákazník chce podle Jana Berana špičkovou kvalitu a je schopný a ochotný za ní také zaplatit. V hledáčku měl i jih Evropy, Itálii, Španělsko nebo Řecko, které však vzápětí silně postihla krize. Teď máme přes kamaráda kontakt v Norsku, kam nyní musím připravit naše prospekty a zjistit, jakou mají Norové představu, odkrývá další plány. Do zahraničí jsou podle něj ideální menší věci, nebo kovaný nábytek.

Ekonomické změny z posledních let se dotkly i Davida Hájka. Projevily se hlavně v poklesu zakázek. Je podle něj vidět, že lidé žijí v nejistotě, čelí stálým změnám, nevědí, co bude. Kdyby se podmínky stále neměnily, měli by zase chuť utrácet. Pořádek by bylo třeba udělat od zhora, myslí si podnikatel. Nehledě na to, že se lidé často naučili sahat po levném čínském zboží a rezignovali na kvalitní řemeslo. Naštěstí stále jsou zákazníci, kteří ocení kvalitní řemeslo, ale moc jich není, zamýšlí se David. I přes potíže ale věří, že řemeslo stále má zlaté dno.

Čtěte také: Návrhářka prorazila s klobouky ze dřeva a plechovek. I tak ožívá mrtvé řemeslo

Cena a kvalita je pro kováře důležité téma. Jan Beran připravuje pro soukromé zákazníky tři cenové nabídky: provedení ve špičkové kvalitě, průměr a levné řešení. Pak záleží na konkrétním zákazníkovi, co si vybere. Doporučuji jim ale vždycky kvalitní věci, jejichž cena je vyšší. Cena lidské práce, energie, materiálů rostou, nic není levné. Navíc kovařina není střednědobá investice. Když si koupíte plot, vydrží vám po generace, vysvětluje.

Inovace se nevyhýbají ani kovařině

Za výhodu pražského sídla považuje Jan Beran fakt, že je v hlavním městě relativně větší trh než jinde. Nevýhodu vidí snad jen na úrovni sousedských a mezilidských vztahů. Do Hostivaře se totiž přistěhovali noví rezidenti a nelíbí se jim hlasitá výroba, která tu má ovšem bezmála 120letou tradici. Na druhou stranu Jan věří, že lokální povědomí o tradiční firmě stále žije. Navíc jsme naproti škole, kam rodiče doprovází své děti, takže si možná také všimli, že je tu kovárna, směje se podnikatel.

Ačkoliv je kovařina tradiční řemeslo, nevyhýbají se jí inovace. Jsou to třeba inovace v povrchových úpravách, v barevnosti. Dnes se také hodně patinuje. Při vlastní montáži jsou nové různé chemické kotvy. Vyvíjí se i způsob řezání. Vliv mají ceny, dnes například není konkurenceschopné využívání autogenu, vypočítává Jan Beran. A uzavírá tím, že generačně se mění i vkus zákazníků.