Hlavní navigace
Už zbývá jen pro podání daňového přiznání. Vyřešte je s našimi chytrými formuláři a tipy na slevy.

Měl by Klaus Lisabon podepsat i pod tlakem hrozeb a vydírání?

Autor: 258398
Daniel Morávek

Debata ohledně obsahu Lisabonské smlouvy ustoupila stranou již dávno. Před rokem jsme "oslavili" 70 let od Mnichovské dohody a Evropa se nám rozhodla toto výročí svými hrozbami vůči našemu prezidentovi zřejmě připomenout.

Václav Klaus se stal díky svému postoji k Lisabonské smlouvě enfant terrible české i zahraniční politické scény. Řadě zemí se chování českého prezidenta pochopitelně nezamlouvá, jenže způsob, kterým na argumenty Václava Klause reagují, je přímo alarmující. Každý má právo s názory „vrtošivého staříka“ souhlasit či nesouhlasit, ale vše musí probíhat v rámci demokratické debaty a vzájemného věcného jednání. Místo toho se z Evropy ozývají hlasy, že by měl český prezident abdikovat a padají například i výhrůžky, že v případě dalších obstrukcí bychom mohli přijít o evropského komisaře. Klaus bývá zobrazován jako odpůrce evropského sjednocení a prosperity.

Podobný přístup evropských mocností si už jednou bývalé Československo ovšem zažilo. V roce 1938 bylo pod hrozbou donuceno přijmout Mnichovskou dohodu. Srovnání s obsahem Lisabonské smlouvy (naštěstí) samozřejmě pokulhává na obě nohy, ale jedna věc žel zůstává podobná. Německo a Francie si s argumenty a snahou dohodnout se i s menšími státy příliš hlavu nedělají.

Ostuda Evropského parlamentu

To, že dostat podpis Václava Klause pod Lisabonskou smlouvu nebude jednoduchou záležitostí, věděl snad každý Evropan už od roku 2007, kdy byla smlouva podepsána. Český prezident často avizoval, že se mu koncept současné evropské integrace nezamlouvá a že by se na půdě (nejen) evropských orgánů měla vést debata o způsobu dalšího fungování Evropské unie. Jak však v Evropském parlamentu funguje jednání a respekt k názoru ostatních se mohl přesvědčit Václav Klaus v únoru v letošního roku.

Po devíti letech vystoupil na plenárním zasedání Evropského parlamentu prezident České republiky. Při jeho projevu ve však z řad poslanců ozývalo bučení a někteří z nich dokonce opustili na protest sál. Z reakcí poslanců by se dalo předpokládat, že Klaus přinejmenším vyzýval k rozpuštění Evropské unie či k in memoriam udělení Nobelovy ceny míru pro Adolfa Hitlera. Nic takového se samozřejmě nedělo, český prezident se „jen“ pozastavoval na dogmatismem jedné formy další integrace a vyslovil se proti centralizaci a přenášení moci na evropské struktury. Vůbec přitom nejde o to, jestli má Václav Klaus pravdu, či pouze zveličuje a straší svými tržními bubáky.

Jde o to, že na půdě instituce, která má zajišťovat demokracii v Evropě, vystoupí prezident jednoho z členských států a místo vyslechnutí je vybučen. Slovy Shakespearova Hamleta „to je to, oč tu běží“. Orgán, který má být lůnem evropské demokracie, nesnese kritiku sama sebe a místo protiargumentů volí strčení hlavy do písku. Za jedinou „pozitivní“ stránku se dá na tomto incidentu označit to, že přes veškerý úpadek domácí politické scény se v našem parlamentu v podstatě neděje nic mimořádného, co by vybočovalo z evropského standardu.

Anketa

Václav Klaus by měl...

Jednání jako v roce 1938

Jenže u bučení v evropském parlamentu nezůstalo. Václav Klaus v současnosti zřejmě skutečně hledá co nejvíce rozličných důvodů pro to, aby Lisabonskou smlouvu nemusel podepsat. A pokud by například ze smlouvy hrozilo, že v případě přistání Marťanů na zemi by je mohli sociální demokraté vzít do Evropského parlamentu, buďte si jisti, že Václav Klaus toho využije. Jenže na rozdíl od invaze mimozemských civilizací jsou Benešovy dekrety relevantním argumentem. Opět můžeme pochybovat nad tím, zda má náš prezident opravdu obavy z toho, že by mohlo dojít k jejich prolomení, či zda pouze hraje o čas. Ale tyto pochyby nikoho neopravňují k tomu, aby vyzýval k abdikaci prezidenta suverénního evropského státu, či aby vymýšlel, jak jej zbavit ústavní svéprávnosti.

EBF17

Přesto takové hlasy z Německa a Francie zaznívají, Václav Klaus je označován za Asterixe a Česká republika za problémovou zemi. Jenže podobnou rétoriku si Čechoslováci pamatují z konce třicátých let, kdy je západní státy hodily přes palubu za falešnou představu míru. Už totiž nejde o obsah a dopady Lisabonské smlouvy, ale o způsob její ratifikace. Současná kauza kolem Lisabonské smlouvy odhaluje nebezpečné tendence, které zůstávají stále v podvědomí velkých evropských států. Jednodušší, než se snažit jednat, je vyhrožovat, nadávat a zesměšňovat. Proč se snažit věcně debatovat, když se dá jít přes mrtvoly? Snad tyto latentní pocity evropských velikánů Lisabonská smlouva ještě neumocní.

P.S. autor rovněž nesouhlasí s oddalováním podpisu Lisabonské smlouvy.

Našli jste v článku chybu?