Sněmovna schválila dne 14. 5. 2014 ve třetím čtení novelu ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (konkrétně čl. 97 odst. 1), podle níž má Nejvyšší kontrolní úřad vykonávat kontrolu hospodaření s veřejnými prostředky a s prostředky poskytnutými z veřejných rozpočtů, jakož i s majetkem právnických osob s majetkovou účastí státu nebo územního samosprávného celku.
Pomineme-li fakt, že novelu stále čeká schválení Senátem a podpis prezidenta republiky, představuje spíše základní ústavní mantinely pro prováděcí zákonnou úpravu – zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu (dále jen „zákon o NKÚ“). Zde nacházíme ono pomyslné „ale“. Nová prováděcí úprava zákona o NKÚ zůstává nadále předmětem jednání Poslanecké sněmovny, přičemž o její finální podobě by mělo být rozhodováno v průběhu podzimu letošního roku. Ambiciózní návrh na posílení pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu podle zahraničních trendů tak má před sebou ještě dlouhou a spletitou cestu.
Bude se s veřejnými prostředky hospodařit lépe?
K čemu slouží NKÚ?
Dle současné platné právní úpravy představuje Nejvyšší kontrolní úřad nezávislý kontrolní orgán České republiky (viz blíže ustanovení § 2 odst. 1 zákona o NKÚ), jehož pravomoci velice úzce dopadají pouze na kontrolu hospodaření se státním majetkem a plněním státního rozpočtu. V minulosti se proto často objevovaly argumenty o nepotřebnosti takové instituce. Zákonem stanovené hranice současně do značné míry limitují úřad v provádění kontroly aktivit, kde kromě státu vystupují také soukromé subjekty, samosprávné celky či jimi vlastněné společnosti. Dle údajů zjištěných Rekonstrukcí státu pro účely návrhu změn zákona se přitom právě v těchto společnostech nachází mimo dosah externí kontroly zhruba 680 miliard, nehledě na prostředky tvořící součást rozpočtů krajů a obcí.
Čtěte také: Online dražby. Co je třeba pro účast?
V případě Nejvyššího kontrolního úřadu hovoříme o orgánu tzv. vyhledávacím, což se v praxi projevuje tím, že pouze upozorňuje na případné nesrovnalosti a předkládá určitou zpětnou vazbu. Jeho činnost reflektuje jednak Parlament, vláda, potažmo další orgány, jednak slouží též k informování občanů s cílem zabezpečit řádné nakládání s veřejnými prostředky. Nakolik efektivní je obdobná činnost, pakliže úřad nedisponuje vlastními nástroji k zajištění nápravy a současně je omezen na revizi pouze ve vztahu ke státnímu majetku, netřeba připomínat.
Pro srovnání Česká republika zdaleka nesplňuje standardy požadované Limskou deklarací, která konkrétně v čl. 18 odst. 3 explicitně uvádí: „Auditu nejvyšších auditních institucí mají podléhat veškeré operace s veřejnými prostředky, bez ohledu na to, zda a jakým způsobem se odrážejí v národním rozpočtu.“ Ačkoli Limská deklarace není právně závazným mezinárodním pramenem práva a ponechává konkrétní vyznění pravomocí plně na vůli každé země, zůstává uznávaným a plně respektovaným mezinárodním standardem. Nabádá zejména k průhledné kontrole veřejných zakázek (čl. 21), podniků se státní účastí, dotovaných a subvencovaných institucí (čl. 23 a 24) apod.
Proč je změna zásadní?
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší kontrolní úřad zajišťuje formu spíše doplňkové a namátkové kontroly, v případě schválení nepozměněného znění obou novel významně stoupne možnost odhalení korupčních aktivit při nakládání s veřejnými financemi. Navrhovaná úprava zákona o NKÚ nově konkretizuje seznam veřejných institucí podléhajících kontrole. Pro představu se mezi nimi nachází zdravotní pojišťovny, dobrovolné svazky obcí, ale i Česká televize, Český rozhlas, příspěvkové organizace a jiné. Obsah novely však stále čeká schválení Poslaneckou sněmovnou, není proto vyloučeno přijetí odlišného znění.
Nové Zakony.podnikatel.cz
Všechny právní normy od roku 1993, pravidelně aktualizované, ve všech dostupných znění. Porovnejte předchozí znění s aktuálním, zkoumejte budoucí znění. Hledejte v textu zákona konkrétní a vyznačené změny.
Uložte si do záložek: zakony.podnikatel.cz
Uvedené změny si mimo jiné kladou za cíl ozdravení veřejného sektoru v České republice, shodně jako vyrovnání veřejných rozpočtů. Jedním z hlavních záměrů je i zpřehlednění zadávání a průběhu veřejných zakázek nebo kontrola činností dozorčích rad společností, v nichž figuruje majetek státu. K odstranění viditelných nedostatků české právní úpravy oba návrhy bezesporu přispějí, přičemž předpokladem do budoucna je směřování k zavedení transparentnější koncepce dle vzorů zahraničních zemí (především pak Rakouska, Německa, Polska).
Možné nedostatky a problémy
Byť lze uvedené novinky označit za přelomové, přirozeně se objevují některé další otázky. Rozšíření působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu s sebou nutně přináší větší nároky na personální obsazení či navýšení kapacity úřadu. Důvodová zpráva k návrhům novelizovaných ustanovení nepředpokládá navýšení rozpočtové kapitoly (konkrétně rozpočtová kapitola 381 – Nejvyšší kontrolní úřad).
Do důsledku tak prosazovaná novelizace může vést k paradoxnímu snížení počtu prováděných kontrol dle stanoveného plánu úřadu, což se negativně odrazí v preventivním charakteru jeho činnosti. Jednoduše, větší množství institucí ke kontrole znamená menší hrozbu skutečného provedení kontroly. V opačném případě pak bude třeba nalézt odlišné způsoby financování eventuálních personálních a technických potřeb.
Čtěte také: Katastr nemovitostí v novém aneb průvodce platnou úpravou
Nejvyšší kontrolní úřad nedisponuje žádnými vlastními mechanismy nápravy. Za předpokladu zjištění porušení zákona, případně nedovoleného nakládání s veřejnými prostředky, nemá pravomoc ukládat sankce. Smí situaci pouze vyhodnotit a následně předložit svá zjištění příslušnému orgánu či instituci, které sankční opatření nebo navazující postup zváží. Výsledky posílené aktivity úřadu tudíž budou stále záviset na přístupu dotčených zákonodárných a exekutivních orgánů. Obecně vzato proto zůstává efektivita jeho činnosti sporná, neboť možné odhalení nedostatků bez adekvátního vlivu na potrestání vede k neúčelnosti.
Novelizovaná úprava představuje důležitý krok ke zvýšení povědomí české veřejnosti o tom, jak stát, samosprávné celky, veřejné instituce a další nakládají s veřejnými financemi. Její přijetí ovšem neřeší nedostatky následných postihů a problém autority Nejvyššího kontrolního úřadu. Skutečné ozdravení veřejného sektoru z tohoto pohledu vyžaduje důkladnější reformy, jakož i zvážení částečného přenesení možnosti ukládání sankcí mezi pravomoci úřadu.
