Hlavní navigace
Už zbývá jen pro podání daňového přiznání. Vyřešte je s našimi chytrými formuláři a tipy na slevy.

Proč provozovatelé skiareálů každý rok roní slzy? Protože své práci nerozumí

Autor: Karel Choc, Internet Info, podle licence: Rights Managed
Zdeněk Vesecký

Nemusíte mít ten nejdelší svah a sedačkovou lanovku, abyste uspěli mezi skiareály. Své příznivce si najdou i ty úplně malé. Chce to ale špičkový přístup.

Před válkou se jí říkalo malý Svatý Mořic. A srovnání s tímto vyhlášeným alpským střediskem určitě nebylo nijak přehnané. I přes svou malou rozlohu byla obec Pernink v Krušných horách vyhlášeným střediskem běžeckého lyžování i skoků na lyžích. Svého času byla v Perninku dokonce i továrna na výrobu lyží. Zimy tam bývaly tuhé a bohaté na sníh. Tím nejpodstatnějším ale byli lidé. Tehdejší německé obyvatelstvo umělo žít a dbalo na rozvoj své obce. Nechyběla tu dokonce ani malá zoologická zahrada, která byla turistickým lákadlem až do 60. let. Pak ale přišlo vysídlení a s ním i konec jedné velké a pro Pernink zásadní kapitoly.

V roce 1950 se do obce přistěhovala rodina Holých s tehdy dvouletým synkem Rudou. Z malého chlapce se stal nadšený sportovec a později patřil k těm, kteří v Perninku začali propagovat sjezdové lyžování. Osobně se podílel na výstavbě prvního místního vleku. Jako dospělý se rozhodl pro život ve svobodné části Evropy a 15 let strávil ve Švédsku. Domů do Krušných hor se vrátil až po sametové revoluci a Pernink našel ve stavu, který jeho bývalou slávu připomínal už jen opravdu hodně vzdáleně. Vzpomínky na dětství a dávnou slávu své obce mu nedaly spát a tak se rozhodl pro ni něco udělat. V roce 1995 si v Perninku otevřel skiareál Pod nádražím.

V lyžařském areálu je co dělat celý rok

Letošní sezóna je v pořadí 22. a od té první se výrazně liší. Svého času ještě stačilo provozovat jen jeden vlek a kratší sjezdovku, která se upravovala tak, že ji personál ušlapával na lyžích. Dnes už bychom s něčím takovým neměli šanci uspět. Lyžařské areály se hodně pozvedly a lidé mají srovnání se zahraničními středisky. Jakmile jsme koupili pozemky, začal jsem investovat do rozvoje. Prodloužili jsme sjezdovku, vybudovali dětský výukový areál, na zelené louce postavili kompletní návštěvnické zázemí včetně půjčovny, pořídili jsme rolbu a hlavně jsme investovali do umělého zasněžování, říká Rudolf Holý s tím, že zlepšovat se dá pořád něco, ale teď už je se stavem svého skiareálu víceméně spokojený.

Přesto si malé lyžařské středisko žádá další a další peníze. Před touto sezónou v Perninku investovali do nových turniketů, dětského kolotoče a rozšíření zasněžovacího systému. Přišlo to na zhruba 800 000 korun. Peníze tu jen lítají. Lidi to přitom mnohdy ani nepoznají. Když přijedou v zimní sezóně, netuší, že jsme tu v létě vybudovali třeba velký rezervoár na dešťovou vodu, abychom ušetřili při umělém zasněžování. Investice jsou potřeba. Návštěvníci očekávají kvalitu, chtějí dobře upravený svah, moderní lyžařské vybavení v půjčovně i kvalitní jídlo a čisto a teplo v bufetu. To všechno něco stojí a dovedete si představit, že při naší velikosti a cenách to není snadné živobytí. Neříkám, že nic nevyděláme, ale je potřeba mít tu práci rád. Kdyby mě to nebavilo, asi už by areál nefungoval, komentuje podnikatel s tím, že jen takové sněžné dělo přijde na 750 000 korun a nová rolba je záležitostí mnoha milionů.

Práce ve skiareálu je možná až překvapivě dost po celý rok. Na jaře je nutné postarat se o veškerou techniku a uložit ji k letnímu spánku. V létě přichází na řadu sečení luk, natírání dřevěných budov, pravidelné elektrické a technické revize a jak už bylo řečeno, každoročně i budování nového zázemí nebo vybavení. Hodně živo je ve skiareálu pochopitelně na podzim, kdy je nutné připravit vlek, rolbu a další techniku. Jakmile počasí dovolí zasněžovat, už se moc nevyspím. Několikrát za noc kontroluju teploměr a podřizuju svůj denní rytmus počasí. Začátek zimy je vůbec tím nejnáročnějším obdobím, ale ta námaha se vyplatí. Zasněžování a udržování sjezdovek si žádá odbornou práci. Jakmile tomu nerozumíte a neděláte to poctivě, nemáte šanci udržet svahy v provozuschopném stavu. Vidím to na konkurenčních areálech, kde tomu buď nerozumí, nebo na to jejich zaměstnanci kašlou. Ačkoliv jsme tu v nižší nadmořské výšce než v jiných střediscích a nemůžeme si dovolit investovat tolik peněz, začínáme sezónu vždycky mezi prvními a končíme jako poslední. Ještě nebyl rok, kdybychom vůbec nejezdili. Technický sníh vydrží i dva týdny teplého počasí, během té doby se většinou vždycky zase ochladí a můžeme dosněžit. Musíte ale vědět, kdy a jak a obětovat tomu i celé noci, vysvětluje provozovatel skiareálu Pod nádražím.

Zatímco mimo sezónu se majitel dokáže o svůj areál postarat s pomocí rodiny nebo jednoho či dvou zaměstnanců, v zimní sezóně zaměstnává deset lidí. Ti fungují jako obsluha u vleku, na kase, v bufetu, v půjčovně i v lyžařské škole. Přestože jde o práci jen na několik měsíců v roce, někteří se rádi vracejí. Jeden z mužů obsluhující půjčovnu tento rok ve skiareálu Pod nádražím pracuje už 20. sezónu. Mezi tradiční spolupracovníky patří i vlekaři. Jeden z nich mimochodem ještě před pár lety provozoval první vlek, který na svazích v Perninku pomáhal stavět i Rudolf Holý. Pak ale podnikání ukončil a nechal se najmout od kamaráda, se kterým nikdy nesoupeřil, ale naopak si vycházeli vstříc.

Já sám dělám prakticky všechno. Nemám problém sednout do rolby a upravit svah ani zaskočit v bufetu. Když jsem tu začínal, musel jsem se naučit všechno. Dnes je mi 68 let a tak si taky rád odlehčím a jen sleduju, jak to šlape. Jakmile je ale něco potřeba, musím nastoupit. Všechno musí být v co nejlepším stavu. Jen tak se vyvarujeme možným úrazům a lidem se u nás bude líbit, říká Rudolf Holý. Aby mohl svoji práci dělat, musí mít živnostenský list na provozování lyžařských vleků. Požadavky na vykonávání této činnosti se v průběhu let měnily. Svého času byl diskutován dokonce i návrh, aby bylo živnostenské oprávnění vydáváno jen lidem s vysokoškolským vzděláním ve strojním oboru. Dnes je potřeba jen pětiletá praxe a k tomu každoroční školení od autorizovaných firem a splnění technických požadavků. Do stavu areálů a jejich technického vybavení má co mluvit nejen příslušný stavební úřad, ale také Drážní inspekce. Zcela na provozovatelích je naopak značení sjezdovek. Jestli je označí jako modré, červené nebo černé, to je čistě na jejich uvážení.

Jak přilákat lidi v létě? Toť otázka

Letos na jaře zřejmě po delší době neuslyšíme tradiční nářky provozovatelů skiareálů. Zima jim přála a úvahy o tom, že by se provoz lyžařského střediska nevyplatil, zřejmě nikoho trápit nebudou. A to ani v Perninku. Když je dobrý den, vystřídá se tu kolem 400 lidí. Rekord máme 450, ale to už bylo na hranici kapacity. Přestože je kolem nás řada jiných areálů, nouzi o návštěvníky nemáme. Hodně lidí přijíždí do regionu proto, aby každý den vyzkoušeli svahy v jiném areálu. Jeden den vyrazí na Klínovec, další na Fichtelberg, do Abertam a Potůčků a pak zase přijedou k nám. Máme ale i věrné návštěvníky, kteří vydrží celý týden jezdit jen u nás. Prezentujeme se jako rodinný areál vhodný pro začátečníky a mírně pokročilé. Jsme klidné místo s kompletním zázemím a cenami, které si může dovolit i větší rodina, líčí Rudolf Holý s tím, že nevydělává miliony, ale nějaká ta koruna z provozu skiareálu přeci jen je. I díky tomu si může dovolit každoročně obnovovat vybavení půjčovny a udržovat areál v konkurenceschopném stavu.

Aby byla sezóna úspěšná, je důležité ji začít na Vánoce, což se v té právě probíhající podařilo. První lyžaři se v Perninku svezli 23. prosince. O svátcích už se musí jezdit, i kdyby teploměry ukazovaly 10 stupňů Celsia. Před Vánocemi ještě lyžaři takový zájem nemají a chuť lyžovat jim vydrží do konce jarních prázdnin. Po nich, jako když utne. V druhé polovině března už dává řada lidí přednost pěším výletům, vyjížďkám na kolech nebo práci na zahrádce. Za ta léta jsme se naučili končit sezónu o posledním víkendu jarních prázdnin, a to bez ohledu na počasí a kvalitu sněhu. Pár nadšenců ještě vyráží do velkých středisek, nám už se nevyplatí ani víkendový provoz. Letos tedy skončíme 19. března, říká Rudolf Holý s dodatkem, že na celoroční výdělek má tedy jen čtvrt roku.

Pak nastává klidnější období, během kterého má provozovatel skiareálu možnost přemýšlet a bilancovat. Například ví, že by byl zájem o jeho areál větší, kdyby v Perninku začal fungovat větší hotel. Je si jistý, že zařízení s kapacitou 50 až 100 lůžek by se minimálně v zimě bez problémů uživilo. Sám v obci provozuje domek pro 12 hostů a přes zimu ho má plně obsazený. Nové ubytovací zařízení by přitáhlo například školy, které se potřebují ubytovat na lyžařských kurzech. Stačilo by prý nasadit rozumné ceny a je vyhráno.

Ceny ostatně rozhodují i o návštěvnosti skiareálu jako takového. Hodně ho navštěvují lidé ze západních Čech, kteří řeší peníze víc než třeba obyvatelé hlavního města. U nás nikoho finančně nezruinujeme. Přesto máme problém dostat sem třeba i místní školu. Kdybychom jim nedali možnost lyžovat skoro zadarmo, tak by k nám děti z Perninku snad ani nepřišly. V našem kraji jsme známí. Potřebovali bychom se ale víc zviditelnit v Praze a ve středních Čechách, kde je víc peněz. Tady jsou lidi chudší a navíc nám tu chybí velké město. Jen na Karlovy Vary spoléhat nemůžeme. V tom má výhodu třeba středočeský Monínec, který leží kousek od Prahy, říká Rudolf Holý. Ve svém areálu nabízí služby, které snesou srovnání se známými středisky na Šumavě i v Krkonoších. Na své si Pod nádražím přijdou i běžkaři, kteří se mohou napojit na Krušnohorskou lyžařskou magistrálu nebo večer potrénovat na osvětleném oválu.

V zimě už u nás moc nového nabídnout nemůžeme, nemáme na to prostory. Přemýšlel jsem o snowtubingu, ale není, kde ho vybudovat. V plánuje je tak jen zábavní areál v lesoparku. Pořád ale uvažujeme nad tím, jak lidi přilákat v létě. Na koloběžky nebo paragliding máme malý kopec a pouhý provoz občerstvení pro cyklisty a turisty se neosvědčil. Na letní lyžování jako třeba v Němčičkách na jižní Moravě zase chybí peníze, to je hodně finančně náročná záležitost. Až se nám podaří vymyslet i letní aktivity, budu už naprosto spokojený, rozmýšlí Rudolf Holý.

Content

Po letech zkušeností tvrdí, že šanci zaujmout má i malý skiareál. Stačí jen nabídnout kvalitní lyžařské podmínky, například výuka lyžování tu není hromadnou, ale čistě individuální záležitostí. Sem tam neuškodí ani nějaké to zpestření. Provozovatel areálu rád vzpomíná třeba na akce, kdy jeho svah doslova praskal ve švech, když pozval olympijského vítěze Aleše Valentu a další vrcholové lyžaře. Snahy si všimly i České dráhy, se kterými má dohodnutou spolupráci. Každý, kdo do Perninku přijede vlakem, má nárok na zlevněnou permanentku.

Do podnikání se Rudolf Holý pustil v době, kdy hodně lyžařských středisek upadalo a končilo. A to nejen u nás, ale i v nižších polohách Alp. Ani tam nemají malé skiareály na růžích ustláno. Když už do něčeho jdete, tak do toho musíte jít naplno a mít to rádi. Jinak brzy skončíte. Musíte se obětovat a pak si užívat chvíle, kdy vám váš projekt začne dělat radost, dodává Rudolf Holý. Jeho cílem bylo obnovit v Perninku zašlou lyžařskou slávu a to se mu i přes nelehké podmínky podařilo. Ve skiareálu Pod nádražím už mu pomáhají i manželka, syn a dcera, kteří snad jednou rodinný podnik převezmou.

Našli jste v článku chybu?
8. 3. 2017 11:39
* (neregistrovaný)

To je nesmysl. Rozumí, nerozumí, to s tím nemá nic společného.

V jaké souvislosti provozovatelé roní slzy? 1. Jsme těsně před krachem, státe, město, DEJ DOTACE (odpusť nám smluvní nájemné, poplatky za vodu, odpady...). 2. Těžký rok, příroda nepřeje, moc jsme investovali, abychom vás mohli hýčkat, musíme, ač velmi neradi, ZDRAŽIT.