Hlavní navigace

S kladivem v ruce poznáte sami sebe. Příběh o mistru kovářském

 Autor: archiv Tomáše Lebdušky
Zdeněk Vesecký 20. 12. 2013

Přinášíme rozhovor s kovářským mistrem, specialistou na chladné zbraně. Jak se k nim dostal? Co ho živí? Jaké prožil životní kotrmelce? A co si z nich odnesl?

Tomáš Lebduška patří k těm, kterým se záliba stala i živobytím. Dnes proslulý kovář specializovaný na výrobu chladných zbraní se původně chtěl věnovat řemeslu současnému a především mnohem jemnějšímu, než je práce na kovadlině. Učil jsem se jako opravář mechanik elektronik pro číslicovou a výpočetní techniku pro letecké opravny ve Kbelích. Chtěl jsem dělat leteckou techniku, projektovat letadla, překvapuje na úvod rozhovoru Tomáš Lebduška. Po nějaké době strávené právě ve Kbelích se rozhodl studovat vysokou školu. A právě na Českém vysokém učení technickém došlo k zásadnímu obratu. Díky kamarádovi ze studií se dostal k historickému šermu a ten mu otevřel cestu k nové profesi, ke kovařině.

Místo jemné mechaniky ztvrdlé ruce a umouněná tvář

Když jsem se šermem začal, tak jsem si chtěl koupit meč, ale tehdy tady nebylo nic k dostání. Proto jsem se rozhodl pro vlastní výrobu. Od kamaráda jsem si koupil čepel, u mámy na dvorku si z pár plechů svařil výheň a udělal ventilátor. Samozřejmě to na začátku nefungovalo. Vzhledem k tomu, že mě ale chladné zbraně zajímaly, vydal jsem se za Pány kováři – mečíři, kde jsem pracoval a vstřebával umění kovářské, mečířské a kaličské. A postupem času jsem to dotáhl trochu dál než jiní, líčí kovář. Dnes patří mezi mistry svého oboru a jeho práce je ceněná nejen v České republice, ale také v zahraničí. Svědčí o tom například doporučení od pořadatelů šermířské burzy, na jehož základě vůbec došlo k oslovení pro rozhovor.

A čím se meče a další chladné zbraně Tomáše Lebdušky liší od těch ostatních? Já jsem šermoval, a tak vím lépe než ostatní, co ta zbraň potřebuje. Mně když meč nesedí v ruce, tak ho ven nepustím. Většina výrobců mečů sama nešermuje a neví, co je potřeba. Já jsem navíc stále v kontaktu s nejlepšími šermíři u nás a konzultujeme, co je potřeba, vysvětluje Tomáš Lebduška a smutně konstatuje, že sám má od kovařiny tak namožené ruce, že už toho bohužel moc nenašermuje. Pořád má ale představu, co jaká zbraň a hlavně člověk, který ji má vzít do rukou, potřebuje.

Jeho meče nejsou pospojovány z polotovarů, pracuje na nich od začátku až do konce. A to není v dnešní době obvyklé. Historický šerm se stal populární záležitostí a na poslední šermířské burze proto nabízelo své zbraně 16 výrobců. Ne každý z nich si ale se zbraní umí vyhrát tak, jako právě Tomáš Lebduška. Dají se proto koupit meče, jejichž části někdo vyfrézuje a vysoustruží, jiný zakalí a prodejce je pak už jen sesadí dohromady a prodává. A taky se uživí, co k tomu dodat. Co na tom, že jsou pak čepele křivé a meče nevyvážené, říká kovář s tím, že meče někdy dělají a prodávají i lidé, kteří k nim vůbec nemají vztah. Meč by přitom měl být absolutně dokonalý. Ve středověku byl odznakem šlechtice. Podle historických záznamů si takovou mistrovskou zbraň mohli dovolit jen skutečně bohatí páni. Platilo se za ni tolik, co za celou vesnici s poddanými.

Kvalitní práce má své paradoxy, spokojený zákazník nemá důvod se vracet

Ilustrační obrázek.
Autor: archiv Tomáše Lebdušky

Tomáš Lebduška se ke kovařině dostal díky své zálibě v šermu. Dnes je řemeslníkem i psychologem.

Meče vyrábí Tomáš Lebduška na míru a podle přání zákazníka. Tvrdí, že zbraň tohoto typu má jednu základní charakteristiku. Jakmile má čepel, příčku a hlavici, už je to meč. Zastávám názor, že vyrobit se dá všechno. Nemám moc rád lidi, kteří propadli takzvané „living history“ a chtějí jen věrné kopie. Já říkám, že když někdo kdysi potřeboval zahnutou sekyru, tak šel za kovářem a ten mu ji vyrobil. To, že se nikdy nenašla, to neznamená, že nemusela existovat. A se zbraněmi je to stejné. Nebudu se hádat o centimetr navíc na rukojeti. Když někdo potřeboval větší rukojeť, tak ji měl. Moje zbraně vznikají přímo na míru, protože je používají profesionálové a musí jim proto sednout a bezvadně fungovat, říká Tomáš Lebduška.

Dnešní meče mají podle mečířského mistra úplně jinou charakteristiku. Pokud má být použitelný, musí se historický originál poupravit, aby vydržel. Když jsem například vyráběl japonské meče katany, odstranili jsme z nich čepy, aby vůbec byly schopné vydržet zátěž. Je to logické. Dříve bylo primární seknout protivníka tak, aby se pokud možno už nikdy nezvedl. Ťalo se do masa. Dnes šermíři mlátí meči o sebe, tedy kov na kov. A to tak dlouho, dokud to diváky baví a jsou ochotni za to platit, vysvětluje kovář. Čepele proto mají alespoň 3 milimetry široké ostří, aby se předešlo úrazům, a jsou odlehčené, aby šermíři své exhibice vydrželi.

Výroba mečů je obor, který má jedno velké specifikum. Výrobce nemusí, vlastně ani příliš nemůže, shánět zákazníky. Ti mu chodí sami. Pochopitelně v omezeném množství. Proto Tomáše Lebdušku mrzí třeba to, že skončily filmové pobídky. Kvůli tomuto omezení přišla o práci celá řada kovářů a lidí z oborů, kteří se na natáčení svého času přiživovali. S filmaři je sranda. Když se u nás dělaly dotáčky pro Pána prstenů, tak mi jeden den přinesli meč s uzlem a řekli, že do rána potřebují jeho kopii. Přesto jsem ji zvládl vykovat, vzpomíná kovář.

Na běžné zbrani pracuje zhruba 20 hodin. Na jiných pak týden, náročnější kousky si vyžádají i tři týdny práce. Každý meč se dá zlomit, je jen ze železa. Dobrý meč by ale přesto měl vydržet prakticky na celý život. Otázkou je, jestli to tak je dobře. Kolegové, kteří moje zbraně prodávají venku, říkají, že nejdřív musí zákazníkovi nabídnou jeden nebo dva jiné meče. Jakmile by mu hned napoprvé prodali ten můj, tak už toho zákazníka nikdy neuvidí. Jiný meč už nebude potřebovat, filozofuje uznávaný mečíř. Ročně pod rukama Tomáše Lebdušky vzniknou desítky chladných zbraní. To by ho ale samo o sobě neuživilo, a tak dělá i klasičtější kovářské řemeslo, například mřížoví a podobně.

Vyhledejte své obchodní partnery a souvislosti. Vyzkoušejte Rejstřík firem

S kladivem v ruce poznáte sami sebe

Tomáš Lebduška nabízí ukázky své práce na slavnostech a pořádá workshopy pro děti i dospělé. K nápadu ho přivedl jeden z pořadatelů historických trhů. Takhle mi jednou v úterý, ten den nikdy nezapomenu, zazvonil telefon. Pořadatel akce chtěl, aby mu na ní druhý den přijel kovář. Ovšem ne ten, kterému tam čoudí výheň, a je to spíš prodejce než řemeslník. Tenhle chtěl někoho, kdo tu práci skutečně ovládá. Sice jsem nic neměl, ale slíbil jsem. Okamžitě jsem se vydal do sběrných surovin, nakoupil za pár švestek materiál na výheň, ze staré žíněnky udělal měch a ráno se jelo. Sice jsem byl nevyspalý, ale stálo to za to, vypráví o své první akci Tomáš Lebduška.

Postupně přišel na to, že lidé kovařinu vůbec neznají, a nejlepší způsob, jak jim řemeslo přiblížit, je přímý kontakt s ní. Základem jeho produkce je proto nejen přednáška o vývoji železa a praktické ukázky technologie, ale především možnost vykovat si vlastní přívěšek, který zúčastněným zůstane jako připomínka nových zkušeností. Právě názorná ukázka a vlastní osahání si původní kovářské technologie pomáhá k tomu, že lidé snáze pochopí elementární principy technického vývoje společnosti, a to od doby železné po současnost. Mám pár věcí, které dokáže vyrobit i člověk, který kladivo nikdy předtím nedržel v ruce. Jsou to různé keltské točenice, uzly na drátech a podobně. Lidé, včetně dětí, to pod mým přímým dozorem zvládnou vyrobit sami, říká Tomáš Lebduška o svém programu. Nejmladšímu dítěti, které se mu postavilo ke kovadlině, bylo 2,5 roku.

Kromě dětské kovárny nabízí i teambuildingy pro dospělé. Říká, že každého potěší ukrojit si chleba vlastnoručně vyrobeným nožem nebo odložit noviny do vlastnoručně vyrobeného stojanu, případně udělat radost blízkým originálním nerezovým šperkem. Tématem kovářského workshopu je seznámení se se základními kovářskými technikami. Na internetových stránkách má uvedenou větu: „Zvlášť pozitivní je pak prožitek okamžité konfrontace s výsledkem práce a jeho pozdější praktické využití.“ Mnohem přirozeněji se ale Tomáš Lebduška vyjádřil při rozhovoru: Je zážitek sledovat třeba kancelářské krysy, jak k řemeslu přistupují. Je na nich hned vidět, co v nich je. Úžasní byli kreativci z fabriky na Lego. Jsou to kreativci a jedna paní vyfikla tak povedený houslový klíč, že jsme na ni jen koukali. Otisk kladiva zračí nitro toho, kdo s ním udeří do žhavého železa. Naopak programátoři jsou u kovadliny nešťastní. Jsou zvyklí na práci s jedničkami a nulami a najednou jim to v praxi nefunguje. A o to jde. Aby lidé skrze ruční výrobu zjistili něco o sobě. A co všechno se dá zjistit? To byste se divili, usmívá se kovář s tím, že mockrát zažil situaci, kdy člověk vzteky začal mlátit do předem připraveného kusu olova, na kterém má možnost vybít své emoce.

Kovářský zážitek například vehnal slzy do očí starému pánovi, který chodil léta o berlích. Na jedné akci ho lidé podpírali a on si vykoval vlastní kousek. Přiznal, že je bývalý kameník a tak „vercajk“ do ruky vzít umí, ale už 15 let to kvůli svému zdraví neudělal. Jindy si zase rodiče uvědomí, že jejich dítě, které považují za „lempla“, sice možná nemá samé jedničky, ale že je velice manuálně zručné.

Navíc mají dospělí účastníci workshopů a dalších akcí možnost poznat, co to je ruční práce. Největší probuzení je to pro bohaté podnikatele nebo lidi z vysokého managementu. Ti pomalu ztrácí pojem o tom, jak těžké je vydělat nějakou tu korunu. Pět hodin tady mlátí do kovadliny a já jim pak řeknu, že za takový nožík by na trhu dostali maximálně 120 korun. Jsou sice v šoku, ale obvykle si začínají víc vážit toho, že někdo něco umí. Vždyť dnes se spousta lidí živí něčím, co neumí, nebo to není až tak potřeba, říká Tomáš Lebduška.

Poznámka autora:

V tomto okamžiku by rozhovor mohl skončit, ale protože se snažíme seriál Příběhy podnikatelů dělat co nejpestřejší, na závěr připojujeme ještě jeden prožitek Tomáše Lebdušky. Aby byl zcela autentický, je přepsán slovo od slova. Příběhy podnikatelů mohou být někdy poměrně drsné, proto upozorňujeme, že následující řádky jsou jen pro silnější povahy. Ale nebojte, všechny pohádky mají šťastný konec. 

Kterak kovář k hospodě (o hospodu) přišel

Jeden kovář udělal kdysi mříže pánovi, který neměl peníze, ale měl hospodu. A ten přišel na skvělý nápad. Nezaplatí penězi, ale odprodá kovářovi tu hospodu. Hloupý kovář se zaradoval. Super, nebudu muset pracovat rukama, bude ze mě pan hostinský. A protože blbý kovář není tak blbý, tak si řekl, že když o tom oboru vůbec nic neví, tak začne na té hospodě dělat uklízečku. Aby zespodu viděl, jak to na takové restauraci chodí, jak se krade a tak. Tak se vydal, uklízel hajzlíky, myl nádobí, až povýšil na číšníka. A říkal si: Tak, už jsem skoro stejně dobrý jako ti číšníci, co kradou. A aby držel basu a ti číšníci ho nevyhmátli, že není jeden z nich, tak se rozhodl, že nalije podmíru. I nalil podmíru a nesl to na plac. Ha, ha ha, už jsem stejně dobrej jako vy. Už umím taky vočůrávat a dávat podmíru, říkal kovář. Bohužel ale donesl podmíru kontrole z České obchodní inspekce. Naštěstí to s ní na chodbě vyřešil zkušenější kolega, a to k oboustranné spokojenosti.

I rozhodl se hloupý číšník, že restauraci převezme. Když v ní začal dělat, tak se tam dělalo 250 000 korun. Po pár měsících, když tomu oboru začal rozumět, tak se díky jeho přičinění zvýšil obrat na 600 000 korun. Dobrý je to. Budou prachy, budu bohatý. Nebudu muset dělat rukama, radoval se číšník. Tak do toho šel. Ale co čert nechtěl. Přišla povodeň. Na restauraci bylo rázem 3,5 metru vody. To zvládnem, řekl si kovář číšník. A protože to byl člověk přičinlivý, za dva měsíce znovu otevřel. Jenže nejezdilo metro, lidi se restauraci vyhýbali. I to ale číšník přežil.

Lidi postupně začali přicházet. Ovšem, pak restauraci navštívila i jakási paní Stodolová, která nahoře rozsekala sekáčkem starého pana štamgasta. Přišel Blesk, vyfotil restauraci, a titulky s názvem „Vrah si vyhlédl oběť v restauraci“ oběhly celou Prahu. A hospoda byla zase prázdná. I rozhodl se zoufalý kovář, že se restaurace zbaví. Jenže nebyl sám, měl spoluvlastníka, kterého si vyhlédl, protože oboru přeci jen tolik nerozuměl. Našel si dobrého číšníka, se kterým šel do podniku napůl. Jenže milý číšník začal fetovat, hostil v restauraci své kamarády z hlavního nádraží a nechápal, že nemůže prodávat víno za 19 korun, když ho za 20 korun nakoupí. Šlo to od desíti k pěti, tak se kovář dohodl, že ten podíl převezme číšníkův rodinný příslušník. Šel za majitelem objektu a ten na plán kývl. Nový partner si založil společnost s ručením omezeným, aby měl majoritní většinu a bratr ho nemohl vyšplouchnout. Nacpal do ní prachy a majitel domu najednou řekl ne. A tak se pokračovalo dál ve starých kolejích.

Do toho zemřel bývalý provozní. Nešťastnou shodou okolností spadl z hradby a zabil se. Tak kovář přišel o kamaráda, a ten, spolu s dalším kamarádem štamgastem, co si čtyři roky před ním lehl na koleje, je to již třetí mrtvý. To už začíná smrdět, to je blbý, musím se té hospody zbavit, říkal si kovář. Měl v plánu odjet na Nový Zéland, pracovat tam a přijít na nové myšlenky. Našel si kupce a situace se opakovala. Majitel domu nejprve souhlasil, ale nakonec znovu cuknul. Chyba byla, že se nenapsala smlouva o smlouvě budoucí, dala se rovnou výpověď. A majitel s úsměvem podruhé řekl ne. Restaurace skončila tak, že se musela ze dne na den vyklidit. Dobíhaly nějaké smlouvy, takže kovář běhal a rušil a běhal a rušil. Mimo jiné zjistil, že rušit provozovnu je mnohem horší, než ji zakládat.

Kuchyně dělaná na míru skončila v gastrobazaru, aby z ní byl alespoň nějaký užitek. Za čas se ozval gastrobazarník s tím, že už je téměř všechno prodáno a je čas přijít si pro peníze. Kovář se zaradoval a vyrazil si pro korunky. Bylo to v roce, kdy přišla vichřice Emma. A gastrobazar se naneštěstí nacházel na střeše cukrovaru v Čakovicích. Při příjezdu kovář viděl, že na cukrovaru není střecha, pod ní není gastrobazar. Gastrobazar byl po polích, mezi troskami běhal gastrobazarník, držel se za hlavu a křičel, že nic nemá. A tak skončila celá slavná restaurace.

Feťák číšník, bývalý spolumajitel restaurace, byl chycen při tom, když chtěl někomu ublížit na zdraví a skončil v léčebně. Tam se setkal s jiným feťákem, který si myslel, že tento feťák je nějaký divný feťák a musí ho zničit. A zanedlouho se mu to velmi brutálním způsobem povedlo. Pak kovář náhodou potkal služebně posledního provozního, od kterého se dozvěděl, jak si bývalý restaurační kuchař řekl, že ten život stojí za ho…, následoval štamgasta a také skočil pod vlak. Kovář přestal počítat mrtvé, ale jeden mu na seznam přeci jen ještě přibyl. Byl to sám majitel budovy, ve které byla restaurace. Tak z téměř celé skvadry zůstal nakonec jen kovář a věří, že ještě dlouho vydrží. Kovář je dnes šťastný, přestal kouřit a pít a od té doby je všechno v pohodě. A doporučuje poctivě pracovat, pracovat a pracovat. A taky hledět si zákazníka. Ten musí být, hned po manželce, vždy spokojený, říká kovář.

Našli jste v článku chybu?
Podnikatel.cz: EET: Totálně nezvládli metodologii projektu

EET: Totálně nezvládli metodologii projektu

Podnikatel.cz: Přehledná titulka, průvodci, responzivita

Přehledná titulka, průvodci, responzivita

DigiZone.cz: Filmbox Live pro předplatitele UPC DTH

Filmbox Live pro předplatitele UPC DTH

Vitalia.cz: Říká amoleta - a myslí palačinka

Říká amoleta - a myslí palačinka

Root.cz: Kamery Sony se dají ovládnout na dálku

Kamery Sony se dají ovládnout na dálku

Vitalia.cz: Fotorecept: Jak nezkazit nadýchanou omeletu

Fotorecept: Jak nezkazit nadýchanou omeletu

120na80.cz: Na ucho teplý, nebo studený obklad?

Na ucho teplý, nebo studený obklad?

Měšec.cz: Přejete si číslo účtu na přání?

Přejete si číslo účtu na přání?

DigiZone.cz: Flix TV má set-top box s HEVC

Flix TV má set-top box s HEVC

Podnikatel.cz: Babiše přesvědčila 89letá podnikatelka?!

Babiše přesvědčila 89letá podnikatelka?!

Podnikatel.cz: Podnikatelům dorazí varování od BSA

Podnikatelům dorazí varování od BSA

120na80.cz: Jak oddálit Alzheimera?

Jak oddálit Alzheimera?

Měšec.cz: 6 změn v novele občanského zákoníku

6 změn v novele občanského zákoníku

Podnikatel.cz: Udávání kvůli EET začalo

Udávání kvůli EET začalo

Měšec.cz: Air Bank zruší TOP3 garanci a zdražuje kurzy

Air Bank zruší TOP3 garanci a zdražuje kurzy

Podnikatel.cz: Italové dělají mozzarellu z mléka z Česka

Italové dělají mozzarellu z mléka z Česka

Vitalia.cz: V SAPĚ našli nelegální porážku kachen

V SAPĚ našli nelegální porážku kachen

120na80.cz: Rovnátka, která nejsou vidět

Rovnátka, která nejsou vidět

DigiZone.cz: Perspektivy TV v roce 1939 podle časopisu Life

Perspektivy TV v roce 1939 podle časopisu Life

Vitalia.cz: Paštiky plné masa ho zatím neuživí

Paštiky plné masa ho zatím neuživí