U Rozvařilů se najíte do devadesáti korun

Když tradiční provozovnu restaurace U Rozvařilů v pražské ulici Na Poříčí zabral řetězec Starbucks, vypadalo to, že další domácí značka nenávratně zmizela z povrchu zemského. Nakonec se naštěstí ukázalo, že jde o planý poplach a Rozvařilovi se znovu vyloupli naproti přes ulici, v pátém patře skomírajícího obchodního domu Bílá labuť. Jako velká samoobslužná restaurace. Podnikatel se tu nají rychle a relativně levně, nemůže ale čekat nic víc, než styl a chutě závodní jídelny.

U Rozvařilů je nyní samoobslužná restaurace, která zahrnuje dvě velké místnosti a kde se zřejmě nestane, že by si návštěvník nesedl, ani v polední špičce. Zmizely vysoké pulty pro konzumaci na stojáka a U Rozvařilů je občerstvovna hlavně pro ty, kteří v okolí pracují a nedisponují vlastní závodní jídelnou, a pro seniory.

Jen pro nenáročné strávníky

Interiér není žádná sláva. Červené oprýskané zdi, obyčejné stolky v jedné z místností řazené do řad pro zvýšení kapacity a plastové židle, které jsou příliš nízké. Takže strávník menšího vzrůstu zahučí pod stůl a nejí se mu zrovna dvakrát pohodlné.

Na první pohled je jasné, že U Rozvařilů je jídelna pro nenáročné strávníky, kteří chtějí rychle zhltnout jídlo v cenách do devadesáti korun, upřednostňují tradiční jídla jako je knedlo, vepřo, zelo, svíčková, španělský ptáček, moravský vrabec, čevapčiči nebo řízek a na kultuře stolování jim nezáleží. A takových strávníků je, soudě podle dlouhé polední fronty, stále dost a dost. Na jídelním lístku se však ocitla také například pečená treska s brokolicí a sýrem nebo smažené žampiony. S trochou škodolibosti se chce dodat, že posezení U Rozvařilů je cesta časem do 80. let 20. století neblahé paměti. Na druhou stranu je tu rozhodně čisto, příbory i tácy jsou řádně vymyté a poměrně milý personál manipuluje s jídlem zásadně v hygienických rukavicích.

Jako psí čumák

Při objednávce se ukázalo, že největším problémem je v restauraci U Rozvařilů teplota jídla. Jak selská pečínka, tak meruňkové knedlíky byly totiž vlažné až studené. U sladkých knedlíků to sice nemusí být až tak velký problém, u masa se zelím a knedlíkem to opravdu není nic moc. Ten, kdo má rád klasické echtovní knedlo, vepřo, zelo, si však zřejmě navzdory studenosti na jídle pochutná. A porce jsou neošizené.

Mnohem hůře jsou na tom meruňkové knedlíky. Tři nemalé knedlíky sice také zabírají celý talíř, topí se ale nejen v tvarohu, ale také v rozpuštěném másle, kterého je skutečně až přespříliš štědrá porce. Meruňky se v hutném těstě ztrácejí a po třech soustech zbývá na talíři jen těsto bez chuti a zápachu, kterému nepomůže ani tvaroh, aby lépe klouzalo do krku. Z velké tříknedlové porce je tedy rázem tak jeden knedlík, protože asi tolik těsta se podaří zkonzumovat tomu, kdo alespoň jednou jedl domácí sladké knedlíky nebo navštívil jakoukoliv o málo lepší restauraci a přeci jen není ochotný nacpat si do žaludku všechno, co před něj personál postaví.

A tak server Podnikatel.cz sice uděluje přestěhované restauraci U Rozvařilů České stříbro, ale s výhradami a spíše s ohledem na nabídku a zavedenou značku. Rozhodně by si restaurace měla dát pozor na teplotu jídel, protože studené maso nebo knedlíky je sice možné pojíst z testovacích důvodů, těžko se ale po takovém zářitku do restaurace někdo vrátí (i když…vždyť bylo plno…). Za České stříbro je také těžko možné považovat hutné knedlíkové koule, které by se víc hodily k nabíjení kanónu, než k pochutnání si.

Nezanedbatelnou výhodou restaurace však je, že je prakticky v centru, je levná a host se tu nají, když spěchá, opravdu rychle. A extra nízké ceny točeného piva (malé za 12, velké za 20 korun) stojí za speciální upozornění. Otevřeno je U Rozvařilů denně, ve všední den od 9 do 19 hodin, v sobotu od 9 do 17 a v neděli od 10 do 17 hodin.