Hlavní navigace
Už zbývá jen pro podání daňového přiznání. Vyřešte je s našimi chytrými formuláři a tipy na slevy.

Ukončila okupace v roce 1968 směřování k tržní ekonomice?

Autor: 329515
Daniel Morávek

Psal se srpen roku 1968. Východní blok včetně Československa již viditelně zaostával za západem. Kromě ekonomické neefektivity ale došlo i k uvolňování poměrů. Snahu o „komunismus s lidskou tváří“ však razantně uťal vstup vojsk Varšavské smlouvy 21.srpna.

Dnešním dnem je tomu právě 40 let, co do naší země vstoupila vojska Varšavské smlouvy a ukončila obrodný proces československého socialismu. Ač rozhodně v Československu nikdo nezamýšlel v té době odstranit socialismus, nedá se tehdejším „reformátorům” upřít snaha o demokratizaci systému a větší občanské svobody.

Šedesátá léta ve znamení zaostávání východu

Šedesátá léta minulého století už jasně ukazovala, že centrálně plánované hospodářství sovětského bloku zdaleka nestačí tržním ekonomikám západních zemí. V roce 1964 došlo k výrazné změně v SSSR, kdy Nikitu Chruščova na pozici generálního tajemníka nahradil Leonid Brežněv. Ten se pokusil zastavit ekonomický propad hospodářskými reformami. Rozhodně se ovšem v té době nepřemýšlelo o změně systému, ale pouze o zvýšení jeho efektivnosti. Plánované změny však nepřinášely žádané ovoce a nůžky mezi západem a východem se ještě více rozevřely.

Vše odstartoval Sjezd spisovatelů

60. léta u nás se stala reformními. Díky uvolnění cenzury se začala stále více ozývat kritika našeho hospodářského systému i politické garnitury. Došlo též k „probuzení“ obyvatelstva, které požadovalo ekonomické a politické změny. První významný zlom přinesl IV. sjezd Svazu československých spisovatelů z roku 1967, kde zazněla první ostrá slova na adresu KSČ.

I u nás proběhl popsaný výběr lidí podle hlediska použitelnosti mocí. Důvěru dostávali lidé poslušní, nečinící potíže, nekladoucí otázky, jež jsou nastoleny. Z každého výběru vycházel nejlíp člověk co nejprůměrnější a z dějiště se poztráceli lidé složitější, lidé osobního půvabu, a zejména lidé, kteří pro své vlastnosti a práci bývali tichým a neoznačeným měřidlem obecné slušnosti, měrou veřejného svědomí, řekl na sjezdu spisovatel Ludvík Vaculík.

Sjezdu se zúčastnily kromě Vaculíka i další známí spisovatelé. Mezi nejaktivnější patřili Ivan Klíma, či Milan Kundera.

Další věci na sebe nenechaly dlouho čekat, v lednu 1968 nejprve nahradil na postu prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného Alexandr Dubček (s vydatnou pomocí Brežněva), aby později Novotný přišel i o funkci prezidenta, a to ve prospěch Ludvíka Svobody. Noviny se stávaly čím dál odvážnější a již běžně si dovolovaly kritizovat systém i jeho vedoucí představitele. Cenzura v té době prakticky přestala existovat. Spor o hospodářské reformy se přesunul z Ústředního výboru k veřejnosti.

Anketa

Pokud by nedorazila vojska Varšavské smlouvy

Akční program – nic nepřinášející kompromis

Památné Pražské jaro se již blížilo mílovými kroky. Na počátku dubna 1968 schválil Ústřední výbor KSČ tzv. Akční program. Ač v něm byl vzneseny jisté požadavky na demokratizaci společnosti, rozhodně se nejednalo o dokument, který by přinášel pluralitní demokracii, či tržní systém.

Po ekonomické stránce si výbor vytyčil několik cílů. Prvním se stalo zvýšení samostatnosti podniků a prosazení principu socialistického podnikání. Výbor chtěl také omezit centralizaci a monopolizaci. Do popředí se mělo dostat družstevnické podnikání. Akční program nepočítal s obnovou kapitalistického podnikání, ale sliboval podporu drobnému osobnímu podnikání.

Dlouhodobým cílem pak bylo provedení strukturálním reforem, které měly zvýšit efektivitu celé ekonomiky. Všechny návrhy a plány se však stále pohybovaly v rámci socialistického zřízení a nutno podotknout, že ani v těch nejrevolučnějších dnech žádné z nich tuto hranici nepřekročily. Neuvažovalo se o změně systému, či dokonce o zavedení pluralitního systému, nýbrž jen o „obrodu“ socialismu a vytvoření tzv. „socialismu s lidskou tváří“.

Zosobněním ekonomické stránky obrodného procesu se stal ekonom Ota Šik. Pokoušel se přijít s modelem třetí cesty mezi socialismem a kapitalismem. Od počátku šedesátých let Šik kriticky analyzoval naše centrální hospodářství a snažil se zlepšit jeho efektivitu. Kritizoval důraz na extenzivní výrobu a doporučoval se více zaměřit na intenzitu výrobních procesů. Východisko viděl ve třech pilířích. Prvním dle Šika byl trh, druhým pilířem se mělo stát pojetí podniku jako společenství spolupracovníků a posledním bylo centrální plánování, které mělo sloužit jako hráz proti velkým makroekonomickým nerovnováhám. Šik patřil mezi hlavní představitele reformního procesu a Pražského jara.

Kontrarevolučních Dva tisíce slov

Koncem června 1968 pak vyšel nejznámější manifest proti tehdejším představitelům režimu. Jeho autorem byl Ludvík Vaculík a nesl jméno Dva tisíce slov. Manifest se stavěl proti Akčnímu programu a přinášel svoji vlastní vizi. Ustavujme výbory na obranu svobody slova. Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu. Uslyšíme-li divné zprávy, ověřujme si je, vysílejme delegace na kompetentní místa, jejich odpovědi zveřejňujme třeba na vratech, píše se v manifestu.

Vrcholem byl návrh, který i Dubček musel pokládat za kontrarevoluční. Lid má masově zakládat „vlastní občanské výbory a komise“ na straně nezávislé, uvedl ve svých vzpomínkách Pavel Tigrid.

Dva tisíce slov patřilo „dělníkům, zemědělcům, úředníkům, vědcům, umělcům a všem.“ Manifest, pod který se kromě jiných podepsali i Emil Zátopek, Josef Topol, či Jan Werich, způsobil ještě větší radikalizaci společnosti. Dva tisíce slov také jako první varovalo před nebezpečím zahraniční intervence. Jak prorocké bylo toto varování, ukázaly následující měsíce.

Invazi chtěli hlavně Ulbricht a Gomulka

Komunistům v ostatních zemích se uvolnění poměrů v Československu příliš nelíbilo a vzbuzovalo v nich oprávněné obavy. Československo v té době bylo totiž také jediným státem východního bloku, ve kterém nepůsobila sovětská armáda. Poprvé se situace u nás řešila v březnu v Drážďanech. Zde zazněla velká kritika Prahy za to, že si čelní představitelé KSČ nedokáží poradit s vývojem ve své zemi a že tím ohrožující stabilitu celého bloku.

Brežněv však s vojenskou intervencí váhal. Kdo naopak zásah prosazoval byl Walter Ulbricht (NDR) a Władysław Gomułka (Polsko). Nicméně několik dalších měsíců zůstalo pouze u slov. Důležitou změnu ve vývoji přinesla až schůzka v Čierné nad Tisou, kde se setkali zástupci ÚV KSČ a KSSS. Jednání trvala od 29. července do 1. srpna. Brežněv zde již otevřeně kritizoval Československo a označil dění u nás za kontrarevoluční. K žádné dohodě se nedospělo a účastnici se domluvili na schůzce s ostatními členy Varšavské smlouvy na 3. srpna do Bratislavy. Brežněv měl však již na jednání k dispozici zvací dopis od Biľaka, Indry a spol.

EBF17

V polovině srpna se pak v Moskvě definitivně rozhodlo o vojenském zásahu. O tom, že se plánuje vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa varoval Dubčeka ještě 17. srpna János Kádár (Maďarsko). Dubček ale nijak nezareagoval, ať už pro svoji neschopnost, či pro obavy na reakce z Moskvy.

Přesně před 40 lety pak došlo k překročení hranic a invazi vojsk Varšavské smlouvy (kromě Rumunska) na naše území. Celý obrodný proces byl tak důrazně potlačen. Vedení KSČ poté odjelo do Moskvy, kde muselo podepsat Moskevský protokol. Tím odmítlo i liberalizaci, Vysočanský sjezd a přijalo přítomnost vojáků na našem území. Nastala doba normalizace a vyšla politická hvězda Gustava Husáka. Proběhly kádrové čistky, vyhlásil se konsolidační program a ekonomická reforma opětovně upevnila administrativně direktivní soustavu řízení.
Socialismus pak u nás i přes stále větší strukturální problémy vydržel ještě dalších dvacet let.

Našli jste v článku chybu?