Hlavní navigace
Už zbývá jen pro podání daňového přiznání. Vyřešte je s našimi chytrými formuláři a tipy na slevy.

V 50 letech na učiliště? Proč ne, mistr sedlář toho nelituje

Autor: Karel Choc, Internet Info, podle licence: Rights Managed
Zdeněk Vesecký

Z manažerské kanceláře do řemeslné dílny. Tudy vedla cesta muže, který se dnes živí jako sedlář. Důležitou zastávkou mezi kanceláří a dílnou bylo učiliště.

Pan Jan Hnátek je jedním z těch, kteří plánovali, že se na stará kolena vrátí ke svým koníčkům z mládí. Jemu to dílem osudu vyšlo ještě o něco dřív.

Jako mladík miloval tramping. Na čundry pochopitelně musel vyrážet náležitě vybavený, a proto si vlastnoručně vyrobil třeba kožené pouzdro na nůž i westernovou kravatu, takzvané bolo. Pak dospěl a zdálo se, že práce s kůží byla jen jednou kapitolou jeho života, která se jednou pro vždy uzavřela. Jenže zhruba v 45 letech ho k této činnosti znovu zlákal kamarád. Jakmile znovu přičichl ke kůži, uvědomil si, že mu práce s ní chyběla. Ne, že by se snad snažil dohnat léta, kdy s ní nepracoval, ale sedlářskému řemeslu začal podléhat tak moc, že postupně opustil všechny další aktivity a víkend co víkend trávil na své chalupě v západních Čechách, kde si začal zařizovat sedlářskou dílnu. Z koníčku se stala vášeň. On se pouštěl do stále složitějších výrobků a získával první zákazníky. Založil si proto živnost a slíbil si, že v důchodu otevře sedlářskou dílnu a bude se svému milovanému řemeslu věnovat naplno.

Jenže přišlo léto roku 2011. Loterijní společnost Sazka, v níž působil jako manažer, skončila v insolvenci a on zůstal ze dne na den bez práce. S pěti křížky na krku si tehdy řekl, že je ten správný okamžik začít dělat to, co ho baví. A skutečně začal. Svoji sedlářskou dílnu jsem měl na chalupě, která není celoročně obyvatelná. Rozhodl jsem se ji proto přestěhovat do Prahy a založit si dílnu tady. Tehdy jsem zúročil letité investice do vybavení dílny a nemusel ve složité situaci bez místa nakupovat drahé vybavení. Obešel jsem se bez půjček a velkých výdajů. Stačilo jen najít vhodný prostor, nastěhovat se a začít pracovat, říká sedlář Jan Hnátek, kterému se Ateliér pro práci s kůží Haki podařilo na pražských Vinohradech otevřít do pěti měsíců od propuštění ze Sazky.

Výuční list jen proto, aby měl co pověsit na zeď

V sedlářském řemesle se už tehdy vyznal. Základy se naučil od kamaráda, kterému se rád díval pod ruce a vyptával se na detaily. Ještě v Sazce se navíc seznámil s jedním starším zaměstnancem, který byl vyučeným brašnářem-ozdobníkem. Slovo dalo slovo a za týden od něj koupil šicí stroj, který tento pán už nepoužíval. Zájem o kůži a práci s ní z nich brzy udělal kamarády a strávili spolu nejeden víkend na chalupě, kde se Jan Hnátek naučil další řemeslné základy. 

Když se začal plně věnovat podnikání, byl už díky své píli a pomoci kamarádů velmi zručným sedlářem. Přesto se ale přihlásil na odborné učiliště. Já, když se do něčeho pustím, tak to myslím vážně. Sice už jsem měl v oboru něco za sebou, ale chyběl mi výuční list. Nechtěl jsem, abych působil jako amatér, a tak jsem si dojednal schůzku s ředitelem učiliště ve Vysočanech a požádal o přijetí ke studiu. Ředitel mi to rozmlouval a radil, že si mám jen požádat o živnostenský list a začít podnikat, protože jde o volnou živnost. Když jsem mu řekl, že už živnostenský list mám, ale chci získat ten výuční, abych si ho mohl zarámovat a pověsit v dílně, jen se na mě udiveně díval, vzpomíná sedlář.

Nakonec ředitel nadšení a odhodlání dospělého muže, které náctiletí žáci učiliště naopak ve většině případů postrádají, ocenil. Přestože bylo studium pouze denní, umožnil mu vyučit se prakticky dálkově, když mu omlouval 100 procent absence. Musel jsem ale projít všemi odbornými předměty a dvakrát týdně se nechat vyzkoušet. Jednou za dva týdny jsem taky dorazil do dílen. Tam mi mistrová řekla, na čem učni právě dělají, a já to pak vyráběl ve své vlastní dílně. Bylo zajímavé zjistit, že moje dílna je mnohem lépe vybavená než ta školní. Mladí spolužáci neměli k dispozici šicí ani kosicí stroje, což jsou z mého pohledu dost důležité mašiny. Po odborné stránce mi učiliště nic moc nedalo. Ocenil jsem ale to, že jsem se dostal k teorii. Mohl jsem si sice informace sám dohledat, ale asi bych se bez studia nenaučil tolik. Jednoduše bych se k tomu při rozjezdu podnikání nepřinutil. A učitelé byli důslední. Nic mi neodpustili, popisuje Jan Hnátek svůj návrat do školy. Zároveň přiznává, že minimálně třetinu teoretických informací už zase zapomněl, ale absolvování učebního oboru nelituje.

Sedlář má široké uplatnění

Do ateliéru v pražské Mánesově ulici dnes míří lidé, kteří potřebují nové opasky, holstery na střelné zbraně a pouzdra na nože, pouzdra na mobily nebo tablety, obojky a vodítka pro psy nebo různé ozdobné a upomínkové předměty. Pravidelnými zákazníky jsou také designéři, se kterými Jan Hnátek spolupracuje na neobvyklém vybavení interiérů. Nenakoupí si u něj snad jen lidé od koní. Jezdeckým potřebám už se pro velké množství jiných zakázek nevěnuje. Abych řekl pravdu, to mě nebaví. A navíc by měl vybavení pro koně dělat někdo, kdo má k jezdectví a k těmto zvířatům opravdu blízko. Není to jen o tom, že si pořídíte nutné vybavení. Vy musíte umět koně, pro kterého chystáte sedlo, taky změřit a tak dále. Není to snadné. My v Česku máme několik vynikajících sedlářů, kterých si nesmírně vážím a do jejich řemesla jim nefušuju, vysvětluje Jan Hnátek s tím, že to tak fungovalo i v minulosti.

Sedlařina je totiž obor se širokým záběrem a každý sedlář se věnoval něčemu jinému. Jen ve skupině těch, kteří se věnovali koním, byli specialisté na výrobu klasických anglických a naopak westernových sedel. Jiní se věnovali kočárnictví a vyráběli třeba chomouty. Dál se sedláři dělili na autosedláře zabývající se například tvorbou střech pro auta typu cabrio, sportovní sedláře šijící medicimbaly a další míče, řemenáři dělali hnací a jiné řemeny. Do skupiny lidí, kteří pracují s kůží, se řadí i brašnáři a ozdobníci. To je příbuzný obor, ale zásadně se liší v tom, že na rozdíl od sedlářství, kde se většinou šije na hranu a vznikají takzvaně řezané výrobky, tady se pracuje s jemnějším materiálem a šije se na obrátku. Tímto způsobem vznikají hlavně kabelky, různé taštičky, peněženky a další drobné kožené zboží.

Díky množství zákazníků a kvalitě své práce si dnes tento živnostník může zakázky dovolit vybírat, a dokonce i odmítat. Že toto tvrzení není nijak přehnané, o tom se může přijít každý přesvědčit do jeho ateliéru v Mánesově ulici. Prostory sedlářství-brašnářství jsou otevřené a pan mistr se s ničím netají. Někteří kolegové mě varují, že se příliš otevírám lidem a nechávám je nahlížet do tajů naší práce. Já jim na to ale říkám, že se ničeho nebojím. Až budou ti všichni, co sem chodí, ovládat sedlařinu tak jako já dnes, budu už 20 let mrtvý a nějaká konkurence mi bude úplně jedno, říká Jan Hnátek. Jedinou nevýhodou takového otevřeného ateliéru oproti klasické uzavřené dílně je to, že ho příchozí zákazníci v průběhu dne až příliš často vytrhnou z práce. Aby pak všechno stíhal, zůstává ve svém království dlouho do večera.

Jinak si ale lokalitu v centru metropole a otevřenost svého ateliéru pochvaluje, protože má spoustu zákazníků, kteří přicházejí takzvaně z ulice. S otevřeností jde dokonce tak daleko, že začal pořádat semináře. Když jsem to tu otevřel, kamarád věnující se zdobení kůže dostal nápad, že by u mě pořádal kurzy. Já se o tom zmínil na svých webových stránkách a přišla velká odezva. Lidi ale měli zájem naučit se hlavně základy sedlářského řemesla. Moje dvoudenní semináře už absolvovalo více než 100 frekventantů a čekajících je vždycky minimálně 50. Lidi mají zájem se něco z tohoto ne už tak běžného řemesla naučit a já tomu rozumím. Když jsem se zpracováním kůže začínal, nevěděl jsem, kde sehnat informace a kde se co přiučit. Tehdy bych takovou možnost taky ocenil, říká Jan Hnátek. Semináře vypisuje pravidelně jednou za čtvrt roku a všechna místa jsou vždycky rozebrána do 24 hodin.

Dvoudenní kurzy využívají různí lidé. Prošla jimi i lékařka nebo právník, prostě lidé nejrůznějších profesí i regionů. Jezdí lidé z Česka i Slovenska, občas i z jiných států Evropy. Jen jednou byli na kurzu manželé, kteří chtěli jen práci poznat a brali to jako zážitek. Většina frekventantů chce pak s kůží pracovat ať už profesionálně, nebo mít řemeslo jako koníčka či druhé zaměstnání a po absolvování kurzu si začínají vybavovat svoji dílnu. Vím minimálně o třech lidech, kteří u mě se sedlařinou začali a dnes se jí živí. Krásnou práci dělá třeba jeden válečný veterán. Obojky a vodítka se u mě zase naučil vyrábět jeden manželský pár, který má e-shop s potřebami pro pejskaře. Specializovali se na výrobu kynologických potřeb, protože jim nevyhovovala nabídka velkovýrobců, měli prostory pro založení dílny a hlavně chuť se něčemu přiučit, vzpomíná mistr sedlář.

Je prý úžasné vidět, co lidi, kteří nikdy předtím „neřízli“ do kůže, dokážou na dvoudenním semináři vyrobit. Pochopitelně, že se za dva dny nevyučí sedlářskému řemeslu, ale osvojí si základní sedlářské dovednosti a kurz jim pomůže při startu s tímto krásným a voňavým řemeslem. Fotky ze seminářů jsou k vidění na facebookovém profilu Sedlářství-brašnářství-zakázková výroba

Obdiv a úcta ke starým mistrům

Ateliér pro práci s kůží Haki je plný starých nástrojů a strojů. Jan Hnátek je v průběhu let skupoval po bazarech, na internetu a z velké části z pozůstalostí. To, že je mu sedlařina skutečně víc než jen obživou, ale jde opravdu o srdeční záležitost, pak dokazují mnohé sedlářské artefakty. Kromě jeho vlastního výučního listu visí na stěnách ateliéru i staré tovaryšské a výuční listy, výkresy, dobové fotografie z dávno zaniklých sedlářských dílen, a dokonce i otisk pečeti sedlářů pražských z roku 1563. Jsou to krásné věci. Podívejte se třeba na tento účet z roku 1922. Je krásně graficky zpracovaný a mistr sedlář ho podepsal „ s velkou úctou“. A když se podíváte sem dolů, tady je poznámka o tom, že zákazník za odvedenou práci zaplatil. A stojí tu „s díky uhrazeno“. To byla kultura. Dnes si účtenku nebo fakturu založíme a je vyřízeno, ukazuje podnikatel.

Content

Ze starých dokumentů, které nashromáždil, je patrné, jaká váha se dřív řemeslu přikládala. A to nejen mezi řemeslníkem a zákazníkem, ale také mezi mistrem a jeho žákem. Na jednom vysvědčení za vyučenou například stojí, že učeň byl po dobu dvou let pilným a počestným, proto je prohlášen pomocníkem sedlářským. To, že dnes mladí nemají možnost učit se v zavedených dílnách, považuje Jan Hnátek za velké minus. Právě tam se totiž mladí adepti řemesla naučili nejvíc. Zároveň ale chápe, že věnovat se učedníkům znamená pro živnostníky velkou časovou ztrátu. A navíc nemají důvod vychovávat si konkurenci. 

Já se řemeslo snažím předávat aspoň na svých seminářích. A jednou někomu předám i celou svoji živnost. Sám jsem si dílnu vybavoval tak, že jsem jezdil po bazarech a výprodejích pozůstalostí. Vím, jak je smutné, když se do takové dílny lidi vrhnou a každý chce získat to nejlepší. Takhle to já nechci. Až se jednou rozhodnu, že skončím, odejdu s čistým stolem. Solidnímu zájemci přenechám úplně všechno včetně zavedené značky a internetové domény, plánuje Jan Hnátek. Tato chvíle je ale snad ještě daleko. Práce ho baví a zákazníci jsou s ním velmi spokojení.

Našli jste v článku chybu?