Hlavní navigace

Až košíkáři vymřou, nikdo to dělat nebude, říká jeden z Březolup

Jana Langerová

Na Moravě je centrem košíkářství vesnice Morkovice u Kroměříže. Tam je košíkářů spousta, ale my jsme se vydali do Březolup, kde své produkty plete Leoš Křižka.

Doba čtení: 4 minuty

Leoš Křižka má pracovní prostory v garáži svého rodinného domu v Březolupech u Uherského Hradiště. U všech zdí se nachází svazky proutí a bystrému oku neujdou ani hotové výrobky. Samotná dílna je vybavena skromně, ale vše potřebné k práci je přímo po ruce. 

Nedílným pomocníkem pana Křižky je jeho manželka Olga Křižková, která zastává hned několik funkcí. Když je potřeba, dělá účetnictví, komunikuje po e-mailu nebo řeší objednávky. A především je tiskovou mluvčí. Na trzích je to právě ona, která dokáže popsat každý výrobek, protože její muž není příliš upovídaný. Při naší návštěvě jej však nechala. Přišla jsem schválně později a dala si tak volno, protože jsem mluvila celý víkend u stánku, dodává s úsměvem. 

Vyučený košíkář

Leoš Křižka začal obor košíkář studovat v roce 1982 na Středním odborném učilišti v Praze. Tento obor patřil pod dnes již neexistující Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) v Uherském Hradišti. Měl jsem problémy se zrakem, nevidím na pravé oko a v ÚLUVu bylo volné místo jen na košíkáře, říká. Praxi pak absolvoval pod vedením mistra košíkáře Františka Daňhela v Buchlovicích a k němu také po vyučení nastoupil do jeho košíkářské dílny. 

Naučit se tomuto řemeslu podle něj nebylo vůbec složité. Dělali jsme s mistrem do výroby, takže jsme vyráběli pomalu od začátku až do konce. Třeba měsíc jeden výrobek, vzpomíná. Prvním jeho výrobkem byl prý rozhodně košík a od zkoušek je to dnes už 33 let. V roce 1992 zaniklo Ústředí lidové umělecké výroby a on se osamostatnil a zřídil si vlastní košíkářskou dílnu v Březolupech.

Přečíst si můžete také příběh vyučeného zlatníka: Povoláním šperkař svatebních prstenů. Navštívili jsme ho v jeho dílně

Nejde o žádnou vědu

Leoš Křižka je skromný, košíkářství nepovažuje za vůbec žádnou vědu – podle něj je to pořád dokola a nijak jej neomezují ani problémy s očima. Základem je hlavně dobré světlo a fyzicky náročná je jen výroba velkých košů. Na ty je potřeba síly, naopak z pedigu dělají i ženské, takže to není náročné, vysvětluje. 

Co se týče materiálu, tak Leoš Křižka pracuje především se zeleným proutím, pedigem, slaměným úpletem a elhar šňůrou neboli mořskou trávou. Vše nakupuje právě v Morkovicích, kde je velká prodejna pro košíkáře. Tam jezdím podle sezóny jednou až dvakrát měsíčně, dodává. Správné pruty podle Křižky musí být ohebné a prostě pěkné. Aby se nelámaly, tak se také musí namočit. Proutí se rozmočí za 4 hodiny, zatímco pedigu stačí 10 minut. K práci samotné jsou pak potřeba běžné nástroje, jako jsou nůžky, špice, nůž a kleště. Při výrobě není žádné kritické místo, protože když se něco zlomí, tak se to nastaví, popisuje. 

K základním věcem, co v Březolupech Leoš Křižka vyrábí, patří košíky, demižony, opletané lahve, ošatky, ošatky na kynutí chleba, dále koše a košíky na dřevo, stojany nebo podnosy. Vše z přírodních materiálů. S umělou hmotou nepracuji, doplňuje. Touto dobou má v dílně poměrně napilno, protože je sezóna vinobraní a on oplétá skleničky. Jedna mu přitom zabere pouhých 20 minut. Na Moravě je jedno vinobraní za druhým – například v Mikulově nebo ve Znojmě. Když jsme byli v Litoměřicích, jedna paní se mě ptala, jestli je to na svíčku, směje se. 

Se dřevem pracuje také Vít Kašpařík, který vyrábí hudební nástroje. Přečtěte si jeho příběh: Podnikat v ústraní a bez reklamy? Pro muže z Beskyd žádný problém

V rodině se kromě Leoše Křižky nikdo košíkářstvím neživí, ale základ mají a občas mu tak mohou pomoci. Olga Křižková u oplétané lahve s uchem popisuje, jak základ pletení musela naučit i syna. On udělá základní opletení, já dodělám složitější křížky a manžel pak uplete ucho, popisuje jejich spolupráci.

Nejčastěji u něj nakupují ženy

Poptávka po produktech se mění podle ročního období. Zatímco teď jdou na odbyt skleničky na vinobraní, před Vánoci zase lahve a demižony, a když je houbařská sezóna, tak koše na hřiby. Na zakázku Leoš Křižka nevyrábí a nemá tak za sebou ani žádný unikát. Pro obchodníky je to drahé a za hrst rýže dělat nebudeme, dodává. Zároveň kvituje, že se mění přístup lidí – podle něj už zase oceňují poctivou ruční práci.  

Ruční prací se zabývá také Jan Novák tvořící pera, o kterém jsme psali v článku K podnikání ho přivedla videa na YouTube. Živí se výrobou psacích per

Největší reklamou Křižkovy dílny je velká plachta přímo před domem, na základě které se zde spousta lidí zastavuje. Křižka je také držitelem Tradičního výrobku Slovácka. Jedná se o projekt Regionu Slovácko a Městského informačního centra v Uherském Hradišti, jehož cílem je rozvoj drobné řemeslné výroby a udržování lidových tradic a postupů. Projekt jednak nese ochrannou známku a navíc pomáhá také s reklamou a prodejem výrobků. My e-shop nemáme, ještě jsme se k tomu za ty roky nedostali. Každý rok to říkáme, ale nemáme, povzdechne si Leoš Křižka. 

WT100 tip v článku Votrubova

Kromě toho jezdí Křižkovi také každý týden na trhy, kde prodají své výrobky. Ty dle očekávání nejčastěji zaujmou ženy. Další košíkáře na těchto trzích nepotkávají, protože jde jen o obchodníky z Polska. Vyučených nás bylo 14 a zůstal jsem sám. Až vymřeme, tak to nikdo dělat nebude. Bavili jsme se o tom na jarmarku, že jezdí pořád ti stejní lidé a nikdo se nepřidává, uzavírá smutně.

Prohlédněte si také fotogalerii košíkářky Zuzany Tilajcsikové, o které jsme nedávno psali: