Hlavní navigace

Berňák si spletl datovou schránku, zajišťovák za 164 mil. Kč tak přestal platit

Daniel Morávek

Berňák zamítl odvolání proti vydanému zajišťovacímu příkazu. Své rozhodnutí ale poslal do datové schránky jiného podnikatele a zajišťovák se tak stal neúčinným.

Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Správce daně se pokusil svoji chybu napravit tím, že vydal zajišťovací příkaz znovu. Tento postup však před necelými dvěma měsíci odmítl soud jako nezákonný. Postup správce daně byl totiž podle soudu v rozporu s principem právní jistoty. Finanční správa nicméně podala kasační stížnost a o celém případu tak bude ještě rozhodovat Nejvyšší správní soud.

Úřad poslal rozhodnutí do špatné datové schránky

V říjnu 2014 zasáhla daňová Kobra ve společnosti Qanto, a to kvůli tomu, že se měla firma podílet na podvodu na DPH. Firmy dovážely zboží do zahraničí, ale pouze papírově. Zboží končilo v České republice. Fiktivním dodáním do jiného státu se očistilo o DPH. Takto bylo vyvezeno zboží za 1,2 miliardy korun, vysvětloval tehdy podle Denik.cz Jiří Žežulka, zástupce generálního ředitele Generálního finančního ředitelství. Kromě obvinění 6 lidí z trestného činu byl též vydán zajišťovací příkaz na 164 milionů korun.

Firma se proti vydanému zajišťováku odvolala a začala tak běžet lhůta podle § 168 odst. 1 daňového řádu. Toto ustanovení totiž říká, že není-li rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacímu příkazu vydáno do 30 dnů ode dne, kdy bylo podáno, zajišťovací příkaz se stává neúčinným. Správce daně sice odvolání zamítl, udělal však obrovskou chybu, jelikož rozhodnutí poslal do datové schránky jiného subjektu. Z tohoto důvodu se tak stal zajišťovací příkaz neúčinným. Finanční správa se své pochybení pokusila napravit tím, že vydala prakticky totožný zajišťovací příkaz znova. Tento postup a druhý zajišťovací příkaz firma napadla u soudu a před necelými dvěma měsíci uspěla.

Případy zajišťovacích příkazů:

Zajišťovací příkaz nelze vydat na druhý pokus

Městský soud připomněl, že institut zajištění daně je svou podstatou rozhodnutí předstižné a akční, kde se rychlost vydání pojí s efektivitou. Smysl extrémně krátké lhůty pro skončení odvolacího řízení, navíc s definitivními následky na účinky zajišťovacích příkazů, je dán nezbytností zkrátit období právní nejistoty daňového subjektu na minimum. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 10. 2016, čj. 2 Afs 239/2015–66, „…důvodnost odvolání má být posouzena bezodkladně, zjevně bez většího doplňování podkladů, nepochybně i proto, aby se daňovému subjektu v rozumném čase otevřela cesta pro případný soudní přezkum. Lhůta zakotvená v § 168 odst. 1 daňového řádu je svou povahou propadnou procesní lhůtou, která má motivovat správce daně k urychlenému posouzení důvodnosti podaného odvolání s tím, že nečinnost vyvolá bez dalšího okamžitý efekt v podobě neúčinnosti zajišťovacího příkazu“.

Postup správce daně, kdy vydal po uplynutí lhůty a „propadnutí“ prvního zajišťováku znovu stejný zajišťovací příkaz, zcela popírá podle soudu smysl a účel lhůty pro rozhodnutí o odvolání proti vydanému zajišťovacímu příkazu a je v rozporu s principem právní jistoty. Pokud by bylo možno nedodržení lhůty 30 dnů pro rozhodnutí o odvolání vedoucí k neúčinnosti zajišťovacího příkazu zhojit vydáním nového, pak by se tato lhůta stala zcela zbytečnou a správce daně by tak mohl vydat zajišťovací příkaz kdykoli, zcela bez ohledu na délku odvolacího řízení, uvedl soud.

Úřadu se nepodařilo prokázat nedobytnost daně

Soud se ale nesoustředil pouze na procesní postup správce daně, ale i na zdůvodnění samotného zajišťovacího příkazu. Podle zákona je předpokladem vydání zajišťovacího příkazu na daň dosud nestanovenou odůvodněná obava, tj. přiměřená pravděpodobnost, že:

  • daň bude v budoucnu stanovena a zároveň, že
  • v době její vymahatelnosti bude nedobytná, nebo bude její vybrání spojeno se značnými potížemi.

Zdrojem důvodných obav správce daně může být chování daňového subjektu v minulosti (opakované neplnění daňových povinností v zákonem stanovených lhůtách), jeho aktuální ekonomická situace (např. stav majetku a závazků indikující hrozbu insolvence) apod. Jak ovšem upřesnil soud, finanční správa neobstála ani v prokázání, že daň bude v budoucnu nedobytná. Správci daně nelze upřít, že se podrobně zabýval poměry žalobce, závěr že úhrada daně bude v budoucnu buď zcela, nebo částečně nedobytná anebo výběr daně bude spojen se značnými obtížemi, však z jeho zjištění nevyplývá, doplnil soud.

ebf-tip-temata-1

Bylo totiž zjištěno, že žalobce měl v rozhodné době 10 velkoobchodních a 25 maloobchodních prodejen, vlastnil 101 automobilů, koncový stav účtu – zboží na skladě a prodejnách činil 318 786 909 Kč. Budoucí daň přitom měla činit „jen“ 164 milionů korun. Z šetření, které bylo učiněno, nevyplynula žádná konkrétní skutečnost, která by umožňovala závěr, že se žalobce svého majetku zbavuje, hodlá ukončit svou činnost, nebo činí jiné kroky, které by v budoucnu ztížily či znemožnily výběr daně, podotkl soud.

Případ nicméně neskončil, jelikož finanční správa podala kasační stížnost a o všem tak bude muset rozhodnout Nejvyšší správní soud (NSS). Co se týče povědomosti o podvodu a správnosti samotného doměření daně, bude o něm rozhodovat rovněž NSS. U krajského soudu ale na rozdíl od zajišťovacího příkazu firma prohrála.