Hlavní navigace

Co spojuje značky Opavia, Orion a Liberta? Mají v rodokmenu i podnikavé ženy

Autor: Wikipedia Commons, podle licence: Rights Managed
Jana Bohutínská

Vydat se po stopách podnikatelek první Československé republiky, či ještě v monarchii Rakousko-Uhersko, znamená podívat se také na podnikající manželské páry.

Doba čtení: 5 minut

Ženy se se svými muži podílely i na budování velkých a dodnes známých značek. Nejednou to byly právě ony, kdo se jako první do později rodinného byznysu pustil.

Připomínáme některé z nich: Amálii Fiedorovou a Marii Fiedorovou spojené s Opavií a Fidorkou, Albínu Maršnerovou, bez níž by zřejmě nebyla „Orionka“, a Marii Svobodovou spjatou se značkou Liberta. Ve svých oborech byly v podstatě průkopnice. A firmy, které spoluvybudovaly, měly po 2. světové válce stejný osud – znárodnění.

Fiedorovi a Opavia

Podnikavost Amálie Fiedorové položila základy pro pozdější značku sušenek a oplatků Opavia. Značka samotná se však objevila až v 50. letech minulého století a vztahovala se k továrně v Opavě, kde se sladkosti vyráběly. Opavia tu však nevykvetla na zelené louce (jak podrobně popisuje například článek U zrodu slavné oplatkářské firmy stál Theodor Fiedor v online Opavském a Hlučínském deníku z 3. 12. 2007). Firma měla svou historickou předchůdkyni. Kašpar Melchior Baltasar Fiedor a jeho žena Amálie původně založili v roce 1840 v Opavě firmu Fiedor vyrábějící cukrové oplatky, včetně tehdy unikátní oplatky kulatého tvaru. Ta je nyní známá jako Fidorka a svým názvem přímo odkazuje na příjmení manželů.

Kašpar Melchior (neboli Melichar) Baltasar Fiedor se vyučil soukeníkem a do Opavy se z Moravské Ostravy přistěhoval jako soukenický tovaryš. Tady se také v roce 1838 oženil. Jeho o pět let mladší žena Amálie pocházela z rodiny krejčovského mistra Alberta Salingera, její matka byla z pekařské rodiny Schwarzů. Protože Kašpar čelil ve svém oboru ve městě velké konkurenci, chtěla Amálie vylepšit rodinný rozpočet. Pomocí kleští začala péct na otevřeném ohni kulaté „lázeňské“ cukrové oplatky a prodávala je Opavanům na procházce po promenádním parku, který měli přímo u domu. Byla tak úspěšná, že nakonec Kašpar opustil své řemeslo a oba se stali naplno oplatkáři. V jejich podnikání pak pokračovali i jejich děti Marie a Theodor.

Právě Theodor se svou manželkou Marií přešli zkraje 80. let 19. století z ručního pečení oplatek na jejich tovární výrobu. Když Theodor v roce 1887 zemřel, vdova Marie k péči o tři děti do svých rukou zcela převzala také řízení továrny. Vybavovala továrnu novými stroji a novými technologiemi, rozšiřovala sortiment i odbyt. Její podnik patřil k významným firmám ve Slezsku i celém Rakousko-Uhersku a známý byl i jinde ve světě. Poptávka převyšovala nabídku, ale tovární objekt na Masařské ulici již nedostačoval a z územního hlediska neexistovala perspektiva na jeho rozšíření. Rozhodla se proto v roce 1901 pro přemístění výroby na Olomouckou ulici číslo 8. Tam pak výroba, doprovázená mnoha změnami, pokračovala až do roku 1997, kdy došlo k jejímu přestěhování do zcela nového výrobního areálu ve Vávrovicích, připomněl (již zemřelý) archivář a historik Josef Gebauer na webu Opavy v části, kde město připomíná své slavné rodačky a rodáky, Mariiny zásluhy o rodinné podnikání. O další úspěšné „podnikatelce století“, Arnoštce Roubíčkové, čtěte v článku Arnoštka Roubíčková: Úspěšná majitelka módního salonu, která nepřežila holokaust.

Marie zemřela v roce 1917, samostatného Československa se tedy nedožila. Svému nejstaršímu synovi Oskarovi však odkázala do novorozené republiky továrnu jako moderní a prestižní podnik. Po první světové válce tu pracovalo šest desítek zaměstnanců. Oskar firmu úspěšně rozvíjel až do druhé světové války, ale v roce 1946 byl se svou ženou Christinou (z rodiny likérníků a cukrářů Jelínků) odsunut do Německa. Jeho firma se stala součástí Československých čokoládoven n.p. Praha, pak Slezského průmyslu jemného pečiva. A v roce 1951 byla jako samostatný podnik definitivně vymazána z obchodního rejstříku.

Maršnerovi a „Orionka“

Albína a František Maršnerovi založili v 90. letech 19. století na Královských Vinohradech cukrářskou firmu. Odstartovali tím, že ve sklepě na ohništi vařili turecký med. A protože šel na odbyt, postupně přidávali další orientální cukrovinky. Po pěti letech se pustili do jednání o nové továrně, kterou si chtěli postavit na Korunní třídě přímo za měšťanským pivovarem. Povolení dostali v roce 1897 a zapsali svou firmu do obchodního rejstříku jako Továrnu na orientálské cukrovinky F. Maršner, hlavní závod na Královských Vinohradech, odštěpný v Praze.

Hned na to začali navíc zpracovávat kakaové boby a vyrábět také čokoládu a čokoládové cukrovinky. V roce 1901 přešla firma na akciovku, První českou akciovou společnost továren na orientálské cukrovinky a čokoládu na Královských Vinohradech. Značku Orion zavedli až později, registrovat si ji majitelé nechali v roce 1914, v roce 1928 ji promítli i do firemního názvu – Orion, továrny na čokoládu. Ve třicátých letech pak začali vyrábět v Modřanech. Během první Československé republiky se firma stala jedním z nejznámějších výrobců čokolády a cukrovinek v Evropě. A vyráběla už tehdy třeba i dnes známé Kaštany nebo Kočičí jazýčky. Srovnejte jejich podnikání s nejznámější Hanou Podolskou, kterou přibližujeme v článku Hana Podolská: Švadlena, která se vypracovala na symbol předválečné módy.

Továrny Orion se navíc proslavily i svou moderní propagací. Autorem symbolu a loga, hvězdy, a typického písma pro název Orion je tehdejší student dějin umění Zdeněk Rykr, později malíř, ilustrátor, scénograf i žurnalista. Měl na starosti také návrhy obalů pro jednotlivé cukrovinky. Vedl reklamní kampaně firmy a na podporu prodeje výrobků zavedl ve 30. letech firemní časopis Čokoládový svět. Po 2. světové válce čekalo v roce 1947 „Orionku“ znárodnění.

Svobodovi a Liberta

Firma, z níž se brzy vyvinula značka Liberta, vznikla v roce 1921 v Mělníce – Mlazicích. Založil ji Antonín Svoboda, který podnikal se svou ženou Marií (oba jsou na úvodní fotografii). Podnik odstartovali jako košíkářský závod, specializovaný na výrobu proutěných kočárkových koreb, ale od roku 1926 už vyráběli kompletní kočárky právě pod značkou Liberta – tedy Svoboda.

To, že se do kočárků pustili košíkáři, nebylo tehdy nic neobvyklého a Svobodovi nebyli zdaleka jediní. V samotných počátcích kočárkové produkce je jako součást své nabídky měli téměř všichni řemeslníci, kteří se na jejich výrobě alespoň zčásti podíleli, píše etnografka z Regionálního muzea v Mělníku Naďa Černá ve své knize Z kolébky do kočárku (Regionální muzeum Mělník 2006 ), v níž mapuje vývoj dětského kočárku u nás od poloviny 19. století, tedy od počátku jeho sériové výroby, až do 80. let 20. století. Ať už to byli právě košíkáři, nebo kováři, či koláři, výrobci železného, drátěného nebo dřevěného zboží a další. Až postupně někteří začali preferovat kočárky před ostatními výrobky, a tak se specializovali.

Svobodovi ovšem patřili k těm, kteří se postupně vypracovali na oborovou špičku. Šli s kočárkovými trendy, ve 30. letech například nabízeli módní kočárky s aerodynamickým tvarem, vydávali katalogy, v nichž bylo vedle běžného zboží k mání i to luxusní. V roce 1939 inzerovali celoproutěný kočárek oblého tvaru v Mělnických listech s dovětkem, že jsou největším podnikem svého druhu v Protektorátě. Také jejich podnik zdárně přežil druhou světovou válku – a pak ho čekal podobný špatný osud jako celé někdejší podnikání: znárodnění.