Hlavní navigace

Dluží vám a nemáte na to papír? Využijte institut uznání dluhu

 Autor: Depositphotos.com, podle licence: Rights Managed
Jaká je obecná charakteristika uznání dluhu, za jakých podmínek je možné jej využít? Odpoví článek.
Jiří Matzner 2. 7. 2020
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Uznání dluhu je v praxi velice často využívaným právním institutem, na jehož základě dlužník prohlašuje, že vůči věřiteli uznává svůj dluh co do důvodu i výše, čímž zpravidla výslovně fakticky potvrzuje existenci svého dluhu vzniklého z určitého právního důvodu (např. ze zápůjčky, z úvěru, z kupní smlouvy, ze smlouvy o dílo či ze směnky) a zavazuje se jej věřiteli uhradit.

Problematika uznání dluhu a jeho právní úprava je obsažena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“). Nejčastěji je uznání dluhu sepisováno v písemné podobě, což je samozřejmě pro věřitele ideální forma s ohledem na její průkaznost. K tomu je však nezbytná součinnost dlužníků, která ovšem v praxi často chybí. V takových případech přichází na řadu možnost konkludentního uznání dluhu, které má obdobné účinky jako písemné uznání dluhu. Pojďme se podívat na některá jeho specifika. 

Obecná charakteristika uznání dluhu

Uznání dluhu je velmi praktické zejména v případech, kdy právní základ dluhu, jako například smlouva o zápůjčce nebo kupní smlouva, není v písemné formě, přičemž dlužník je již v prodlení se splácením dlužné částky a existuje tak i případné riziko soudního sporu. V takových situacích se vyplatí s dlužníkem sepsat písemné uznání dluhu, ve kterém dlužník uzná svůj dluh vůči věřiteli co do důvodu i výše a jenž pak lze uplatnit i před soudem, pokud by to bylo potřeba. Uznáním dluhu se současně obnovuje promlčecí lhůta dluhu, a to na dobu deseti let, což je rovněž nezanedbatelné pozitivum tohoto právního institutu. V praxi nicméně mnohdy nastávají situace, že dlužníci, kteří se ocitli v prodlení s úhradou svého dluhu, již s věřitelem nekomunikují nebo ze zřejmých důvodů jednoduše nechtějí a dobrovolně odmítají svůj dluh věřiteli písemně uznat. V takovém případě přichází na řadu alternativní možnost tzv. konkludentního uznání dluhu, jehož prostřednictvím se mnohdy lze účinně domoci i těch dluhů, které nejsou podloženy žádnou písemnou smlouvou, směnkou nebo přijatou objednávkou či fakturou, ale dlužník na ně v minulosti již částečně plnil.

Čtěte také: Podmínky a formy zastupování podnikatele v obchodních vztazích

Konkludentní uznání dluhu nastává v případě, kdy dlužník nečiní výslovné (resp. písemné) uznání dluhu, nicméně z jeho právního jednání ve vztahu k předmětnému dluhu určitým způsobem vyplývá, že dluh vůči věřiteli existuje, s čímž právě občanský zákoník spojuje nevyvratitelnou právní domněnku, že dlužník takovýmto svým jednáním existenci dluhu vůči věřiteli uznává. Konkludentní uznání dluhu má z formálního hlediska stejné právní účinky jako písemné uznání dluhu s tím rozdílem, že konkludentně uznat dluh nelze za předpokladu, že uznávaný dluh je k okamžiku jeho „konkludentního“ uznání již promlčen. Současně je při konkludentním uznání dluhu ze strany věřitele nutné jednání dlužníka, kterým k uznání dluhu konkludentně dochází, vždy určitým způsobem prokázat. Občanský zákoník v ustanovení § 2054 předjímá dvě základní formy „konkludentního“ uznání dluhu – jednou z nich je placení úroků na předmětný dluh a druhou částečné plnění dluhu. 

Placení úroků nebo částečné plnění jako uznání dluhu

Občanský zákoník spojuje důsledky uznání dluhu nebo jeho části jednak s hrazením úroků na příslušnou dlužnou částku. Pokud tedy například dlužník v minulosti nějakou dobu věřiteli řádně splácel úroky z poskytnuté zápůjčky, lze takovéto chování či jednání dlužníka považovat za konkludentní uznání celé zapůjčené částky, které pak lze případně uplatnit i u soudu s důkazem, že k placení úroků ve sjednané výši věřitelem opravdu docházelo, a dluh proto v tvrzené výši opravdu existuje. Druhou variantou konkludentního uznání dluhu představuje částečné plnění dluhu dlužníkem. Pokud dlužník svůj dluh částečně splní (např. splatí věřiteli část zápůjčky nebo uhradí věřiteli část faktury s uvedením jejího variabilního symbolu), má takovéto částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, je-li možné z okolností usoudit, že svým plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

Čtěte také: Je virtuální sídlo společnosti legální? A jaké má výhody a nevýhody?

Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn.: NS 23 Cdo 405/2013, ze dne 21.02.2014, dospěl k závěru, že smyslem a účelem dosavadní právní úpravy je zakotvení zásady, podle které plní-li dlužník bez dalšího částečně svůj dluh, je jeho úmyslem plnit na celý existující dluh, pokud sám výslovně neuvede, že částečným plněním dluh neuznává v plném rozsahu. Naopak věřitel je v takovém případě oprávněn očekávat, že dlužník, který bez dalšího plní na existující dluh částečným plněním, svůj dluh vůči věřiteli uznává. V kontextu uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu lze proto učinit závěr, že částečné plnění dlužníkem bude mít za následek uznání zbytku dluhu za předpokladu, že dlužník bude na svůj dluh částečně plnit a výslovně nedá věřiteli najevo, že ve zbývajícím rozsahu dluh neuznává nebo zpochybňuje.

Čtěte také: Název a sídlo společnosti, jejich náležitosti a zákonná specifika

Podle některých názorů vyjádřených v rozhodovací praxi českých soudů lze za uznání dluhu považovat také dohodu o započtení vzájemných pohledávek, toto je však poněkud sporné, vzhledem k rozcházejícím se názorům na danou věc. Dohodu o započtení je z určitého pohledu samozřejmě možné považovat za projev vůle dlužníka o existenci započítávaného dluhu. Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu skutečnost, že cílem započtení je zánik dluhu jako takového a nikoliv jeho uznání či potvrzení jeho existence. Jeden z mála případů, kdy by bylo možné ze zápočtového úkonu dovozovat, že jím došlo ke konkludentnímu uznání dluhu, je ten, kdy by provedený zápočet byl následně shledán neplatným (např. v důsledku nesplnění zákonných podmínek k započtení pohledávek) a započítávaná pohledávka by tak nezanikla. Vzhledem k existenci protichůdných názorů na tuto problematiku ze strany českých soudů ovšem zůstává otázkou, jestli by případně neplatná dohoda o započtení pohledávek opravdu byla postavena na roveň uznání dluhů, jež měly započtením zaniknout, a to se všemi důsledky, které s uznáním dluhu občanský zákoník spojuje. 

Konkludentní formu uznání dluhu lze využít zejména v případech, kdy dlužník z různých důvodů odmítá podepsat písemné uznání dluhu, avšak na dluh už někdy v minulosti částečně plnil. Jak již však bylo nastíněno, tento způsob uznání dluhu je možné použít pouze za předpokladu, že uznávaný dluh nebyl k okamžiku konkludentního projevu vůle dlužníka ještě promlčen. Pokud by totiž uznávaný dluh například k okamžiku částečného plnění již promlčen byl, nemělo by takovéto jednání dlužníka za důsledek konkludentní uznání dluhu ve smyslu občanského zákoníku.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).