Hlavní navigace

Důležitý rozsudek u zajišťováků, zástavní právo má mít přednost před exekucí

Daniel Morávek

Pokud má firma majetek dostatečné hodnoty, měl by správce daně u zajišťováků primárně využít zástavní právo a nenařizovat exekuci, určil Nejvyšší správní soud.

Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Nejvyšší správní soud (NSS) rozhodl před několika týdny ve prospěch firmy Wassa a zrušil exekuční příkazy, které byly realizovány na základě zajišťovacích příkazů. Podle soudu je nutné vnímat daňovou exekuci bezprostředně navazující na zajišťovací příkaz jako nejzazší řešení. Pokud to případ umožňuje, měl by finanční úřad primárně použít šetrnější prostředky, například zástavní právo.

Spor o zajišťováky vyhrála firma už před měsíci

Firma Wassa vyhrála první spor o zajišťováky za 43,8 milionu korun již na podzim loňského roku. NSS tehdy sice souhlasil se správcem daně, že byly dány poměrně silné důvody svědčící budoucímu stanovení daně, a to s ohledem na zapojení firmy do řetězového podvodu s cílem vylákat nadměrný odpočet daně, podle soudu však nebyl splněn druhý nutný bod pro vydání zajišťovacího příkazu, tedy obtížná budoucí vymahatelnost daně. Ani skutečnost, že by daňový subjekt byl součástí podvodného řetězce – tedy byla by zde naplněna podmínka, že daň bude skutečně stanovena, nemá žádnou souvislost s tím, zda stěžovatel je, či není schopen daň zaplatit, uvedl tehdy soud.

Čtěte více: Účast na daňovém podvodu sama o sobě nestačí pro vydání zajišťováků

Spor měl ovšem pokračování, firma totiž brojila i proti exekučním příkazům (2 exekuční příkazy na přikázání pohledávky z účtu, 3 exekuční příkazy na prodej movitých věcí a 3 exekuční příkazy na prodej nemovitých věcí), které na základě zajišťovacích příkazů vydal finanční úřad. Podle společnosti totiž okamžitá exekuce nebyla přiměřená, jelikož vymožení požadované částky zajišťovalo zřízení zástavního práva k majetku společnosti. Jak upozornila firma v žalobě, rozsah daňové exekuce ochromil její činnost a finanční správa mohla k dosažení stejného cíle použít jiných zákonem dovolených prostředků, konkrétně již zmíněného zřízení zástavního práva. Hodnota majetku totiž několikanásobně převyšovala zajišťovanou částku. Krajský soud se však přiklonil na stranu finanční správy a žalobu firmy odmítl. Společnost ovšem podala kasační stížnost, které před několika týdny Nejvyšší správní soud vyhověl.

Další případy zajišťovacích příkazů:

Zástavní právo není podružnou alternativou exekuce

Soud připomněl, že vedle možnosti vymáhat nedoplatek na základě daňové exekuce umožňuje § 168 odst. 6 daňového řádu v případě nesplnění povinnosti uložené v zajišťovacím příkazu „rozhodnout o zřízení zástavního práva k zajištění částky stanovené tímto zajišťovacím příkazem“. Podle soudu výslovná zákonná možnost zřídit zástavní právo při nesplnění povinnosti v zajišťovacím příkazu znamená, že ji správce daně při posuzování přiměřenosti jím zvolených prostředků nutně musí zvážit jako možnou variantu. Zřízení zástavního práva není ovšem jakousi podružnou alternativou daňové exekuce, upozornil soud.

Správce daně musí podle NSS především zohlednit, že jak daňová exekuce, tak zajišťovací zástavní právo jsou citelným zásahem do práva na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Správce daně je proto podle § 5 odst. 3 daňového řádu povinen v rámci své procesní strategie při volbě právních instrumentů, které mu poskytuje daňový řád, „šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů“ a „používá při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní“.

Jak NSS dále doplnil, finanční úřad musí v rámci testu proporcionality zkoumat, zda předmětné opatření (v daném případě daňová exekuce) sleduje legitimní cíl, zda je toto opatření k dosažení tohoto cíle vhodné, zda tohoto cíle nelze dosáhnout jiným způsobem, jenž by byl k dotčenému základnímu právu šetrnější, a nakonec, zda zájem na dosažení tohoto cíle v rámci určitého právního vztahu převáží nad dotčeným základním právem

Soud sice uznal, že exekuční příkazy sledují legitimní cíl správy daní, kterého chce správce daně dosáhnout, vydá-li zajišťovací příkazy, zároveň však vyhodnotil, že nebylo možné ani v okamžiku vydání exekučních příkazů považovat za vhodné a potřebné ani dostatečně šetřící práva a právem chráněné zájmy firmy. Cíle správy daní bylo možno dosáhnout jinými právními prostředky, které daňový řád nabízí, a to zejména zřízením zástavního práva k nemovitostem (…), které nebyly zatíženy jiným zástavním právem a dosahovaly hodnoty přes 110 milionů Kč, vysvětlil soud.

Exekuce musí být nejzazší prostředek

NSS dále upozornil, že zajišťovací příkaz je prostředek dočasný, což ovšem také
znamená, že má zaručit co nejrychlejší návrat zajištěných finančních prostředků daňovému subjektu v případě, že uhradí daňovou pohledávku správci daně, jak uvádí důvodová zpráva k daňovému řádu. V praxi je ale ve většině případů zajišťovací příkaz s vykonatelností v okamžiku jeho vydání doručován daňovému subjektu zároveň s exekučním příkazem, který je odůvodněn tím, že daňový subjekt nezaplatil správci daně vykonatelné nedoplatky uvedené v zajišťovacím příkaze. Paradoxně se tak jedním okamžikem stanovuje daňovému subjektu povinnost, která je zároveň bezprostředně po něm vymáhána, aniž by měl jakýkoliv prostor k jejímu dobrovolnému splnění

Podle soudu musí být zajišťovací příkaz ve spojení s bezprostředním nařízením daňové exekuce prodejem majetku vůbec nejzazší prostředek při správě daní. Snadno totiž může zapříčinit likvidaci firmy, a to navzdory tomu, že zajišťovací příkaz má prozatímní charakter za účelem zajištění potenciálního daňového nedoplatku a daňový subjekt má mnohdy i vůli daňový nedoplatek, byť postupně ve splátkách, dobrovolně zaplatit bez nařízení daňové exekuce, pokud by o této své povinnosti ovšem věděl. Daňovou exekuci bezprostředně navazující na zajišťovací příkaz je nutno vnímat jako řešení ultima ratio. O to spíše, nabízí-li zákon i jiné šetrnější prostředky, jak dosáhnout účelu a legitimního cíle, který zajišťovací příkaz sleduje. Takovým institutem může být právě zástavní právo zřízené k zajištění částky stanovené zajišťovacím příkazem, doplnil soud.

Výhodou zástavního práva je, že jeho vznikem se nemění vlastnické vztahy k zastaveným hodnotám, takže vlastník s nimi může běžným způsobem nakládat (pronajímat je, brát z nich užitky apod.). Zástavní právo tak umožňuje daňovému subjektu dále pokračovat v podnikatelské činnosti a rozmnožovat svůj majetek, z něhož se pak právě díky zástavnímu právu může správce daně taktéž uspokojit. Podle soudu není obvykle namístě nevratně odčerpat zdroje daňového subjektu, což může ochromit jeho činnost, pokud existuje potenciál, že daňový subjekt bude v rozumné době schopen potřebné prostředky vygenerovat.

Soud se závěrem rovněž pozastavil nad argumentací finančního úřadu, že nařízení daňové exekuce bylo vhodné a potřebné s ohledem na skutkové okolnosti a reálně hrozící nebezpečí, že stěžovatelka ukončí svou podnikatelskou činnost a vyvede majetek z dosahu žalovaného. Tato námitka je podle soudu v logickém rozporu s tvrzením úřadu, že nařízená exekuce byla přiměřená, jelikož bylo stěžovatelce umožněno nadále vykonávat svou podnikatelskou činnost a rozmnožovat svůj majetek. Nelze současně tvrdit, že vše nasvědčuje tomu, že se stěžovatelka chystá svou podnikatelskou činnost ukončovat a vyvést majetek, a zároveň odůvodnit přiměřenost nařízené exekuce ponecháním prostoru k podnikání. Tyto logické rozpory v tvrzeních proto svědčí o jejich účelovosti, píše se v závěru rozsudku.