Hlavní navigace

Finanční správa pokračovala v exekuci, i když firma soud vyhrála, říká expert

12. 12. 2017
Doba čtení: 15 minut

Sdílet

Firma VHS-ROPA plus sice uspěla u krajského soudu, finanční správa ale podala kasační stížnost a tvářila se, že rozsudek neexistuje, říká expert Tomáš Hajdušek.

Podle Tomáše Hajduška, vedoucího sekce správy daní a poplatků Komory daňových poradců ČR, prvostupňový správce daně pokračoval i nadále v exekuci majetku a snažil se nemovitosti, které měla VHS – ROPA plus v majetku, prodat. VHS – Ropa plus využila toho, že finanční správa podala kasační stížnost a jako účastník řízení požádala Nejvyšší správní soud (NSS), aby finanční správě zakázal nemovitosti prodat. A soud tak skutečně rozhodl, říká v druhé části rozhovoru pro server Podnikatel.cz Hajdušek.

Čtěte první část rozhovoru: Finanční správa nerespektuje u zajišťováků judikaturu soudů, říká daňový expert

Hovořil jste o nadužívání zajišťovacích příkazů. Finanční správa nicméně ve vyjádření na kritický článek uvedla: Vytýkaný stoupající počet zajišťovacích příkazů mezi lety 2013 a 2015 není „zásluha“ generálního ředitele Martina Janečka, jak se mu všichni snaží marně přičíst. Tento nárůst má naprosto objektivní důvody. Byl způsoben zejména vznikem týmu Daňové Kobry, která je začala efektivně využívat v boji proti rozsáhlým organizovaným daňovým podvodům. Souhlasíte s tímto vysvětlením?

Určitě se může jednat o jeden z důvodů, protože zefektivnění boje proti daňovým podvodům opravdu přineslo své výsledky a poskytlo úřadům i informace, o které může být vydání zajišťovacího příkazu opřeno. Jak z hlediska doložení přiměřené pravděpodobnosti stanovení daně, tak z hlediska odůvodnění obavy o její budoucí úhradu. Nesmíme ale zapomenout i na „matematický“ důvod. Ze začátku byla totiž praxe taková, že se vydával jeden zajišťovací příkaz, který pokrýval třeba 36 zdaňovacích období u DPH. Poté se ale správní praxe ustálila, že pokud je prováděna kontrola více zdaňovacích období, tak se na každé zdaňovací období vydal jeden zajišťovací příkaz. Bez bližší analýzy případů však nelze činit jednoduché závěry.

Finanční správa též uvedla: Proto, a také s ohledem na vývoj aktuální judikatury správních soudů, budeme v případech, kdy daňové subjekty aktivně přistoupí k řešení problému a situace to dovolí, více využívat mírnější a méně invazivní nástroje k zajištění úhrady částky stanovené v zajišťovacím příkaze. Jde například o zástavní právo či ručení třetí osoby. Tyto nástroje samozřejmě využíváme již nyní, ale z výsledků analýzy vyvstala potřeba naši praxi napříč Finanční správou ČR sjednotit. Můžete ze své praxe daňového poradce říct, jaký je poměr toho, že finanční správa využije třeba zástavní právo, a jaký, že využije přímo daňovou exekuci?

Přesná čísla nemám k dispozici, ale přesně v tomto je kámen úrazu. Vydání zajišťovacího příkazu samo o sobě ještě nic v daném okamžiku neznamená, protože zajišťovací příkaz je vlastně předběžně vykonavatelný platební rozkaz. Důležité však je, jakým konkrétním způsobem postupuje finanční správa po vydání zajišťovacího příkazu. V praxi to až doposud fungovalo tak, že ruku v ruce s vydáním zajišťovacího příkazu byl vydán exekuční příkaz a došlo k následné exekuci veškerého majetku daňového subjektu. Subjekt tak byl v rámci hodin připraven o veškeré materiální a finanční zdroje. To vedlo nejen k okamžitému ukončení ekonomické činnosti, ale podnikatel přišel i o zdroje na kvalifikovanou obranu proti vydaným zajišťovacím příkazům. Podnikatel musel propustit zaměstnance, odešli mu administrativní pracovníci, musel propustit účetní a přišel o peníze na to, aby si mohl zaplatit daňového poradce nebo advokáta. Stal se tak snadným soupeřem pro finanční správu.

My, jakožto Komora daňových poradců ČR, proto tvrdíme, že zajišťovací příkaz nemá být likvidační příkaz. Že v momentu, kdy jde o spor o právo a nikoli o zjevný daňový podvod, by se měly používat méně invazivní a méně likvidační prostředky pro zajištění stávajících majetkových hodnot pro případnou budoucí úhradu daně. Pokud podnikatel vlastní nemovitosti, které jsou významné hodnoty, mělo by se místo exekuce zřídit zástavní právo. Nemovitý majetek prostě neuklidíte, ten neodnesete ze dne na den. Díky zástavnímu právu dostane správce daně majetek pod kontrolu, subjekt může dále fungovat a dovést spor do konce.

Zlomové rozhodnutí v této věci přineslo předběžné opatření v případě firmy VHS – ROPA plus, které vydal druhý senát NSS. Firma sice uspěla už u krajského soudu, finanční správa ale podala kasační stížnost a tvářila se, že rozsudek krajského soudu neexistuje. Prvostupňový správce daně pokračoval i nadále v exekuci majetku a snažil se nemovitosti, které měla firma VHS – ROPA plus v majetku, prodat. VHS – ROPA plus využila toho, že finanční správa podala kasační stížnost a jako účastník řízení požádala NSS, aby finanční správě zakázal nemovitosti prodat. A soud tak skutečně rozhodl. V rozhodnutí soudu je brilantně upřesněno, co znamená zajišťovací příkaz. Že zajišťovací příkaz není likvidační příkaz a že v případě, kdy nejde na první pohled o zjevný podvod, tedy daňový subjekt není založen jen za účelem podvodu, ale že vykonává reálnou ekonomickou činnost, má být postupováno tak, aby mohl spor dovést do konce, ať už dopadne jakkoli.

Znám další podobný případ, kdy byl vydán zajišťovací příkaz na 16 milionů korun. Společnost ale disponuje nemovitostí, jejíž hodnota je odhadována na 28 milionů korun, a soud na základě předběžného opatření zakázal finanční správě nemovitost prodat. Navíc v oblasti dražeb fungují dohody, kdy si zájemci předem domluví, kdo si dražené věci koupí. Nemovitost se v dražbě totiž vyvolává za třetinu odhadní ceny a takřka vždy bývá prodána pod tržní cenou.

Finanční správa naštěstí nyní svoji praxi konečně mění, což uvádí i na konci nového metodického pokynu. V něm píše, že správce daně bude se subjektem komunikovat a hledat takové prostředky, kterými by se dosáhlo zajištění stávajících majetkových hodnot na úhradu budoucí daně a zároveň co nejméně zasáhly do majetkové sféry daňového subjektu. Jedná se v podstatě o vyjádření přiměřenosti, která tvoří jeden ze základních principů daňového řízení. Já tuto změnu vítám, ale finanční správa k ní byla donucena judikaturou NSS.

Jak hodnotíte novou metodiku? Je dostačující, či by v ní byly potřeba ještě další změny?

Metodika je napsána dobře a kvalitně a odráží stávající judikaturu NSS, takže z odborného hlediska jí skoro nemám co vytknout. V metodice ale postrádám základní sdělení, že zajišťovací příkaz je krajní prostředek, že by k němu mělo být přistupováno pouze v nezbytných případech a že nejde o standardní prostředek při správě daní.

Na konci října jsem se účastnil odborné konference na téma zajišťovacích příkazů, kde přednášeli i představitelé finanční správy. Z jejich vystoupení jsem získal dojem, že nehodnotí, jestli jde o krajní nebo standardní prostředek. Že zajišťovací příkazy prostě mají k dispozici a když budou naplněny podmínky, tak je využijí. A to je podle mě špatně. Platí totiž základní zásady správy daní a ústavní princip přednosti občanů před státem a zdrženlivosti státních zásahů do soukromé sféry.

Takto silný nástroj, jak říká s oblibou pan doktor Šimka (soudce Nejvyššího správního soudu) „atomová zbraň“, musí být používán jen v krajních případech. Je třeba mít na zřeteli, že použitím této „atomové zbraně“ spor často v podstatě končí, protože protivníka tak zdecimuje, že nastává „game over“ bez ohledu na to, zda byl vinný, nebo nikoli. Jsem přesvědčený, že zajišťovacích příkazů by mělo být jak šafránu. To platí samozřejmě nikoliv absolutně, ale relativně. Vždy je třeba reagovat na počet skutečných daňových podvodů.

Problematika zajišťovacích příkazů na serveru Podnikatel.cz:

Asi je brzo hodnotit, zda finanční správa opravdu více využívá méně invazivní nástroje, je to tak?

Konkrétní příklad k dispozici nemám. To je spíše otázka na finanční správu.

Jak byste vy případně ještě pozměnil institut zajišťovacích příkazů, aby nedocházelo k likvidaci poctivých podnikatelů?

Já jsem to uvedl již na zmíněné konferenci, kde jsem prezentoval za Komoru daňových poradců ČR návrhy na změnu správní praxe a legislativy. Kromě přednosti zástavního práva před exekucí navrhujeme kontrolu trvání podmínek pro zajištění daně a to, aby proces stanovení daně probíhal ve zrychleném režimu. V rámci změn legislativy navrhujeme například povinné zastoupení při vydání zajišťovacího příkazu – daňového poradce ex offo nebo zavedení předběžného opatření soudu již při řízení před správcem daně.

Budoucí ministryně Alena Schillerová přislíbila svolání pracovní skupiny na MF, která se bude věnovat zejména právě návrhům na změny v oblasti zajišťovacích příkazů. Já vítám, že se diskuze o změnách otevřela. Uvidíme, jak se vyvine, ale začátek je slibný. Věřím, že diskuze bude věcná a že jejím výsledkem bude třeba další změna správní praxe a legislativní návrhy. Je zájmem všech zúčastněných stran, aby se vůči standardním daňovým subjektům postupovalo standardně a proti podvodným subjektům s maximální přísností.

Tomáš Hajdušek

Tomáš Hajdušek je absolventem Vysoké školy ekonomické v Praze (1992). Daňovým poradcem je od roku 1995. V současné době je odpovědným daňovým poradcem ve vlastní firmě Censitio s.r.o. Od roku 2013 působí ve funkci vedoucího sekce správy daní Komory daňových poradců ČR.

Zaměřuje se na zastupování daňových subjektů v průběhu postupů k odstranění pochybností, daňových kontrol a soudních řízení ve správním soudnictví. Je členem expertní skupiny ke změně procesní úpravy daňových zákonů a pracovní podskupiny zabývající se korekcemi daňového řádu.

Přednáší pro Komoru daňových poradců České republiky a soukromé vzdělávací agentury. Přispívá na téma správy daní do odborných časopisů.

V letech 2011 až 2012 byl členem prezídia Komory daňových poradců ČR. V letech 2013 – 2014 působil jako náměstek ministra průmyslu a obchodu pro oblast podnikání, digitální ekonomiky a ochrany spotřebitele.

Řada odborníků upozorňuje na změnu fungování finanční správy jako celku. Změnila se finanční správa v posledních letech z vašeho pohledu v přístupu k podnikatelům?

Změna je samozřejmě patrná. Předně začala být přísně řízena z centra. Formálně sice rozhodují územní pracoviště, metodický vliv z Generálního finančního ředitelství je však velký. Zřetelná je také snaha využít všechny možné prostředky, které daňový řád finanční správě poskytuje, aby byla v maximálně možné míře sanována chybějící daň. Pokud finanční správa najde nějaký obchodní řetězec, ve kterém zjistí daňový únik, má snahu tuto ztrátu sanovat na zbývajících článcích řetězce, a to bez ohledu, zda o daňovém úniku dotyční podnikatelé věděli a zda jsou vinni či nevinni.

DPH je daní s nejvyšším výběrem, v roce 2017 se předpokládá její výběr ve výši 370 mld. a čím větší objem, tím větší riziko daňových podvodů. A proto existuje záchranná brzda, kdy finanční správa může nepřiznat nárok na odpočet v případě, kdy se subjekt účastní obchodního řetězce, ve kterém byl spáchán daňový podvod, a kdy mu je prokázáno, že o daňovém podvodu přímo věděl nebo, vzhledem ke svým zkušenostem a kvalifikaci, vědět měl a mohl. Tato doktrína „vědět měl a mohl“ se nyní stala běžným nástrojem správy daní.

Pro mnohé daňové subjekty jde o novum, jelikož postupují standardně a poté jsou překvapeny, že byť za nic nemůžou a neměly z podvodu samy ani korunu, jim není uznán odpočet na dani. Judikatura NSS totiž dospěla k tomu, že i daňovému subjektu, který z podvodu nemá žádný daňový prospěch, nemusí být nárok na odpočet přiznán. A opět je otázkou míra nasazení tohoto opatření. Spory o DPH tvoří naprostou většinu sporů, které se ve správním soudnictví vedou. Sporům o DPH pak aktuálně dominují právě spory o „vědět měl a mohl“. Podle finanční správy jde, podobně jako v případě zajišťovacích příkazů, o běžný prostředek a podle toho jej taky využívá. To je podle mě nejvýraznější změna v oblasti správy daní.

Předpokládám správně, že podle vás to ale standardní prostředek správy daní není?

My tvrdíme, že se jedná o záchrannou brzdu. A s tou se má jezdit, když padáte z kopce a ne ji používat na rovině.

Je podle vás i tento institut nadužíván?

Ano, v praxi detekujeme případy, kdy je daňovým subjektům doměřována daň za použití této doktríny, i když podnikatelé zjevně o zapojení do podvodného řetězce nemohli vědět. Pak je to zase na soudech a je to stejné jako u zajišťovacích příkazů. Spory o zajištění daně či o „vědět měl a mohl“ patří z odborného hlediska mezi velmi náročné spory a daňový subjekt je nemůže vést sám o sobě. Navíc je není schopen vést ani každý daňový poradce a tak i mezi námi poradci dochází ke specializaci. V neposlední řadě též každý nemá prostředky, aby tyto spory vedl. Takže obrana je složitá, ovšem důkazní břemeno nese správce daně a je na soudu, zda vina byla dostatečně prokázaná. Jde o obdobu trestního řízení. Jediný rozdíl je v tom, že v trestním řízení se prokazuje úmysl, u sporů „vědět měl a mohl“ stačí nevědomá nedbalost.

Řeknu příklad. Jsem zkušený obchodník s pohonnými hmotami (PHM). Vím, za kolik je prodávají rafinérie, a vím, za kolik se prodává v rámci velkoobchodu. A když za mnou někdo přijde, že místo obvyklé ceny 25 Kč bez daně mi nabízí PHM za 19 Kč bez daně, tak to nemůže být způsobené ničím jiným, než že jde o podvod. Takže pokud to za této situace nakoupím, musel jsem předpokládat, že jde o podvod. Pokud ale obchoduji s nějakou surovinou a přijde za mnou nějaký obchodník, který mi ji nabídne v odpovídajícím množství, kvalitě a ceně, já mu zaplatím, zkontroluji, že není nespolehlivý plátce, že je zapsán v obchodním rejstříku, že mu peníze posílám na účet, který je registrovaný u správce daně, tak mi těžko někdo může říkat, že když byl někde o několik článků dál v řetězci spáchán daňový podvod, měl jsem o tom vědět.

Ale takto snad NSS už rozhoduje, ne? Ostatně to v nedávném rozhovoru pro server Podnikatel.cz uvedl i soudce NSS Karel Šimka.

Ano, ale každý případ je specifický a je třeba posuzovat konkrétní skutkové okolnosti. To, že jsou spory o „vědět měl a mohl“ nejčastější, svědčí, že tato doktrína se ze záchranné brzdy stala běžným semaforem na silnici.

Čím je to podle vás způsobeno?

Jde o výsledek metodického řízení finanční správy. Nepochybuji ale o tom, že kdybyste se bavil s představiteli finanční správy, tak vám řeknou, že jde o správný přístup, že jiný možný není a budou vám uvádět příklady z praxe, kdy využití této doktríny napomohlo odhalení a zabránění daňových úniků. Každý problematiku vidíme ze své stránky. Ano, daňových podvodů je hodně, ale já tvrdím, že podvodníci se primárně nesoudí. Oni podvod zkusí a buď jim vyjde, nebo ne a jdou někam dál.

Nicméně prvopočátek všech problémů najdeme už v charakteru daně z přidané hodnoty. Původně mělo jít o dočasný systém, který měl zabezpečit daňové příjmy zemí v tehdejším Evropském společenství. Jenže ten systém se stal dočasným jako dočasný pobyt vojsk Varšavské smlouvy na našem území. Stal se z něj trvalý systém, který je ve stávající podobě náchylný na daňové podvody. S podvody se někdo musí vypořádat a od toho máme finanční správu. A ta pak používá nástroje, které má k dispozici, a je na soudech, aby zhodnotily, zda tak činí v daných případech oprávněně.

Problém daňových úniků se snaží státy řešit i na evropské úrovni. Například dřívější ministr financí a budoucí premiér Andrej Babiš přišel s tím, aby se na všechno zavedl reverse-charge, tedy vrátit se jakoby k dani z obratu, kdy se v jednotlivých článcích obchoduje bez daně a daň se vybírá na posledním článku. Evropská komise se ale dle mých informací vydává jiným směrem, kdy chce zavést zdaňování intrakomunitárních přeshraničních dodávek, které jsou dnes od daně osvobozeny.

Asi před dvěma měsíci zveřejnily Hospodářské noviny informaci, že úředníci finanční správy jsou odměnou motivováni v oblasti převodních cen a odpočtů na výzkum a vývoj tím, když odpočet neuznají. Před pár týdny zase vyplulo na povrch, že kdo při kontrolách elektronické evidence tržeb nic nenajde, nedostane dobré hodnocení. Jak zjistily HN, finanční správa sleduje „nálezovost“ kontrol a podle ní sestavuje žebříček úspěšnosti jednotlivých pracovníků. Je tento způsob motivace podle vás v pořádku?

Pokud jsou tyto informace pravdivé, tak je to smutné, protože funkce kontrol je především preventivní. Nad každým z nás samozřejmě musí viset Damoklův meč a musíme se bát náhodné kontroly, jelikož nelze spoléhat na čestnost a poctivost lidí. To, že skončí kontrola bez nálezu, ale přece není žádná tragédie. Naopak jde o potvrzení, že subjekt je poctivý a že Damoklův meč působí. A při kontrole bez nálezu by měly být spokojené obě strany. Motivovat úředníky finanční správy, a to i hmotně, aby prováděli kontrolu, aby za každou cenu něco našli, je z principu špatně. Popírá to preventivní charakter kontrol a fungování státu vůči lidem. Stát je tu proto, aby lidem sloužil a lidé mají před státem přednost.

Pokud kontroloři jdou na kontrolu, v rámci kontroly udělají několik úkonů, vyřeší například složitou správní otázku a nedoměří daň a jsou pak hodnoceni špatně, zatímco jiný kontrolor, který přijde a něco za každou cenu doměří, je odměněn, je prostě zvrácenost. Nelze zavést hmotnou zainteresovanost na výsledcích kontrol. Takto veřejná správa nemůže fungovat. Ale zdůrazňuji, že já takové informace, které uvádíte, nemám.

Brand24

Může vést tento způsob k šikaně podnikatelů?

Gaussova křivka funguje na obou stranách barikády. Mezi daňovými subjekty jsou jak extrémní poctivci, tak extrémní podvodníci. Valná většina je někde uprostřed, chová se většinou poctivě, ale tu a tam třeba udělá něco ne úplně správného. Bylo by však iluzorní si myslet, že Gaussova křivka neplatí u pracovníků finanční správy. Nelze tvrdit, že v rámci finanční správy pracují pouze osvícení úředníci, kteří nezneužijí svých pravomocí. Samozřejmě existuje určité riziko zneužití. A právě když riziko existuje, nemůže být vytvořen systém tak, aby hmotně motivoval ke zneužití postavení. Vím, že je složité najít správnou motivaci pro výkon úředníka a že v rámci finanční správy dochází k velké fluktuaci pracovníků, jelikož se lze uplatnit za vyšší peníze v soukromé sféře, ale tento způsob mi přijde opravdu nešťastný.

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).