Hlavní navigace

Hlavní je kladivo, říká kovář, který v dílně v Polabí tvoří pro klienty na míru

Autor: Karel Choc, Internet Info, podle licence: Rights Managed
Jana Bohutínská

Až praxe ho přesvědčila, že je kovařina řemeslo pro něj. Věnuje se jí už víc než dvacet let a nyní nejvíc ková na zakázku vrata, ploty nebo interiérové doplňky.

Doba čtení: 7 minut

Za klienty vděčí šeptandě i webovkám, kde ukazuje na fotkách svou práci. Každý výrobek, od první čárky návrhu, až po finalizaci, přitom musí vymyslet úplně sám.

Místo aut kovařina

Kovář a zámečník Petr Benetka je v oboru od poloviny 90. let. Ke kovařině se však původně dostal více méně náhodou. Na základní škole dlouho toužil po tom stát se automobilovým designérem. Jenže když zjistil, že by musel studovat obecně průmyslový design nebo reklamní grafiku a až pak specializovanou vysokou školu a studium by navíc obnášelo i matematiku, o níž moc nestál, změnil plány. Protože mě zajímala auta, dal jsem si přihlášku na autoklempíře a také na uměleckého kováře a zámečníka, protože tam bylo kreslení. Na kováře jsem dělal talentovky dřív a vzali mě, popisuje svou cestu k Héfaistovu řemeslu.

Už během školy brigádničil v kovářství a dnes říká, že jinak by od řemesla po maturitě možná klidně utekl. Měl jsem pocit, že jsem se tam už za první měsíc naučil víc než za dva roky ve škole, vzpomíná na dobu, kdy se dostal do praxe, ke skutečnému řemeslu mimo školní osnovy.

Po vyučení šel ještě na rok a půl místo povinné vojny na civilní službu a po návratu nastoupil do svého prvního zaměstnání. Musím přiznat, že jsem občas nosil na tričku nápis „Tohoto kováře sponzoruje maminka“. Podmínky tam byly bídné. Ale získal jsem praxi a něco dalšího jsem se naučil – třeba také svařovat autogenem, vypráví nad čajem v kuchyni svého domu ve Velence v Polabí, kde má teď přes dvůr i svou kovářskou a zámečnickou dílnu. V ní se věnuje veškerým kovářským a zámečnickým pracím od návrhu po montáž.

Jak se živí další kovář, tentokrát specialista na chladné zbraně, si přečtěte v článku S kladivem v ruce poznáte sami sebe. Příběh o mistru kovářském.

Nejdřív zaměstnání, pak práce „na sebe“

Po první nevalné zaměstnanecké zkušenosti přešel do jiného kovářství, ale brzy zase narazil na to, že mu přestala chodit výplata. Nejdéle pracoval v kovářství v pražských Lipencích. Osamostatnil se pak, v roce 2006, spíše z donucení, když se v kovářství snižoval počet zaměstnanců. Udělal si živnosťák zrovna v době, kdy doma měsíc ležel s angínou. Přitom si vytvořil webové stránky, což v té době ještě nebyla úplně běžná věc. Pomohly mu k prvním samostatným zakázkám a práce mu přibývalo.

Zařídil si s kamarádem malou kovárnu v Hostivaři. Ale když brzy na to utekl z Prahy do Velenky, udělal si vlastní kovárnu u domu. On je teď u Rokycan, ale pořád spolupracujeme. Vypomáháme si při montážích a můžeme se vzájemně zastoupit, když je potřeba, připomíná. Občas mu teď také v kovárně pomáhá brigádník a vytvořil si kolem sebe i síť dalších profesí, jako třeba truhlář, pasíř, zedník nebo elektrikář, které může v případě potřeby oslovit.

O jiném podnikateli z Polabí, který farmaří, píšeme v článku Malý chovatel pštrosů z Polabí udává směr celému oboru.

Místní i zákazníci, co hledají

Nyní si ho tak třetina klientů najde přes internet, třeba proto, že ho mají blízko. Nebo protože se jim líbí podle fotek jeho výrobky a práce. Teď takto dělám zakázku například v Brně, i když, jak říká jeden můj kamarád, okolo Brna je přímo líheň kovářů, směje se. Druhá třetina jsou spokojení klienti, kteří se ozvou znovu nebo ho někomu dalšímu doporučí. Zbytek připadá buď na vyloženě místní zákazníky, nebo na nevyzpytatelné cesty, kdy o mně někdo někde něco zaslechl, dodává.

Podle jeho zkušenosti je nejlepší spolupráce s lidmi, kteří opravdu hledají, komu by svou zakázku svěřili. A mají také trochu svou vlastní představu o tom, co by chtěli vyrobit, od níž se jako kovář může odpíchnout dál. Kdo chce jen něco za málo peněz, spokojí se relativně s čímkoliv. Nebo si naopak nevybere, ani když mu dám dvacet návrhů, protože vůbec neví, co chce, a nedá mi použitelnou zpětnou vazbu, vysvětluje, na co někdy při komunikaci se zákazníky naráží.

Nikoliv na sklad, jen na míru

Petr přitom nedělá věci na sklad, ale jen na zakázku. Nerad vytváří jednu úplně stejnou věc vícekrát, vyrábí originály. V začátcích zkoušel v obchodě a na trzích také prodávat kovové šperky a drobnosti, ale brzy toho nechal. Kdybych neměl co dělat, budu dělat věci na stánek. Ale protože před sebou mám stále další zakázky, kterým se věnuji, nemám na to vlastně ani čas, tvrdí.

Bezkonkurenčně největší zájem je teď podle něj o zábradlí na míru, a to venkovní i vnitřní, potom o vrata nebo kratší ploty. Lidé mají zájem i o drobnosti a doplňky do interiérů, ať už jsou to věšáky, zrcadla a podobně. Občas dělám i kovaný nábytek, ale ne moc. Popravdě řečeno, kovaný nábytek sice hezky vypadá, ale je tak těžký, že se s ním nedá moc hýbat. Třeba křeslo je v pohodě, ale stůl a židle už moc funkční nejsou, upozorňuje na praktickou stránku kovářských výrobků.

Pokud vás také zajímá, jak se pracuje s bambusem, podívejte se na článek Potkali se nad bambusovými tyčemi. Teď mají velmi žádanou dílnu.

Jak dlouhou dobu mu jedna zakázka zabere? Vždycky je to asi tak o polovinu víc času, než čekám, směje se Petr s tím, že je těžké ohledně času paušalizovat, protože vždycky záleží na konkrétní zakázce. Něco jiného je třeba jednoduché zábradlí, bez dekoračních prvků, a něco jiného umělečtěji pojaté a promyšlenější zábradlí se složitým dekorem. Tak například dělal zábradlí a pak mříž s dekorem větví opadaných stromů ve větru. To pak musím nakreslit návrh, všechno do detailů vycizelovat a ještě pečlivě hlídat a proměřovat, aby se to vešlo do konkrétního rozměru. To je docela boj, popisuje. Tvrdí, že ho také pokaždé překvapí, kolik času zaberou dodělávky, a to i u jednodušších zakázek. Aby se zábradlí dalo namontovat, potřebuji také pacičky, úchyty, sloupečky, spoje atd. Je jich, když dám příklad, k dvanácti metrům zábradlí nakonec malá hromádka, ale dělám je klidně dva dny, vysvětluje.

Hlavní je kladivo

V dílně pak Petr tvrdí, že to, bez čeho se žádný kovář neobejde, je kladivo. Někdo vám řekne, že je to kovadlina. Ale to není podle mě úplně pravda. U nás má sice kovadlinu každý kovář, ale když se podíváte po světě, zjistíte, že se dá kovat na čemkoliv. Na kusu železa vám děda v Turecku, který u toho sedí na zemi, ukove takové věci, před kterými si sednete na zadek, odpovídá na otázku, co je nejdůležitějším nástrojem pro jeho fyzicky náročnou práci. A roztápí přitom výheň, takže v dílně je navzdory venkovní ledové fujavici brzy teplo jak v létě.

Jen s kladivem podle něj kovář zvládne velkou část své práce, k níž potřebuje také kovářské kleště, protože ne všechno se dá udržet rukama – i když se tak podle Petra pracuje mnohem lépe. Když jde potom v práci víc do detailů, když zdobí nebo si chce práci ulehčit, využije na to další nástroje. Záleží přitom podle něj i na tom, do čeho chce kovář investovat peníze. Dnes už třeba skoro nikdo nepracuje bez svářečky, i když to není typické kovářské zařízení. Můžete pracovat bez ní, tradičně, ale málokdo je ochotný to platit. Snad jen tehdy, kdy se jedná o památky, když se repasují staré věci nebo když jsou zákazníci skutečně fajnšmekři. Sám proti svařování nic nemám, ale nesmí být vidět, říká a ukazuje další vybavení své dílny, v níž nejvíce pracuje se železem. Ale i s nerezem, mosazí nebo mědí, a to hlavně když potřebuje výrobek ozdobit a pracovat s více barvami materiálu. Pro hutní materiál si většinou jezdí sám a plánuje si cesty zpravidla tak, aby víc schůzek spojil v jeden den dohromady a pak zase mohl soustředěně tvořit v dílně.

Nahlédli jsme také do pasířství v centru Prahy. Jak se v tomto oboru podniká, si přečtěte v článku Pasířství z centra Prahy není turistickou atrakcí, ale poctivou dílnou.

BRANDstorming tip Kortanová

Petr přiznává, že ho na jeho práci nejvíc baví přesně to, co ho na druhou stranu naopak někdy také nejvíc štve. A to fakt, že opravdu všechno musí vymyslet a udělat od začátku až do konce sám. Má rád, když si může prohlédnout místo, pro které bude pracovat. Pak hledá nápad, něco nakreslí, promyslí. Když začnu s realizací, říkám si, co strašného jsem si zase vymyslel, jak těžké je to vyrobit. Pak mám radost, když mám hotovo, namontováno, líbí se mi to a zákazníkovi také. Je fajn, když za práci dostanu dobré peníze, ale i samotný pocit z dobře odvedené práce hraje jako odměna svou roli, dodává. A nevylučuje, že by svou kovárnu a zámečnickou dílnu výhledově ještě rozšířil.

Podívejte se také na to, jak podniká sklář Julius Starove: