Hlavní navigace

Jak na to, když práce připomíná ponorku, kde si lidé „lezou na nervy“?

Jana Bohutínská

Tak zvaná „ponorková nemoc“ neboli „ponorka“ se může objevit všude tam, kde je víc lidí dlouhodobě pohromadě a nemohou jen tak snadno utéct. Třeba v kanceláři.

Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Lidé jsou tu v každodenním kontaktu. Úzce spolupracují, tvoří týmy a nemusí pro ně být snadné si od sebe odpočinout. Jak se přitom vyvarovat vážných konfliktů?

Pro „ponorku“ je přitom typické vzrůstající napětí, antipatie, nesnášenlivost, vzájemná alergie, která se prohlubuje. A to u lidí, kteří spolu intenzivně tráví hodně času, navíc na omezeném prostoru. Tím nemusí být jen vesmírná loď nebo skutečná ponorka, ale třeba i malá kancelář nebo přeplněný open space. Už to, že se „ponorková nemoc“ spojuje hlavně se stereotypem a nedostatkem podnětů, může sloužit jako určitý druh zpětné vazby o tom, jaké rysy práce ve firmě nebo v týmu má. Neřešené napětí se může postupně provalit až do otevřených konfliktů, problémů v komunikaci nebo i neschopnosti s některými lidmi vůbec smysluplně spolupracovat.

Od „lezení na nervy“ po konflikt

Jak uvádí psycholog Tomáš Novák pro server Vitalia.cz: „Ponorku“ lze definovat jako výrazně vnímané psychické napětí vznikající mezi jednotlivými osobami v malé skupině lidí, jež jsou dlouhodobě uzavřeni na malém prostoru. Obvykle takovém, z něhož není úniku. Lidé si začínají tak zvaně „lézt na nervy“ pro každou maličkost, které by si jindy ani nevšimli. A ani nadprůměrná míra sebeovládání podle něj k zvládnutí následných emočních výbuchů nestačí. Pokud se opakují obdobné poněkud rozčilující podněty, lidé je nejprve zvládají. Posléze je zvládají s obtížemi. Pak již s velkými obtížemi… a konec může být i tragický, tvrdí dokonce. A pokud hrozí, že se napětí přelije v otevřenou hádku, doporučuje jako první pomoc tuto situaci prodýchat se soustředěním na každý nádech a výdech, respektive zkusit tradiční počítání do deseti.

Podrobně si o tématu přečtěte na serveru Vitalia.cz v článku Tolik dní spolu! Ponorková nemoc je na Vánoce běžná.

Spouštěčem otevřeného konfliktu se tak nakonec může stát zdánlivě nevinné opakované hlasité telefonování, klapot podpatků i rozličné (zlo)zvyky kolegyň nebo kolegů v kanceláři. A celou situaci zhorší i to, když se „ponorka“ propojí ještě se stresem nebo s hrozícím syndromem vyhoření – a tedy s celkově sníženou psychickou odolností.

Syndromem vyhoření jsou, jak vyplývá ze studií Psychiatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, z hlediska profesního zařazení nejvíce ohrožení hlavně vrcholoví manažeři, řídící pracovníci s odpovědností za větší firemní celek, střední nebo nižší manažeři a řídící pracovníci. V procentech to vypadá tak, že se syndromem vyhoření podle těchto výzkumů cítí být ohroženo 34 procent lidí a u 20 procent z nich, tedy u každého pátého z ohrožených, se již objevují také konkrétní projevy.

Více o syndromu vyhoření se dočtete v článku Jsem přetížený a nestíhám! Poznejte, kdy zaměstnanci křičí SOS.

Řešení v praxi

Při rozhovorech s podnikatelkami a podnikateli přichází i téma „ponorkové nemoci“ občas na přetřes. A každý má svou metodu, jak se takovým potížím nejúčinněji vyhnout. Například kadeřnice Libuše Holásková vsází ve svém rodinném pracovním týmu na kamarádský vztah. Funguje podle ní si i v malém týmu vždycky otevřeně a na místě vyříkat všechno, co je potřeba.

O svém podnikání hovoří v článku Libuše Holásková: Ten, kdo se živí rukama, nezbohatne – říká kadeřnice.

Ve skupině The Screamers, zaměřené na alternativní divadelní a travesti show, která systematicky a už řadu let ve stejném složení objíždí celé Česko, zase jako opatření proti „ponorce“ funguje to, aby lidé z týmu netrávili čas stále spolu, pokud to není nutné. Proto, jak tvrdí manažer skupiny Ladislav Černý, třeba na vystoupení jezdí více auty.

Jejich práci si prohlédněte v galerii:

Mapování, změna, poučení

Pokud se však „ponorková“ situace neřeší, výsledkem může být nefunkční nebo doslova toxické pracovní prostředí. A také nefunkční týmy. Podle koučky Melody J. Wilding, která spolupracuje s americkým specialistou na personalistiku a kariérní rozvoj The Muse, je lepší projít třemi kroky.

Nejprve přesně zmapovat stávající situaci a popsat všechny potíže. Pak se, za druhé, zaměřit na to, co se dá opravdu změnit. Uvažovat se tu dá o změnách v náplni práce, místu práce, složení týmu a způsobu práce v něm, o možnosti home office nebo jiné formy práce na dálku, o změně v přístupu jednotlivců k práci a kolegům, o rozvoji vzdělávání, o zlepšení komunikace, delším volnu a podobně. To vše totiž může užitečně narušit pracovní stereotyp a přinést nové podněty. Doporučuje o všem nejen otevřeně mluvit, ale také změny reálně provést, když je to jen trochu možné. Nakonec, za třetí, radí ještě zhodnotit, co se lze z dané situace ve firmě pro příště naučit.

tipContent_IKEA

Zkrotit emoce

Souvisejícím tématem pak je schopnost komunikace. Čím náročnější je situace k řešení, tím se také více hodí pilovat schopnost komunikovat s respektem a umění zvládat i vypjaté emoce své či druhých. Respektovat druhé naprosto neznamená vycházet jim ve všem vstříc, nic od nich nežádat nebo si nechat všechno líbit, tvrdí přitom Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová a Tatjana Kopřivová, kteří se právě respektující komunikací zabývají (v knize Respektovat a být respektován, Spirála 2008).

I respektujícími komunikačními postupy je podle nich možné sdělovat druhým své oprávněné požadavky, řešit náročné situace, vyjádřit nelibost nebo se bránit. A to bez křiku, direktivnosti, manipulace, arogance, nepřímého vyjadřování, kritiky, posměchu a podobně, což jsou způsoby, které situaci spíš dál vyostří, než aby přispěly k jejímu skutečnému řešení. Připomínají totiž, že když je člověk v silných emocích, logika jde stranou a kromě myšlení mají silné emoce negativní vliv i na pozornost, vnímání a paměť. Nehledě na to, že jsou emoce nakažlivé – nejprudčeji vztek. Ztišení emocí by proto mělo předcházet rozumovému řešení situace, dodávají.