Hlavní navigace

Vlákno názorů k článku Jak žijí klubové hospody? Pivo po zavedení EET netočí na kšeft, ale pro zábavu od Malý Jarda - Dávno před zavedením EET, v jedné středočeské vesnici...

  • Článek je starý, nové názory již nelze přidávat.
  • 16. 1. 2017 17:05

    Malý Jarda (neregistrovaný)

    Dávno před zavedením EET, v jedné středočeské vesnici se 49 adresami zanikla hospoda na úbytě nerentability a ne vinou EET.
    Obyvatelé se potom dohodli, že budou hospodu provozovat v klubovně spolku dobrovolných hasičů, po týdnu za sebou v péči podle pořadí z popisných čísel, so+ne večer, v neděli jen "dopíjená". Posvícení a tradiční akce zvlášť.
    Obecné poznání náročnosti provozu vymýtilo předcházející hloupou závist hospodskému, jednomu z nich, který o jeden večer v týdnu navíc, provozoval hospodu jako přivýdělek.

  • 16. 1. 2017 21:21

    xf (neregistrovaný)

    Ty tvoje bulíky, už je mám zase na nose. Prý hospoda v společné kapitalistické péči chalupníků. Tovíšžejó. A péče o společný majetek vymítila závist.
    A jestli nezemřeli, tak tam šťastně žijí doteďka.

  • 16. 1. 2017 21:42

    charlie (neregistrovaný)

    nevim co meleš o bulikách, na Semilsku takto funguje několik hospod, dnes už spolků, v techhle malých vesnicich je u hasiču nebo jineho spolku vetsina lidi a proste se stridají. funguje to. tečka.

  • 16. 1. 2017 22:42

    symyn (neregistrovaný)

    Jo jo, u nás to taky tak fungovalo (100 č.p. a 200 obyvatel :-)), poctivě se střídali - dnes už máme jen jednoho a otvíráme čt - ne :-)

  • 17. 1. 2017 8:29

    * (neregistrovaný)

    Dům ve společné péči nájemníků

    Náhodnému návštěvníku Prahy by se mohlo zdát, že zde žije samá chudina. Že na náměstí převažují slepené domky bez říms, s jejichž omítkou si roztodivně zahrál čas a nejeden vrabec šprýmovně potřísnil zdi. Ale to je jen první dojem. Stačí zabrousit na okraj města a člověk zírá. Domky jako ze škatulky, modrá střídá rudou, mnoho domů má i všechny čtyři stěny, ba i dveře drží přibližně na svém místě. A kdo by snad ještě reptal a město naše haněl i jedovatou slinou závisti chtěl ho umokřit, toho vemte, soudruzi, za ruku a zaveďte ho k domkům, jejichž obyvatelé společnou rukou se chopili a na zed hřeby podkováky cedulku přibili: "Dům jest ve společné péči nájemníků". A o té věci bych vás chtěl, občané, vy kteří cedulky podobné na domech nemáte a obézní domovnici vrbovým koštětem umolousané schody hrubě ometat necháváte, instruovat.

    Náš dům držel kapitalista chamtivec ve svých drápech hezky dlouho. Až nás to přestalo bavit a na národním výboru jsme ho řádně proprali. Dům mu zabavili, pokutu mu uložili a do maringotky v Chuchli ho vystěhovali. A žili jsme si dobře. Kapitalistův čalouněný nábytek jsme si rozebrali, zásob ve spíži okusili a v květinové zahradě regulerní gorotkové hřiště zplanýrovali, domovního důvěrníka zvolili, protipožární hlídku sestavili a precizně v boji s ohněm pocvičili. Zdálo by se, že je všechno v pořádku. Z průčelí domu sundali jsme nápis Eliška, jméno to nabobovi milky, a nahradili zvučným přízviskem Ukrajina. Na chodbách objevili se tříbarevné reprodukce z Treťjakovské galerie a v koutě širokým úsměvem ikona vítala příchozí. Ale v hloubi našeho domu, to jest v suterénu, bujel vřed. Tam žila domovnice Čujová, kapitalistova přisluhovačka, která nahlodávala kolektivní soužití našeho domu. Ikonu odmítala oprašovat a o Ukrajině, obilnici Evropy, se také vyjadřovala nelichotivě. Když jsme si ji, sabotérku, přizvali do schůze, zasmála se sojčím smíchem a domovního důvěrníka prohnala mokrým hadrem k půdě, že nanesl na holinách do domu bláto. Přirozeně to byla pomluva, protože důvěrník chodí bos i do divadla. Také s požární hlídkou nevycházela domovnice nejlépe. Na půdě schválně kouřila tlustý doutník a když velitel hlídky textilák Vaník vyhlásil zmatený poplach, ryčně se mu vysmála slovy: "Doběhla jsem tě, socane." Naše trpělivost snese hodně! Ale když jsme poznali, že kliky členů Svazu československo-sovětského přátelství pomazané něčím velmi ošklivým, to jest trusem, má na svědomí také ona suterénní baba, rozhodli jme se jednat. Domovní důvěrník nejprve, jak jsme se na schůzi veřejným hlasováním usnesli, ji pranýřoval velmi jemně na nástěnce ve druhé etáži takto: Soudružko správcová, sdělujeme vám, že kdo nejde s námi, jde proti nám. Soudruh Leoš Oranice, kterému jsme v odbočce Přátel přezdívali Majakovskij, důvěrníkův verš považoval za příliš krotký a připsal proto pod něj azbukou: Baba jaga odin chuj, my brosim jejo zavtra v hnuj. Nazítří však Oranici našli obyvatelé domu u půdičky tak ošklivě pomazaného, že zcela zapoměl na úderný verš a domem se šířil intenzivní pach stáje. Ihned jsme svolali novou schůzi, kterou vedl velmi chytrý propagandista Peška. A ten vymyslel geniální návrh. Pozvali jsme domovnici do schůze, kde ji Peška objal a předal Rudou standartu za zásluhy a odznak, rovněž rudý i když ne tak intenzivně, - Nejlepší pracovnice bloku - . Doufal totiž, propagandista náš šikovný, že babice, známá přisluhovačka mamonu, zmodrá jak slíva a pukne vzteky. Stalo se však něco jiného. Čujová při doteku hebké látky zjihla a slza dojetí ji zpola zalila skleněné oko. "Byla jsem slepá, soudruzi," pravila bolestně, "ale ukázali jste mi, kde je mé místo. Pravda, buržuj zazobaný může mě omámit dary, či medovou řečí, ale vy jste mi vlili do srdce novou mízu. Jsem jedna z vás. Jsem proletářka. Říkejte mi Anno." Všichni jsme plakali. Propagandista Peška náhle povstal, nasál vzduch a vyhrkl: "Soudruzi, přiznám se, dodneška jsem nevěřil ve vítězství naší věci a písemným stykem s čínským rikšou Tun - Nungem jsem udržoval zadní vrátka stále otevřená. Ale ted je zavřu." Joj, dojemná to byla schůze. Rusín Berjev, emigrant, co žil v podkroví, vyndal z papachy lahvici vodky a jeho družka Taťána ukázala, jak vysoko umí vyhodit nožku kozácká dcerka. Když byla zábava v nejlepším, pokynul předseda levicí a přišel čas usnesení. Peškův jadrný hlas duněl sklepením: "My, občané domu číslo 663, přebíráme dnešním dnem dům do společné péče nájemníků." Všichni zatleskali, "Hurá!" zakřičeli a pak znovu začala zábava.

    Papacha byla bezedná, nožka létala výš a výš a všichni jsme byli jedna ruka.

    Nějaký čas žilo se v domě spokojeně. Ale zanedlouho vyskytli se problémy. U dveří se na nás sice smála cedulka o společné péči, ale na schodech bylo bláta jak na návsi. V oknech se usídlil pavouk křižák. A tak se rozdělovaly služby. Oranice otře schody v pondělí, Peška v úterý, rusín Berjev ve středu se bude s blátem potýkat a tak dále. Nato se dělily další povinnosti. Mytí oken, odklízení sněhu, vymetání komína, otevírání opilcům, podpírání domu za větru a jiná údržba. První se z domu vystěhoval Berjev. Jsa původu kočovného, nedělalo mu to obtíží. Dvě peřiny, družku, garmošku, pod papachou něco vodky a ulétl do světa, sokol smělý. Za ním pak Oranica dům opustil, řka, že pro básníka jinde než na schodech ve špíně můza usedá a když i Peška oprášil zadní vrátka a dále znovu štětcem znaky maloval, vydali jsme se s prosíkem za Čujovou.

    Dnes již zase dům ometá. Ale kdo jí s rozbřeskem nepozdraví a k MDŽ hodnotný dárek do připravené nůše nepodstrčí, ten kliku znovu až do rána čistí od něčeho velmi, velmi ošklivého.

  • 19. 1. 2017 7:52

    (neregistrovaný)

    Krásně napsáno, pán je spisovatel a já vzpomněl na doby, kdy tuta cedulka v domě na pražském Žižkově visela a skrzevá okna na schodišti světla mnoho ani za dne jasného nebylo. A nebylo to jen o domech, na jednom veterán vehiklu mam ceduličku "vozidlo´v socialistické péči". Vehikl rezavej a cedulka také okejslá, prostě ta soc péče nestála za moc.

  • 24. 1. 2017 23:57

    Sečtělý (neregistrovaný)

    Ten "pán" se jmenuje (jmenoval) Miloslav Šimek a Jiří Grossmann, a povídka: Dům ve společné péči nájemníků...

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).