Její šperky nesou sílu a příběh. Veronika místo plánování tvoří čistě podle intuice

Po 30 letech si splnila sen

Veronika Skála o sobě říká, že si po 30 letech kariéry v potravinářské technologii a obchodu splnila životní sen být šperkařkou. Nebyl to však jeden okamžik, ale skládalo se to v ní postupně. Šperky chtěla dělat vlastně celý život. Jenže když jsem se kdysi rozhodovala, kam půjdu studovat, šperkařská škola pro mě znamenala internát. A to tenkrát nebylo reálné. Vybrala jsem tedy školu, která byla v dosahu bydliště, a můj profesní život se potom vydal úplně jiným směrem, podotýká. 

Nakonec tedy vystudovala SŠ a VŠ v zemědělství a potravinářství a dlouho se pohybovala v potravinářské legislativě, technologii a obchodu. Přestože to původně nebyla Veroničina první životní volba, nebyla to ani cesta proti jejímu srdci. Jsem velký gurmán a vždycky jsem měla blízko k potravinářství, zemědělství, zvířatům, chovu i rostlinné produkci. Takže jsem si i v tomhle oboru našla svoje, doplňuje s úsměvem a přidává, že podrobné studium živočichů a rostlin až do fungování poslední organely v jejich buňkách vám obrovsky otevře oči a svět už navždy vnímáte do těchto detailů, s citem a pochopením. Za to je nesmírně vděčná.

Veronika však postupem let zjistila, že jí úplně nesedí ten tvrdý obchodní svět a neustálý tlak na výkon. Na několik let odešla do Německa, ale pandemie ji vrátila nazpět do ČR. A čekalo ji opět několik let strávených na obchodně-technologické pozici. Pak přišel úraz a poměrně dlouhá rekonvalescence. Tehdy měla poprvé po dlouhé době čas zastavit se a přemýšlet, co vlastně dál. Začala jsem se vracet ke svým srdcovým věcem, k vlastní tvorbě a duchovní práci. Člověk, který je delší dobu doma a najednou nemůže fungovat tak jako předtím, má zvláštní příležitost podívat se na svůj život z odstupu, dodává s tím, že jí postupně došlo, že představa vrátit se zpátky do toho stejného pracovního kolotoče už pro ni není přijatelná. Tak jsem si řekla, že když jsem šperky chtěla dělat celý život, a prakticky je tvořím v každé volné chvíli, je možná právě teď čas to konečně začít naplno, shrnuje nadšeně. 

Firemní finance pod kontrolou

Řídíte firemní finance z několika aplikací a ztrácíte přehled? V platformě Direct Fidoo vidíte díky Multibankingu zůstatky všech účtů i cashflow v reálném čase. V Marketplace pak sjednáte pojištění podnikání, faktoring pro rychlé financování faktur i podnikatelský úvěr. Získejte náskok na fidoo.com.

První šperky ze střídy chleba i dentakrylu

Moje první šperky vznikaly odmalička, ve chvíli, kdy jsem byla schopná v prstech udržet kousek drátu nebo nějaký materiál, který zbyl v tátově dílně. Moje ruce nedokázaly být chvíli v klidu a nečinné. Neustále jsem něco vyráběla a používala jsem všechno, co mi přišlo pod ruku, vzpomíná Veronika se smíchem. Z kousku papíru tak vznikaly kuličky a figurky, ze střídy chleba zvířátka, z plastelíny a moduritu nejrůznější postavičky. Když se později objevily sýry balené ve vosku, byl pro mě ten vosk naprosto úžasný materiál, vznikali z něj pejsci a tohle mi zůstalo dodnes, směje se.

Když Veroničin táta leptal tištěné spoje do elektroniky, viděla v tom hned přívěsky. Práci s kyselinou ji naučil a ona pak přívěsky prodávala za pár korun spolužákům na základní škole. Některé z těch úplně prvních výtvorů mám ještě dnes někde v krabicích na půdě. Když se tak bavíme, napadá mě, že by možná bylo hezké udělat někdy takový napínavý „unboxing“ původní tvorby, přiznává Veronika.

Později si Veronika materiály začala hledat sama. Na střední škole někde viděla předměty zalité v průhledné hmotě a napadlo ji, že by to chtěla také vyzkoušet. Tehdy však neexistoval internet a kreativní materiály, které dnes koupíte na každém rohu, vůbec nebyly běžně dostupné. Informace člověk musel hledat v knihách a novinách nebo se musel nějak dostat k člověku, který už něco podobného dělal.

Tak Veronika zjistila, že existuje Dentakryl, materiál používaný v zubních laboratořích, a že existuje také jeho průhledná varianta. Vypravila se tedy do místní zubní laboratoře a zeptala se, jestli by neměli nějaké zbytky. A uspěla. Z toho vznikly její první šperky zalévané do pryskyřice. Dnes by možná působily spíš jako jantar, protože ten materiál nebyl dokonale průhledný jako dnešní epoxid. Měl lehce nažloutlou až jantarovou barvu. A protože samozřejmě neexistovaly silikonové formy, odlévalo se do lžiček, popisuje.

To je na tom období podle Veroniky vlastně to nejzajímavější. Vytvořit něco takového bylo totiž malé dobrodružství. Nyní otevřete YouTube a najdete návod prakticky na všechno. Ona přiznává, že návody zase tolik nepoužívá ani dnes. Podívá se třeba, jaké nářadí někdo používá nebo jakým způsobem něco technicky řeší, ale pro samotnou tvorbu se od tvůrců neinspiruje. Mám totiž pořád tolik vlastních nápadů, že by mi byla škoda jich nepřivést na svět co nejvíce. Když něco vznikne ze mne, je v tom duše, energie, rukopis. A to je pro mě na tvorbě nejdůležitější, zdůrazňuje.

Začátky s cínováním a hledání tvůrčí svobody

Začátek byl pro Veroniku docela symbolický. Už dlouho předtím měla z mineralogické burzy koupený nádherný zelený krystal fluoritu. Jednu jeho stranu jsem si už dokonce obrousila, aby se dal zapracovat do prstenu. Pak jsem se na něj snad rok dívala, brala ho opakovaně do ruky a říkala si, že z něj jednou budu mít prsten pro sebe. Prostě jsem cítila, že ho potřebuji, dodává.

Když se potom rozhodla pustit se do šperkařiny naplno, začala zjišťovat, jaká technika by pro ni byla nejdostupnější a zároveň jí nejvíc vyhovovala. V minulosti hodně pracovala s drátem, ale nebylo to klasické šperkařské drátování. Vyrobila asi dvě stovky jednoduchých drátovaných přívěsků, které dávala na lahve vína a sirupů, které vyrábí. Zadrátovala fazole, kamínky ze studny, mušličky, ořechy nebo třeba vinné špunty. Na lahvích to vypadalo moc pěkně.

Nakonec jednoznačně zvolila cínování. Práce s postříbřeným drátem a bezolovnatým cínem s obsahem stříbra mi byla velmi blízká. Především jsem v ní cítila obrovskou svobodu. Z cínu a drátu můžete vytvořit téměř jakýkoliv tvar, vysvětluje. Právě tvar je pro Veroniku důležitý. Nemá potřebu vytvářet dokonale věrohodné podoby věcí, které už známe. Mnohem víc ji zajímá, co vznikne z intuice a vnitřního podnětu. Řemeslo nám umožňuje něco přesně napodobit, ale umělecká tvorba podle mě začíná ve chvíli, kdy potřebujete dát tvar něčemu, co předem žádný konkrétní tvar nemá. A na to je cín úžasný materiál, doplňuje.

Veronika se nejdříve snažila načerpat informace o cínování z internetu, ale poměrně rychle zjistila, že bude lepší absolvovat kurz. Přihlásila se tedy na kurz tvorby cínovaného šperku. A musím přiznat, že mi to šlo téměř okamžitě. Pájecí pero jsem sice držela v ruce poprvé, ale nebyla jsem úplný začátečník. Už od dětství jsem znala cín a v minulosti jsem pracovala také s klasickou trafo páječkou. Je to samozřejmě jiný nástroj a jiný způsob práce, ale určitý cit pro pájení jsem už měla, potvrzuje.

Z kurzu si Veronika odnesla krásný prsten se záhnědou a hlavně konečně věděla, jaké vybavení potřebuji. To si hned pořídila a doma se pustila do svého prvního „skutečného“ šperku. A byl to právě ten prsten, na který tak dlouho čekala: její vlastní prsten s tím zeleným krystalem fluoritu.

• 
• 
• 

Dalších 28 fotografií

Návrat k podnikání po letech

Samotný přechod na soukromou dráhu pro Veroniku nebyl úplnou novinkou a nějakou zkušenost s podnikáním už měla. V mládí byla totiž asi dva roky OSVČ. Bylo to v době, kdy začalo hodně frčet batikované oblečení a ona batikovala barvami, Savem, pořídila si šicí stroj overlock, šila šaty a ošatila i taneční kroužek.

Jak však podotýká, byla to úplně jiná doba. Nebyly e-shopy, ani sociální sítě. Přes týden tedy vyráběla a o víkendech jezdila prodávat hlavně na hrady a různé akce. Dnes si člověk může sednout k počítači a oslovit během jednoho dne stovky lidí. Tehdy jste prostě museli někam jet a zboží fyzicky ukázat. Byla jsem mladá a také jsem neměla dost kuráže oslovit více kamenných obchodů. Když už jsem někoho oslovila, většinou chtěl zboží do komisního prodeje. A to je pro začínajícího výrobce doslova likvidační, přiznává.

Dále Veronika vzpomíná, že jednou vyráběla celý měsíc spousty triček s motivy koní, protože jí jedna žena navrhla, že je prodá na Velké pardubické. Dnes už se smíchem uvádí, že neprodala ani jedno a vrátila jí je za rok. To je podle mě jedna z největších změn oproti zaměstnání. Ve firmě máte na každou z těchto činností člověka. Na volné noze jste tím člověkem vy, přidává Veronika.

Mezi zkušenosti a postřehy, které Veronika od začátku podnikání načerpala, patří například to, že podnikání není jen o tom, že něco umíte vyrobit a že se budete živit tím, co vás baví. Navíc už tehdy zjistila, že když prodáváte především o víkendech, může to zasáhnout i do osobního života. Zatímco ona přes týden vyráběla a o víkendech prodávala, její partner si chtěl o víkendu odpočinout, pracovat na zahradě nebo jet na kola. Po dvou letech tedy tuto cestu ukončila a když se na volnou nohu vracela, už věděla, co vše to obnáší.

Překvapila ji ale jedna věc: cena a náročnost vytvoření e-shopu. A také skutečnost, že e-shop sám o sobě prodávat nebude. Člověk si podle Veroniky musí uvědomit, že není jen výrobce a tvůrce, který si může plout ve flow na obláčku vlastní invence a radosti z tvorby. Najednou je také marketér, obchodník, fotograf, tvůrce videí, balič, posílač, grafik, tiskař, spisovatel, správce několika sociálních sítí, nákupčí, účetní a spousta dalších profesí v jednom, vyjmenovává s tím, že samotná tvorba je pak v podstatě za odměnu.

Pracuje ve stavu flow

Veronika se označuje jako intuitivní tvůrce. Opravdu nejdu ráno do dílny s tím, že dnes vyrobím tři prsteny a dvoje náušnice. To by u mě nefungovalo. Spíš se dívám na materiál a čekám, co mě osloví. Někdy vezmu kámen do ruky a poměrně rychle vím, co z něj bude. Jindy ho nechám několik dní nebo měsíců ležet, vysvětluje. Zároveň to neznamená, že by při práci nepřemýšlela. Řemeslo podle ní musí být přesné. Ale samotný nápad u ní většinou nepřichází jako racionální rozhodnutí. Spíše ho pozná ve chvíli, kdy ho vidí. Pokud tvořím na zakázku, myslím při práci na danou osobu a vznikne pak unikát naladěný přímo na ni, doplňuje.

Proces tvorby často začíná u šuplíků s kameny, střepy nebo vykopanými drobnostmi. Veronika vybere kámen či střep, který ji v danou chvíli sám přitáhne a v tu chvíli neřeší, jestli ho zasadí do prstenu, náhrdelníku, či náramku. Ocitá se v tom milovaném flow a nechá se unést, hledá další materiál jako je drát, cín, sklo nebo třeba ještě jiný kámen, který zakomponuje.

Veronika nemá ani předem rozhodnuto, jaký bude dělat šperk. Na druhou stranu už dnes ví, že pokud něco v nabídce dlouhodobě chybí, musí na to myslet. Jen to neřeším tak, že si řeknu: „Teď nutně potřebuji vyrobit deset prstenů.“ Spíš čekám, až se potká potřeba nabídky s nápadem. Každopádně, na náušnicích bych měla zapracovat, dodává s úsměvem.

Při tvorbě podle Veroniky neplyne čas. Nevstává od stolu, zřídka si vzpomene se napít. Pracuje, dokud není šperk hotov. Je to takový stav, že moc nevnímá okolní svět. Teprve až se mi v ruce zaleskne hotový nový kousek: je to pocit, jako když dostanete dar. Jednou se stalo, že šperk nebyl dokončen najednou, a to bylo proto, že jsem se ho snažila vymyslet hlavou, nedala jsem tomu tu volnost, přiznává. Veronika by ráda řekla, že se inspiruje přírodou, nebo nějakým obdobím. Ale skutečnost je taková, že spíše poslouchá materiál, vnímá tvar kamene, využívá vlastnosti cínu a s prohlubující se praxí je to čím dál zajímavější a pestřejší.

Šperky nesou silný příběh i energii

Mnohé šperky, hlavně ty se střepy, nesou s sebou krásné příběhy nálezů a vzniků střepů. To však platí také u spousty kamenů a dalších artefaktů. Na prodejních akcích těmito příběhy obdarovávám ty, kteří si šperk prohlížejí, nebo odnáší s sebou. Příběhy některých šperků jsou opravdu velice silné, přidává Veronika. Také při předávání šperků s kameny nebo sklem dochází téměř vždy k neuvěřitelně silným a krásným okamžikům.

Spontánnost se z tvůrkyně opravdu přenáší a zákaznice často vnímají jen ten „svůj“ kousek, jako by na ně svítil nebo volal. Prožíváme to předání spolu a často dojde i na slzy a objetí. Jsou to opravdu krásné chvíle, přiznává Veronika. Toto působení šperků, jejichž tvorbou strávila několik hodin, si dokáže vysvětlit jen tím, že v nich snad musí zůstávat nějaký energetický otisk rukou, jimiž od šesti let pomáhá léčit své blízké a také zvířata.

Veroničiným snem je, aby její šperky – tito malí, ale silní společníci – dodávali svým nositelkám a nositelům tu radost a energii napořád. Jsem šťastná, pokud se lidé ozvou po čase zpátky a sdílí, jak se jim nosí, kde s nimi byli, nebo co s nimi prožili, zdůrazňuje.

Když promluví kov a kůže

V nabídce toho má Veronika mnoho a ani zdaleka se nejedná jen o šperky s kameny. Patři mezi ně například kovářské prsteny. Ty jsou rovněž cínované, sestávají z měděného korpusu a silné vrstvy cínu, který Veronika obrábí a posléze leští za studena. Je za nimi opravdu hodně práce, přestože v nich nejsou zapracované kameny. Na závěr dostávají výraznou černou patinu. O název Kovářské si svým vzhledem doslova řekly. A kdo je kupuje nejvíc? To vás možná překvapí – jsou to mladí muži, hodně mladí. Někdy jim je kupují i rodiče, dodává Veronika s úsměvem.

Ve stánku nebo na e-shopu Verony najdete i opravdovou kovařinu. Při rekonstrukci dvě staletí staré střechy se Veronice povedlo zachránit dvě hrsti prastarých kovaných hřebíků. Mají hranatý tvar a od hlavičky se po celé délce zužují až do špičky. Každý z nich má trochu jinou velikost a tvar. Ta ruční práce a stará energie z nich úplně sálá. To jsou moje Kované Železné Prsteny, uvádí s tím, že prsten z kovaného hřebíku je úplně jiná disciplína než její běžné cínované šperky. Pracuje s kovem, který má svou tvrdost a paměť, musí hlídat rozměr, tvar, povrch i to, aby byl prsten skutečně nositelný a uvnitř dokonale hladký. Zároveň ji na tom právě baví, že výsledek není dokonale narýsovaný. Na kovaném prstenu totiž musí být vidět, že vznikl v žáru a pod kladivem.

Na sociálních sítích se objevují také hudební nástroje. To je pro Veroniku další splněný sen. První byl velký šamanský buben, vlastnoručně vyrobený pod vedením a s pomocí úžasných Lucinky a Honzy Tomkových v kouzelném prostředí Útulny pro duši. Den plný rituálů, poznání, práce, soustředění, skvělých lidí v kurzu…, vzpomíná nadšeně. Každý buben byl navíc oživen Lucinčiným zpěvem. Ale než si na nový šamanský buben poprvé zahrajete, ještě si několik dní počkáte. Musí nejprve dokonale vyschnout a napnout se, potom jej napustíte olejem a zase den čekáte, po odstranění přebytečného oleje si můžete na svou bytost zvuku poprvé zahrát. Sžití se s ním je pak krásný proces, vysvětluje Veronika.

Po roce od tvorby bubnu v kurzu si Veronika řekla, že už to nevydrží a potřebuje je tvořit sama. Našla dodavatele jeleních kůží a od té doby pomalu vznikají menší bubny a další rytmické a etno hudební nástroje. Malý šamanský bubínek můžete brát kamkoliv na cesty a je skvělý i pro děti. Každý nástroj má i svoji vyšívanou tašku nebo batůžek. Mám věci ráda dotažené do konce, usmívá se.

Veronika Skála je aktivní i na sociálních sítích, což je pro mnohé podnikatele Achillovou patou. I ona však přiznává, že kdyby vyprodukovala všechny myšlenky a videa, která ji pro sítě denně napadají, už by byla zcela jinde. Ale jak se smíchem podotýká, to by už asi nestihla tvořit šperky. Mám obrovskou chuť těmito způsoby komunikovat víc a tímto si dávám předsevzetí s tím aktivně něco udělat, potvrzuje s tím, že nejen na sítích je pro tvůrce nejdůležitější klíč ke všemu opravdovost.

Osobní kontakt je nenahraditelný

Se svými šperky Veronika soutěžila na Hefaistonu na hradě Helfštýn. Tato akce je pro ni výjimečná právě tím, že člověk najednou stojí mezi lidmi z celé Evropy, kteří řemeslem žijí tělem i duší Na Helfštýně se každoročně potkávají kováři, nožíři a šperkaři z různých zemí a jejich práce člověku připomene, jak široké může řemeslo být. A protože pochází v podstatě z okolí Helfštýna, bere ho tak trochu i jako domov, protože tam toho od mala prožila opravdu hodně.

Zatímco loni Veronika soutěžila s celou kolekcí šperků: prstenů a náhrdelníků, letos to pojala jinak. Na týden se zavřela v kovárně na chalupě a nechala vzniknout Koruně pro Galadriel – je to opravdová koruna pro ženskou hlavu, stvořená ze čtyř kovů – mědi, mosazi, cínu a stříbra, to je na postříbřených drátech a je obsaženo i v cínu. Koruna je osazena rukodělnými diadémy ze zeleného skla s krásnou vnitřní prostorovou kresbou, hlavní prvek který se tyčí nad hlavou je zdoben stříbrným drátem a lemován řadou zelených broušených korálů a její vnitřní plochy jsou vystlány zeleným filcem, popisuje Veronika a zaručuje, že takovou korunu jste ještě neviděli. Vznikla totiž v naprostém flow, bez plánu a vnější inspirace. Prozradím vám tajemství – některé vnímavé osoby po jejím nasazení na hlavu cítily jakési propojení…, říká Veronika tajemně.

Dále Veronika spolupracuje s In-Hubem Přerov na akci Otevřené ateliéry. Ty jsou podle ní zase úplně jiný typ setkání, které se koná každoročně první sobotu v listopadu a všechny tam srdečně zve. Tam je důležité, aby lidé mohli tvůrce skutečně poznat a podívat se, kde a jak práce vzniká. Veronika si myslí, že právě osobní kontakt je u autorské tvorby pořád nenahraditelný. Mnozí tvůrci umožní návštěvníkům si řemeslo vyzkoušet a vyrobit si drobnou památku. Když člověk vidí šperk pouze na fotografii, vidí hotovou věc. Když přijde do ateliéru, může vidět kameny, nástroje, rozdělané práce a celý ten nepořádek kolem. A najednou pochopí, že za jedním šperkem není jen cenovka, ale spousta hodin práce, vzdělávání, materiálu, a také lásky a nadšení, zdůrazňuje.

Loni Veronika takto do In-Hubu přivezla svou cínařskou dílnu a letos to bude dílna kovotepecká. Další srdcovkou se jí totiž stala čistá měď a mosaz. Měď je podle Veorniky úžasný kov, nejen pro zlatý lesk a dobrou zpracovatelnost za studena, ale i pro její, poslední dobou znovu objevované, účinky na lidské tělo. Lidé zhotovovali měděné šperky a nádoby odnepaměti, dnes se k této staré moudrosti vracíme. Proto s sebou na akce vozím i maličký ponk se svěrákem, kovadlinou rohatinou, spoustou kladiv, kleští, raznic a brusného materiálu. Vznikají tak prsteny, náramky, přívěsky, náhrdelníky, čelenky, ale třeba i měděné štítky s textem na přání, nebo prsteny s monogramem či datem, vyjmenovává.

Nikdy není pozdě začít

Veronika je ráda, že mohla o své práci a zvláštní životní cestě vyprávět. Když se na ni člověk podívá zpětně, zjistí, že jednotlivé zdánlivě nesouvisející etapy vlastně nakonec dávají smysl. Co bude dál, to vlastně sama úplně neví a možná je to dobře. Pořád má šuplíky plné kamenů, kovů, skla a různých nálezů, které čekají na svůj okamžik. Přibývají nové techniky, nové nápady a další věci, které se chce naučit. 

Neplánuje, co přesně bude dělat za pět let. Spíše se těší, co k ní přijde a co z toho vznikne. Po třiceti letech v profesi, kde se plánovalo opravdu všechno, je to pro ni vlastně krásná svoboda. A pokud moje cesta může někoho inspirovat k tomu, aby si dovolil vrátit se k něčemu, co v sobě nosí už od dětství, pak budu ráda. Nikdy totiž není pozdě začít dělat to, co člověka opravdu těší, uzavírá Veronika s úsměvem.

Tip na další příběh

Nábytek jak z Alenky v říši divů. Zuzana vyměnila kancelář za prach a piliny

Zuzana Sittková dává průchod své fantazii pod značkou Roztančený nábytek. Ve své domácí dílně ručně vyrábí originální kousky, které svou hravostí a pokřivenými tvary vnášejí do interiérů radost. Více v dalším příběhu.

• 
• 
• 

Dalších 13 fotografií