Nahlédněte do příběhů pěti podnikatelů, kteří dokazují, že poctivé rukodělné řemeslo má v dnešní době obrovskou hodnotu a zákazníci za ním rádi jdou.
Co se dozvíte v článku
Dnešní kovář nedělá jen podkovy
V uměleckém kovářství Mittner v Rajhradicích nedaleko Brna kraluje Zdeněk Mittner. Ten má společně se svými zaměstnanci za sebou mnoho jedinečných výrobků. V našem příběhu o sobě Zdeněk prozradil, že je především umělecký kovář, který má velice široký záběr, a kromě chladných zbraní jako jsou nože a meče, dělá prakticky ze železa vše. To znamená, že často restauruji historické památky, dělám zahradní kované plastiky, okrasné zábradlí, lustry, světla, doplňky ke krbům, nebo třeba vybavuji vinné sklepy. Co si prostě z kovu vymyslíte, tak vám to rád udělám,
dodal.
Jak jsme psali, Zdeněk míval v Brně 22 let showroom, kde měl vystaveny spousty realizací a tam si se zákazníky sjednával schůzky. Když je tam zavedl a oni kolem sebe viděli stovky výrobků a mohli si je vzít do ruky, měli hned představu, co kovář dokáže udělat. Navíc viděli i různé povrchové úpravy co umí. Dnes má vše přemístěno k sobě do areálu kovárny. Často si zákazník myslí, že kovář umí udělat jen podkovu. Někdy zákazník povídá, co víc umíte? My mu ukážeme na stovkách fotografiích naše realizace a často mu z našich zakázek spadne brada, jak se lidově říká,
uvádí dále Zdeněk.
Od výuky k uměleckému rytectví
S kovem na denní bázi pracuje také Iris Fojtíková. Ta má vystudované rytí kovů, velmi blízko má ke zbraním a své zkušenosti dlouho předávala ostatním. Nyní se jako podnikatelka věnuje ryteckému řemeslu pod značkou Umělecké rytectví Iris (registrovaná známka 1RIS).
Iris několik let učila na střední škole v Uherském Brodě, a to na půl puškaře a na půl rytectví. Předtím se přitom sama vrátila do lavic, aby si vystudovala obor puškaře. Mám takový názor, že když se k těm dětem chováte slušně a jednáte s nimi narovinu, tak je s nimi většinou dobré pořízení. Naváže se tam vztah důvěry. Já si své žáky vždy chránila a byli jsme soudržnější,
doplnila v příběhu. Učení si oblíbila a bavilo ji. Kombinovala jej s prací na zakázku především v podobě zdobení zbraní. U toho mohla vypnout, protože to podle ní byla radost. Ve škole bylo potřeba dodržovat řád, navíc cítila jistou zodpovědnost.
Dnes se na Iris nejčastěji obrací myslivci, protože na loveckých zbraních je nejvíce místa pro ozdoby a je v tom i tradice. Že historicky ozdobené zbraně byly většinou myslivecké a odpovídají tomu i výjevy, kde jsou zvířata, která se tou puškou většinou loví. Mezi její klienty patří také sběratelé replik, historických zbraní, nebo ti, kteří chtějí zdobit originály. Pak se na sítích rozvinou debaty, protože to jsou dva nesmiřitelné tábory. Jedni mi nadávají, že jsem zbraň nenávratně zničila a druzí mě chválí, že jsem ji zvelebila. Ale je to jako ve všem,
usmívá se Iris a zdůrazňuje, že nechává na zákazníkovi, ať si sám rozhodne, co s předmětem chce.
Roztančený nábytek jako z Alenky v říši divů
Změnit svou kariéru a získat výuční list se rozhodla Zuzana Sittková. Té s přibývajícími léty přestalo dávat smysl trávit čas v kanceláři od devíti do pěti a budovat výsledky korporátu. Převrat pro ni bylo i narození dětí a ona se pustila do truhlářství. Vyučit se pro ni nebylo tak těžké. Jak jsme psali, výuka probíhala každou druhou středu, kdy šlo o teorii, o několik hodin sezení v lavici ve třídě s písemkami. Každou druhou sobotu pak probíhala praxe. Zuzana to všem doporučuje, byť má pocit, že to, co umí, se naučila na YouTube a ne ve škole. Dalo mi to hrozně moc vzpomínek a takový flashback do mládí, protože jsme tam opravdu seděli všichni čtyřicátníci, padesátníci, všichni manažeři, podnikatelé, obchodníci. A seděli jsme tam v těch lavicích, koukali na tu tabuli a psali si taháky na písemky. Bylo to neskutečně vtipné,
popsala.
Zuzana vyrábí roztančený nábytek. Na ten narazila na Pinterestu a zjistila, že je velmi populární ve Spojených státech. Tam se dá najít pod pojmy Alice in Wonderland Furniture (nábytek z Alenky v říši divů) nebo Whimsical Furniture. Lidé to tam dělají v garážích jako DIY projekty a pak se tím chlubí na internetu. Narazila jsem na jednu takovou fotku a hrozně mě to nadchlo, protože mám ráda bláznivé věci a myslím si, že svět nemá být úplně hranatý a plný pravidel,
dodává Zuzana. Tento nábytek ji tedy zaujal, snažila se přijít na postup výroby a chtěla si to zkusit. První kousek se hodně povedl a tím, že jsem to nikde na českém trhu, koneckonců ani v Evropě vůbec neviděla, tak jsem si říkala, že by se tím teoreticky dalo uživit,
zmiňuje.
Sauny pro ty, kteří si je umí užít
Truhlařině se v jiné podobě věnuje Dušan Souček, který má značku Saunero. Ta se zaměřuje na výrobu venkovních saun. Ačkoliv Dušan vyrostl v truhlářské rodině, cesta k tomuto oboru nebyla přímočará. Když se věnoval marketingu, chyběl mu kontakt se zákazníkem a sauny ho zaujaly proto, že má sám rád saunování. Dalším impulsem bylo, že bylo potřeba převzít rodinnou truhlárnu, aby mohlo jméno Souček fungovat dál. Dušanův táta začal podnikat ještě za minulého režimu a bylo tak velkou vnitřní motivací, aby dílna nezanikla. Nicméně jsem věděl, že budu chtít pokračovat jinak, nebudu dělat zakázkou výrobu, ale budu se chtít specializovat na výrobu saun,
prozradil dříve.
Podle Dušana sauna musí být taková, aby člověku vyhovovala. Jak popsal v příběhu, každému totiž vyhovuje něco jiného, takže je hlavní, aby sauna plnila svůj účel. Občas se setkávám s lidmi, kteří mají zahradu, vířivku a bazén a říkají si, že by si pořídili saunu, protože tu ještě nemají. Ti ale přesně nejsou mí zákazníci, protože já chci lidi, kteří si saunu pořizují proto, že znají její výhody a chtějí si to saunování užívat a přinášet do života,
popisuje Dušan.
Takoví zákazníci potřebují saunu, která jim bude sloužit. Tedy bude například dostatečně velká, rychle se vytopí a budou se v ní cítit komfortně. Teprve potom přichází na řadu to, aby byla hezká a zapadala například do konceptu zahrady. To je Dušanova filozofie související s celou prezentací firmy.
Od nesmělých začátků po sochy pro obce
Na dřevo nedá dopustit také řezbář Oldřich Pliska, jehož dřevěné sochy dnes zdobí zahrady i veřejná prostranství. Získal několik ocenění, i když k řezbářství se dostal jako slepý k houslím a první sochu vyřezal tajně.
Jak jsme psali, při práci je hned na začátku nejdůležitější výběr dřeva a potom anatomie, a to hlavně u lidské figury. Lidi totiž potkáváme každý den, vidíme je, máme je v oku a je tak potřeba dodržet poměry jak v obličeji, tak co se týče rozměření postavy. To jsou věci, které jsem na začátku vůbec neznal a nevěděl. Proto to taky kolikrát vypadalo, jak to vypadalo. Když jsem zjistil, že si to sochaři měří, tak jsem přestal řezat od oka, ale vždycky jsem si do toho kmene postavu nejdřív rozfázoval a rozkreslil,
dodává Oldřich. Když dělá postavu v pohybu, je to ještě složitější, protože je měření těžší. Berná mince je vždy hlava, a to jak u člověka, tak u zvířat.
Dříve mezi nejčastější zákazníky Oldřicha patřili soukromníci, kteří chtěli sochy na své zahrady. Nyní největší procento tvoří dary, tedy že někdo chce obdarovat své blízké ke kulatinám a podobně a dále dělá i větší zakázky například pro obce. To je podle něj moc fajn v tom, že sochy nebo lavice se sochami jsou na veřejném prostoru a může je tak vidět široká veřejnost – není to schované jen někde na zahradě, ale slouží to všem. A zároveň mu i výtvory dělají reklamu.
ČLÁNKY DO MAILU