Hlavní navigace

Mají ženy vztek? Měly by. Při rozhodování v krizi není jejich hlas slyšet

[KOMENTÁŘ] Jak se do zásadních rozhodnutí, která podstatným způsobem ovlivňují a dlouhou dobu také budou ovlivňovat životy každého z nás, v Česku zapojují ženy?
Jana Bohutínská
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Nyní sklízíme plody toho, že ženy v tuzemsku nemají rovnoměrné zastoupení na vysokých postech ve státní správě a často ani v nejvyšším managementu v byznysu.

Ženy a muži půl napůl

Místo toho, abychom oplakávali Velikonoce bez pomlázky nebo šmigrustu, bychom nyní spíš měli bedlivě pozorovat, jak se formují aktuální koronavirová opatření a spolu s nimi i cesty, kterými se budeme v Česku do budoucna ubírat.

Podle dat Českého statistického úřadu mají ženy v české populaci mírnou převahu, s trochu přimhouřenýma očima však můžeme říci, že je žen a mužů v Česku zhruba půl napůl. Není tedy žádný důvod domnívat se, že by ženy neměly mít stejný rozhodovací hlas a stejný vliv na to, jak se budou vyvíjet věci veřejné, jako muži. To, že se tak v Česku neděje, není nic nového. A tak se těžko můžeme divit, že se tak neděje ani nyní, kdy se veškerá systémová křehkost ukazuje naplno. Přečtěte si také o problematice nově zavedeného ošetřovného pro OSVČ, a to v článku Rána pod pás, ošetřovné pro OSVČ by se mělo danit. Opozice to chce změnit.

Genderová vyváženost se nereflektuje

Kde všude jsou nyní ženy v menšině a nemají tak rovnou šanci přímo rozhodovat, i když by měly mít? Například ve vládě. Nebo v Bezpečnostní radě státu. I v Ústředním krizovém štábu ČR.

Ve druhém a třetím případě to souvisí s tím, jak jsou rada a štáb konstruovány – první vychází z vlády, členství ve druhém připadá vysoce postaveným osobnostem napříč státní správou. Ženy tam nejsou rovnoměrně zastoupené, protože na oněch vysokých funkcích, vycházejících i ze Statutu Ústředního krizového štábu ČR, prostě i běžně chybí a samotný statut genderovou (ne)vyváženost štábu nijak nereflektuje.

Bude vládě radit pánský klub?

A další aktuální událost: Korunu tomu nasadil místopředseda vlády Karel Havlíček v souvislosti se složením svého nového NERVu, Národní ekonomické rady vlády, která se má stát novým vládním ekonomickým poradním týmem. Do jedenáctičlenné skupiny, kde by měli zasednout také lidé z byznysu, se mu podle informací serveru Lidovky.cz ze 6. dubna nevešla ani jedna žena.

Přitom má být hlas NERVu (o němž by měla vláda jednat 8. dubna) podle zmíněného serveru slyšet při nastavení reforem veřejného sektoru s dopadem na podnikání, zaměstnanost, veřejné finance nebo hospodářský růst či transparentnost veřejného sektoru a mluvit do opatření, která se promítnou do státního rozpočtu na rok 2021 a jeho výhledu až do roku 2023. Žen se snad nic z toho netýká?

V zemi, kde ženy vydělávají o pětinu méně

Jak to vypadá, když stát rozhoduje, aniž by zohledňoval perspektivu žen, vidíme každý den, a nyní ve vyhrocené podobě: dopad koronavirových opatření na matky – (nejen) samoživitelky, rodičky (jimž je upírán doprovod blízké osoby k porodu), seniorky, podnikatelky, zaměstnankyně, na děti ze sociálně slabších rodin, týrané ženy, pro něž není domov bezpečné místo. Má to dopad i na „ženské“ obory, které se formovaly na základě klišé a předsudků v 19. století, ale ostudně přežívají i v tom jednadvacátém, a nezřídka jsou mizerně placené, i když se bez nich společnost neobejde (pečovatelky v domovech pro seniory i jinde kupříkladu, na něž, spolu s jejich klientkami a klienty, vláda „tak trochu“ zapomněla). Více o tom, jak situace dopadá na OSVČ a nejmenší podnikatelky, čtěte v článku OSVČ a malí podnikatelé hledají urputně řešení, aby stav nouze vůbec přežili.

danova-poradna-tip

Podle Aleny Křížkové, vedoucí oddělení Gender a sociologie Sociologického ústavu AV ČR, pocítí důsledky nynější krize, jak ukázala i situace po roce 2008, v konečném důsledku více ženy. Ve své zprávě vědkyně ukazují jak konkrétně. Jistě, na muže opatření samozřejmě také dopadají, avšak jinak (například tak zvanou druhou směnu neplacené práce v domácnosti spíše jako povinnost žen česká společnost ještě mentálně nepřekonala, což je zvlášť v době, kdy se děti učí z domova a také se tam tudíž celodenně stravují, pro pracující matky problém), jejich perspektiva je často jiná, vidí odlišné věci; a v rozhodovacích orgánech jsou zastoupení hojně.

Navíc, Česko patří mezi premianty v gender pay gap (tedy v nerovném odměňování mužů a žen) – ženy prostě dostávají méně zaplaceno za vykonanou práci, což má vliv i teď (může se to odrazit třeba v tom, jaké si mohou v běžném režimu tvořit finanční rezervy). České ženy stále musejí pracovat v průměru zhruba o dva a půl měsíce déle než muži, aby dosáhly na stejnou výplatu, informovala Asociace společenské odpovědnosti u příležitosti Dne rovnosti platů, který připadl zrovna na 13. březen. Tryzně při příležitosti českého Dne nerovnosti platů (20,1 procenta v roce 2018) tak zřejmě zabránil pouze nouzový stav.

Mají ženy vztek?

Potřebujeme snad další a ještě pádnější důkazy, proč je tak nezbytné a pro demokratickou evropskou zemi kruciální, aby ve vysokých rozhodovacích pozicích byly rovnoměrně zastoupené také ženy? Nevidíme snad nyní zcela jasně, jak neudržitelně je česká správa věcí veřejných exkluzivní, vylučující, místo toho, aby směřovala k inkluzi? Ostatně postoj k inkluzi (z latinského slova inclusio – zahrnutí), jako světonázoru i praktickému nástroji, jsme si v Česku ozkoušeli už při diskusích o inkluzivním vzdělávání nebo o migraci; nedozvěděli jsme se o sobě nic pěkného. A to není zdaleka jediný prostor, kde je třeba o inkluzivní přístup usilovat.

Zbývá otázka: Mají ženy vztek? Mnohé ano, také takové vidím a mluvím s nimi. A doufám, že jich bude víc; vztek je silná energie s potenciálem podpořit změnu. Jestli se teď mají ženy něco naučit, tak žádat své právo rozhodovat o věcech, které přímo ovlivňují jejich životy, a to o věcech veřejných i v byznyse, stejně silným hlasem a stejně nekompromisně jako muži.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).