Hlavní navigace

Muzika je jeho vášeň. Prodává gramodesky a každý den se těší do práce

Autor: Karel Choc, Internet Info, podle licence: Rights Managed
Jana Bohutínská

Hudbu, podnikání i sběratelství má Daniel Binder ve svých rodinných kořenech. Přesto o tom, že dodnes prodává gramodesky, nakonec rozhodla také zvláštní náhoda.

Doba čtení: 7 minut

Dřív vozil desky z ciziny v kufru, teď mu pomáhá internet. A do svého oboru pomalu zasvěcuje další generaci, syna Šimona. Předat know-how však není jednoduché.

Klíčová byla změna režimu

Do vlastní živnosti s gramodeskami se Daniel Binder pustil v roce 1995. Stěhoval se s obchodem Gramodesky Letná po této pražské čtvrti, ale teď už je skoro šest let v Heřmanově ulici. V obchodě, který má tradici prodeje desek od roku 1946. Za minulého režimu jsem podnikat nemohl. Pak mi trochu trvalo, než jsem se rozhoupal. A také jsem musel vydělat nějaké peníze, protože otevřít obchod není úplně zadarmo. Chvíli jsem hledal i prostor, který by mi vyhovoval, vrací se ve vyprávění k začátkům svého podnikání. Dva roky měl obchod i v centru Prahy, ale nechtěl tam zůstat. A tak se poohlížel po Letné, kde také bydlí a má to tak do práce blízko. Má tři děti, tehdy byly ještě menší, chtěl také být víc po ruce rodině, Dodává další důvod, proč zvolil právě Letnou.

Za nejdůležitější moment pro svou práci ale považuje změnu režimu. Můj děda byl živnostník a po roce 1950 byl tak pronásledovaný, až zemřel, vzpomíná na dědečka. Filatelistu, malíře a hudebníka, který měl obchod na Můstku. Sám ho zná jen z vyprávění, ale i u něj vidí své podnikatelské kořeny.

Vášeň, kterou pěstoval od dětství

Daniel byl v půlce devadesátých let sice nováčkem v podnikání, ale nikoliv ve svém oboru. Muzika a gramodesky jsou podle něj v jeho případě genetická záležitost. Můj táta byl zvukař, pracoval pro Supraphon i v divadlech, doma nám pořád hrály desky. Od dvanácti mě to opravdu chytlo a pak už jsem se deskám věnoval celý život, říká Daniel, který sám také Supraphonem prošel a pracoval v něm třináct let. Překlopit koníček v obživu je přitom podle něj vynikající, každý den se totiž těší do práce.

Čtěte také: Jsou mistři dim sum knedlíčků. Vsadili přitom na pop-up koncept a vaří na ulici 

Měl však také období, kdy se obchodu tolik nedařilo. Pustil se tehdy do restaurování domů. Koupil jsem barabiznu, ale zajímavý dům s původními prvky, s kolegy jsme ho poctivě opravili a pak jsme dům zase prodali, popisuje. Když mu totiž skončila smlouva na předchozí obchod v ulici Milady Horákové, půl roku žádný neměl. Myslel, že už se k prodeji desek asi nevrátí a bude se dál věnovat právě domům. Poslední opravený dům si ale nakonec nechal pro sebe a všechno dopadlo úplně jinak.

Obchod s roletou jako v New Yorku

Do Prahy v tu dobu přijel Paolo Campana, italský dokumentarista a blázen do desek a do muziky, natáčet svůj film Vinylmania. Dozvěděl se, jak to tu bylo dřív, za komančů, o ilegálních burzách, o tom, jak nás rozháněli. Dostal tip na mě, že jsem tam léta chodil, a točil se mnou pro svůj dokument, uvádí Daniel. V hotovém filmu si pak všiml spokojeného sympaťáka, který měl v New Yorku obchod s deskami. Řekl si, že takový obchůdek s roletou by mu stačil. Podíval se na reality a na hodinu přesně se tam objevil obchod, ve kterém teď je. Obchod s podobnou roletou. Neskutečná náhoda. Byl jsem první zájemce a ten den jsem podepsal smlouvu, usmívá se, když vypráví o „antíku“, kde teď desky prodává a který ten newyorský připomíná.

Čtěte také: Bubliny jim změnily život. Živí je líp než reklama

Nyní už je v důchodu a svůj obchod, i když se mu pořád věnuje prakticky denně, pomalu předává synovi Šimonovi. Baví ho to a tak se od táty všechno potřebné učí. Je to mladá krev, takže na mě hlavně tlačí, abychom obchod předělali. A to je potřeba, říká k postupné generační výměně a chystané rekonstrukci, která obchod asi na týden uzavře.

Výuční list tak za deset let

Tvrdí přitom, že v jeho práci jsou podstatné znalosti, je potřeba mít hodně naposloucháno. Zákazníci také nejvíc chtějí světovou scénu, rock, blues, jazz a další žánry. A to tady z druhé ruky nikde nekoupím. Skoro všechno musím dovážet, a to včetně techniky. Za ta léta mám v zahraničí vybudované kontakty s antikváři. Jinak bych svou práci nemohl dělat, dává nahlédnout do zákulisí své práce.

Dřív sedl do auta a jezdil pro desky osobně, dnes je objednává přes internet, který mu hodně věcí usnadnil. Dlouho ale třeba trvalo, než mu ze zahraničí byli ochotní posílat techniku. Musel udělat manuál, jak všechno rozložit do krabic, aby se na gramofonu cestou nic nepoškodilo. To všechno patří k know-how, které musí synovi předat. Odhaduje to tak na deset let, aby se ve všem opravdu do hloubky zorientoval a mohl převzít pomyslný výuční list. A připomíná, že se synem Šimonem ho nespojuje jen vášeň pro muziku, ale také pro stará auta. Zase to máme v rodině, po mém tátovi, dodává a vzpomíná, jak jezdil s tátou na výlety na harleyi se sajdkárou.

Největší vzrušení? Nová zásilka

Protože Daniela se zákazníky spojuje společný zájem, muzika, jsou už v mnoha případech napůl přátelé. Někteří jsou sběratelé a desky jsou jejich životní vášní, další hudba prostě baví. Ví, co jeho klienti hledají, doporučuje jim, co by je ještě mohlo zajímat, snaží se je překvapit tím, co sežene. Když nakupuji desky, musím vědět, co mám šanci prodat. V neprodaných deskách zbytečně leží peníze. Kupuji i různé obskurity, hlavně z anglo-americké scény, které jsem sám třeba ještě ani neslyšel. Hudba, to je totiž nekonečný příběh, upozorňuje. Ve dvaceti prý věřil, že o ní ví všechno. Ale dnes, v jednašedesáti, tvrdí, že neví nic, i když se skvěle orientuje.

Čtěte také: Zákazníci na něj naléhají, aby zvýšil ceny. Jaký živnostník má takové štěstí?

Největší vzrušení ovšem zažívá, když mu přijde nová zásilka desek i techniky nebo když se mu podaří získat nějakou raritu. Třeba desku Beatles, která kdysi vyšla pro německý venkovský knižní klub zřejmě jen v pár stovkách kusů. Je to druhá nejhledanější deska v Německu, minimálně od Beatles. Vím, že mí kamarádi v Německu objížděli tamní domovy důchodců a vyptávali se, jestli desku někdo nevlastní, tvrdí. Sám byl překvapený, když ji v Česku získal z jedné pozůstalosti.

Dnes je ale, jak říká, díky internetu relativně snadné získat vzácnou desku, akorát je potřeba za ni o něco víc zaplatit. Většinou se mi ale nechce nic kupovat moc draho, protože věřím, že na to jednou kápnu levněji, když si počkám. A většinou se mi to povede, směje se. I trpělivost k jeho práci patří.

Rituál pro všechny smysly

O desky je podle něj vlastně trvalý zájem, pořád dorůstají nové generace fanoušků. A ti se objevují také mezi jeho zákazníky – a zase chtějí i Led Zeppelin, Jimi Hndrixe a další klasická jména. Mladí lidé přitom často chtějí kupovat desky, ale nemají je na čem přehrávat. Proto Daniel nabízí i související techniku. Můžou si tedy odnést nejen desku, ale rovnou i gramofon se zesilovačem a bedýnkami, ukazuje na police vlevo od dveří. Nabízí i praní desek, poradenství a přes své spolupracovníky také servis – staré „mašince“, gramofonu, tak vdechnou nový život. Lidé se k němu proto vracejí, a to i po léta. Není to ale obor, ze kterého zbohatnete, dodává Daniel, kterého noví klienti najdou přes web, vidí reklamu na jeho autě nebo se o něm, a to především, dozví šeptandou.

Čtěte také: Vůní lehce oblafnete myšlení. Na návštěvě ve Voňavé lékárně Marie Noe

Co je vlastně důvodem, že desky zákazníky pořád lákají? Deska zaměstnává zrak, sluch i čich. I desky nějak voní a jsou zákazníci, kteří si k nim, trochu z legrace, čichají. Obrovskou roli hrají obaly, to jsou umělecká díla a nabízejí obrovský vizuální zážitek. Sám jsem si desky věšel po pokoji jako obrazy, popisuje. Tvrdí, že pouštění desky je trochu obřad, desky i gramofon si žádají péči. A v tom, že deska hraje, je i trochu magie. A pak ten fantastický obsah. Sám však má rád i cédéčka, která si podle něj tak radikální opad zájmu vůbec nezaslouží.

Hlavní není žánr, ale kvalita

Dobré a léty utužené kontakty patří k podstatnému rozměru jeho podnikání. Ani konkurenci v oboru tedy obecně moc necítí. I když dodává, že ti mladší už to tak možná berou. S lidmi z oboru, které zná dlouhou dobu, ale chodí na pivo a spíš si vypomáhají, než aby dravě soutěžili. U mě třeba moc nejde klasika, a když ji někdo chce, pošlu ho ke kamarádovi, který má antikvariát na Malé Straně. A když od něj chtějí cizinci české desky, pošle je zase on za mnou, vysvětluje.

PR Summit 18 tip v článku Provident

Čtěte také: Provozuje ekologickou tiskárnu, kde to voní. Podívejte se

S tím, že vedle bigbeatu, jazzu a blues nabízí rozličné žánry, protože je sám zvědavý. Ale vždycky cílí na kvalitu. Objevuje i nová jména, obráží hudební festivaly. Dobré muziky je podle něj totiž strašně moc. Hudebníky opravdu obdivuji. Občas jsem také zkoušel na něco hrát a je to vážně fuška, uzavírá.