Od počítače ke zvířecím kostem. Mathea našla svobodu v netradiční tvorbě

Od skautské lupy k umělecké pyrografii

Úplným prvopočátkem celé tvůrčí a podnikatelské cesty Mathey byla pyrografie, tedy vypalování motivů do dřeva. Začalo to vrypem od kamínku v novém borovicovém stolu, který tam vůbec nevznikl kvůli bedně s alkoholem. Kamarád z toho byl hrozně špatný, chtěl mi zaplatit nový, ale já to brala tak, že jsou to vzpomínky, směje se Mathea v úvodu a dodává, že jí to nedalo a vzpomněla si na svá skautská léta a vypalování do dřeva pomocí lupy a slunce. Začala tedy pátrat, jestli to nejde líp. Vypálila jsem si do stolu takovou postiženou veverku podle předlohy a po šesti sedmi letech jsem tady, doplňuje s úsměvem. 

Po pár větších obrazech se začala věnovat realistickým miniaturám. Vypálila spoustu portrétů psů na zakázku do dřívek o velikosti tří až čtyř centimetrů a mnoho roztomilých i podivných zvířátek. Pyro je o velké trpělivosti a budování skillu. Musíte pochopit, jak to funguje, jak důležitý je podklad, že smolné dřevo je na prd, stejně jako dřevo, které nemá homogenní tvrdost. Je tam hodně proměnných, ale ta technika je úžasná, shrnuje Mathea. 

Nalezení vlastní komunity přineslo svobodu

Když byla Mathea s tvorbou na začátku, pracovala jako ajťák a manažer. Prozradila, že původně je vystudovaný sociolog. Říká o sobě, že nikdy nebyla úplně normální, ale svou divnost hodně krotila. Plné ponoření do tvorby však dalo průchod jejímu pravému já. Ten nejzásadnější přerod přišel asi s prvním výjezdem s mými věcmi na tematickou akci post-apokalyptický fest RustHaven. To bylo jako prozření. Jako najít druhý domov. Samí krásně divní lidé, kterým se moc líbilo, co dělám, vzpomíná nadšeně. 

Svět kostýmů, špíny a craftu ji tehdy úplně učaroval. Nespoutanost, divokost, ale zároveň vlídnost. Vždycky byla tak trochu jiná, ale na RustHaven to podle ní nějak secvaklo. Zjistila, že opravdu nemusí řešit, co si kdo myslí o ní nebo o tom, co dělá. Že se nepotřebuje napasovat do nějakých škatulek, které jí nejsou vlastní, a přizpůsobovat svoji tvorbu a sebe. Že když trefí správnou komunitu lidí, jde to samo. A že já můžu být v harmonii zevnějšku i vnitřku. Že vzhled může být odrazem toho, kdo jsem. A stejně tak moje tvorba. Jedno slovo? Svoboda, zdůrazňuje. 

Firemní finance pod kontrolou

Řídíte firemní finance z několika aplikací a ztrácíte přehled? V platformě Direct Fidoo vidíte díky Multibankingu zůstatky všech účtů i cashflow v reálném čase. V Marketplace pak sjednáte pojištění podnikání, faktoring pro rychlé financování faktur i podnikatelský úvěr. Získejte náskok na fidoo.com.

Riziko, které se vyplatilo

Podle Mathey vedla k tvorbě podivná cesta, ale jakkoli ji svět IT bavil, tak to bylo pro ni celé takové nehmotné a pod rukama jí nevznikalo nic moc reálného. To ji trápilo a už s pyrografií se před ní otevřel úplně jiný svět. Svět, ve kterém reálně dělám lidem radost. Kdy každý den vytvořím něco nového. Svět, ve kterým můžu dát plný průchod svojí kreativitě. Je to skvělé a jsem za to hrozně ráda, dodává. 

Přechod pro ni samozřejmě byl náročný a hodně nejistý, byla připravená, že to nedopadne dobře, i když si to hrozně moc přála. Měla něco našetřeno, nějaký čas kvůli tvorbě už pracovala ve firmě jen na částečný úvazek (za což byla moc vděčná). Tím, že aktivně prodávala už během zaměstnání, trochu věděla, do čeho jde. A taky si byla vědoma, že to bude chtít hrozně moc trpělivosti a práce. Ale já se práce nikdy nebála, jak to tak bývá, tak jako OSVČ pracuju sedm dní v týdnu, ale baví mě to a jsem v tom šťastná, jakkoli je to někdy náročné, potvrzuje. 

Práce s kostmi chce čas

Mathea pracuje také s ostatky zvířat, v jejich špercích se často nacházejí kosti. Upřímně vůbec netuším, jak se mi doma objevila první kost. Ale teď by se tu asi člověk bez vztahu k nim necítil úplně ve svojí kůži. Na druhou stranu, třeba moje maminka už si zvykla a návštěvy dává bez mrknutí oka, směje se. 

Co se týče získávání kostí, zdroje jsou různé a záleží na konkrétním materiálu a druhu. Obecně se tvůrkyně snaží pracovat hlavně s tím, co by jinak zůstalo nevyužité. Část věcí získává Mathea už vyčištěnou, část pochází třeba ze sovích vývržků. Jedná se o maličké kosti z myší a myšic, které používá především do Entit. To jsou malé skleněné poklopy a lahvičky, ve kterých buduje z kostí a dalších materiálů světy z jiných vesmírů. 

Jak Mathea vysvětluje, kosti pro zpracování musí být samozřejmě dokonale zbavené tkání (pomocí macerace ve vodě, nebo pomocí masožravých brouků) a stoprocentně odmaštěné. To je proces na měsíce a nejde uspěchat, i když kost může zvenku vypadat ok po pár dnech až týdnech. Ale tuk je uložený hluboko a je potřeba tomu dát dostatek času. Následně přichází na řadu dezinfekce, která probíhá v rámci bělení peroxidem vodíku. 

Ta příprava je strašně důležitá, opravdu nechcete, aby v tom pórovitém materiálu byl jakýkoli zbytek tuku, který se postupně začne drát na povrch a kost začne žloutnout a smrdět, připomíná Mathea s tím, že když je materiál správně ošetřený, není se absolutně čeho bát a kosti nejsou jakkoli cítit. Správně ošetřený automaticky neznamená bílý jako sníh v pustině. Zabarvení kostí může způsobit spousta okolností a peroxid nevyřeší vše. Zároveň je potřeba volit takový postupy, který jsou neinvazivní, tedy kost nenarušují a neničí, podotýká dále.

Smíření se smrtelností a krása přírodní anatomie

Mathea tedy zpracuje vše téměř beze zbytků, výjimkou jsou už hodně zvětralé a ohlodané kosti. Dlouhodobě má v hlavě myšlenku gravírování lebek. Chce se do toho pustit, jak bude mít trochu více času. Asi u mě nečekejte lebky s kytičkami, ale bude to pěkné, směje se. Určitě to však není tak, že prahne po nějakém konkrétním zvířeti. Jedna z krás tohoto způsobu tvorby je podle ní právě to, že dopředu neví, jaký materiál se k ní dostane. A některé kosti jí doma leží třeba rok, než si najdou své místo ve šperku. Celé je to tedy proces. 

Mě vždycky hrozně zajímala anatomie. Kosti jsem začala zkoumat hodně kvůli kresbě nebo vypalování. Chápat, jak funguje anatomie kostry a svalů je velký pomocník při realistice, vysvětluje Mathea. Táhlo ji to ale tímhle směrem tak silně, že i v pyru se začala objevovat podivná témata jako anatomické srdce, lebky, kosti… Od toho už byl podle ní jen krůček ke zpracování kostí do šperků. 

Při práci s ostatky si Mathea doslova sahá na smrtelnost sebe samé, ale i všeho kolem ní. Je to o smíření, přijetí a také znovuzrození. Vdechnout zpět život něčemu, co je mrtvé, je podle tvůrkyně hodně zvláštní, hezký a nepopsatelný pocit. A když pak vidíte, jak velkou radost ten šperk dělá novým majitelům, je to fakt moc pěkný koloběh, doplňuje s tím, že zcela chápe, že to u některých lidí může vyvolávat odpor. A to z mnoha důvodů. Kostmi a dalšími materiály se ale dlouhá století zdobili předci nás všech. Je v tom i kus historie, návratu ke kořenům. Nikomu to ale nenutím, přidává. 

• 
• 
• 

Dalších 26 fotografií

Jak eticky získat paroží a rohovinu

Kromě kostí tvoří Mathea také s parožím a rohovinou. Konkrétně pracuje se shozy paroží, tedy s parožím, které jelenovití každý rok přirozeně shazují a narůstá jim nové. Shozy však kupuje: člověk si je nemůže jen tak odnést z lesa, protože patří majiteli honitby. Paroží není třeba nijak před zpracováním ošetřovat, jen chcete, aby to byly čerstvé shozy, které nejsou erodované, upřesňuje. 

S rohovinou je to z etického hlediska získání samozřejmě komplikovanější, protože rohy kráva ani muflon neshazuje. Mufloní rohovinu se tedy Mathea snaží získávat hlavně ze starých mysliveckých sbírek, kdy by většina věcí letěla do koše. U kravské rohoviny pracuje s materiálem, který vzniká jako vedlejší produkt a jinak by často zůstal nevyužitý. Rohovinu je případně potřeba zbavit tkání, ale jinak také nepotřebuje žádnou zvláštní přípravu.

Z těchto materiálů vyrábí Mathea šperky, především pak 3D vyřezávané věci. To mě hrozně baví, je to hodně náročné a s každým šperkem vidím nějaký posun, což je přesně to vnitřní uspokojení, které ve svojí tvorbě moc potřebuju, přiznává s úsměvem. 

Šperky, které zrají společně s nositeli

Oba výše popsané materiály při opracování neskutečně smrdí, po něm samozřejmě už ne. Mathea zmiňuje, že když s tím pracujete den co den, tak si dost zvyknete, což je podle ní dobré. Rohovina, jak je v ní mnohem víc keratinu, zápachem dost připomíná spálené vlasy či nehty. Někdy je to fakt řehole. Ale za ty výsledky to stojí, doplňuje. 

Paroží je potřeba v závěru co nejlíp ošetřit, protože je to pórovitý materiál a zvláště třeba u prstýnků je povrchová úprava extrémně důležitá. Mathea tu správnou hledala a testovala půl roku. Já vůbec všechno důkladně testuju a hrozně mi záleží na tom, aby ty šperky vydržely co nejdéle v co nejlepším stavu, přiznává a dodává, že je stále potřeba počítat s tím, že je to přírodní materiál a to samo o sobě přináší nějaké jeho změny v čase. Šperk zkrátka bude stárnout s jeho nositelem. 

Neustálé učení: Epoxid, mosaz i drátkování

Například šperky bývají také doplněny kovy. Mathea pracuje primárně s nerezovou ocelí (veškeré náušnicové komponenty, co jdou přímo do ucha, jsou v nerezu), dále s mosazí a mědí, kterou ručně vyřezává, vytepává a patinuje. S tím jde podle ní dělat naprosto úžasné věci. Používá ji k doplnění šperků, nebo dělá i šperky primárně z těchto materiálů. 

Z hlediska technik používá Mathea při výrobě všechny, které byla schopná se doteď naučit. Doufá, že se to bude dál rozrůstat. Je totiž podle svých slov nezmar a pořád se potřebuje učit něco nového. Bez toho její hlava strádá. Navíc spousta jejích nápadů nejde realizovat jednou či dvěma technikami. Takže dostanu nápad, zjistím, že tím, co teď umím, ho nedokážu zrealizovat, ponořím se do výzkumu, nakoupím potřebné věci a jdu se to učit, potvrzuje. 

Některé techniky se tedy týkají zpracování kovů (základy zlatničiny, pájení, tepání a chce se naučit leptat měď nebo cínovat), další je pyrografie. Nyní začala Mathea pracovat s epoxidem kvůli plugům do roztažených uší, ve kterých jsou kosti a svítící věci. Průběžně se také učí, jak si nevypíchnout drátem oko při drátkování. Jedná se tedy o neustále se rozrůstající soubor dovedností, kdy některé jdou hned a jiným je potřeba věnovat více času. 

O hledání vlastního hlasu na síti

S tvorbou se Mathea snaží prosadit i v zahraničí. Rozdíl mezi publikem u nás a třeba v Nizozemsku nebo Belgii hodně vnímala, když ještě se stánkem jezdila na naše normální, klasické trhy. Tam přijetí a pochopení nebylo v takové míře, i když se našly výjimky. V Belgii, Francii, Německu, Nizozemsku a dalších zemích je podle ní oddity komunita (lidi se vztahem k těmhle divným věcem) větší a víc se kolem téhle estetiky sdružuje. Ale i u nás je spousta lidí, kteří tuto estetiku a pozadí tvorby mají moc rádi. Na mém Instagramu se už seběhla skvělá sebranka lidí s podobným smýšlením a je to strašně fajn prostředí, doplňuje Mathea. 

Na Instagramu je podle tvůrkyně nejsložitější najít si svůj hlas. Přestat řešit algoritmy (v tom smyslu si jimi nechat řídit obsah, aby se jim člověk zavděčil), přijít na to, jak to dělat po svém, aby spolu bylo všechno v souladu. „Nemůžu se tlačit do něčeho, co nejsem. Nemůžu ze sebe na sítích dělat někoho, kdo nejsem. To není udržitelné a tím je to pak strašně vyčerpávající. A vlastně to pak není vůbec moje. To nechci,“ vyjmenovává a přiznává, že radši mluví tak, jak jí zobák narostl. Sebe ukazuju minimálně, protože mi to není úplně příjemné. Teda, když jsem navlečená v kostýmu a jsem to naplno já, tak je to úplně obráceně, usmívá se. 

Bylo však dlouhé a bolestivé si k tomuhle dojít. I tak je to podle Mathey náročné, protože namísto plné koncentrace na tvorbu řeší, že musí udělat ještě tenhle záběr. Na pozadí jí běží vymýšlení dalšího obsahu, když dlouho nic nepostne, protože je ve víru příprav šperků na akci a stresuje ji to. Ale už jsem si našla svůj rytmus, svůj styl komunikace a je mi v tom vlastně docela dobře, i když to obnášelo neskutečný množství práce a opuštění milovaných komfortních zón, dodává. 

Bez sociálních sítí si to Mathea dnes už neumí představit. Ví o tvůrcích, kteří socky moc nepoužívají a byznys jim šlape. To jsou ale většinou léta zajeté “brandy” a hodně jezdí se stánkem na historické a fantasy akce. Výhoda sociálních sítí je pro Matheu ta, že tam může budovat nějakou komunitu. Nepřekvapivě pak ona a její tvorba přitahuje podobně smýšlející lidi, s podobným vkusem, což je vlastně prima.

Prodejní akce jako nejlepší i nejhorší část práce

Prodejní akce jsou pro Matheu nejlepší a nejhorší věc na celé její práci. Miluje to a zároveň je to pro ni velmi sociálně vyčerpávající, že po návratu domů mluví týden výhradně jen se svým málomluvným mužem. Je absolutně skvělé svoje zákazníky a fanoušky potkávat tváří v tvář. Je úžasné vidět jejich reakce na šperky. Jak se zamilujou. Povídat si s nimi. Jen mám prostě velice slabou sociální baterii, vyjmenovává s úsměvem. 

Akce si tedy Mathea velmi vybírá. Například výjezd za hranice ji lehce se vším všudy vyjde na desítky tisíc. Takže to chce hodně zkoumání a taky trochu odvahy. A počítat s tím, že to bude blbé, protože pak vás to podle ní totiž může jedině příjemně překvapit. Když pak ale najde ty správné eventy, je to nádhera. Lidi jsou nadšení a ona ví, že má základní provoz na pár měsíců pokrytý a může si trochu oddechnout. Teda dokud půlku peněz neutratíte, respektive nenainvestujete do nového stánku, materiálů, nářadí, které nutně potřebujete na vyzkoušení nového nápadu, podotýká. 

Obecně mezi její zákazníky patří primárně lidi pohybující se v komunitách kolem fantasy/larpu/postapa a samozřejmě goth komunita a spousta dalších. Například lidi, co si často sami tvoří kostýmy, nebo kteří mají vztah k divnověcem, historii, pohanství. Tito zákazníci většinou dost vyčnívají z davu a Mathea je za to opravdu ráda. 

Žít si svůj sen a probouzet se šťastná

Mathea uvádí, že jejím hlavním snem bylo dostat se do stavu, kdy ji tvorba uživí, což se jí už asi povedlo. A to s velkým nasazením, odhodláním, trpělivostí a mnoha pády. Ale říká to s velikánskou opatrností, pokorou a vděčností. Do budoucna by se chtěla dostat více do povědomí v zahraničí, vyzkoušet a osvojit si další miliardu technik, přicházet na další využití všech těch překrásných materiálů, které nám příroda poskytuje a neustále posouvat dovednosti, co už má. Já nejsem moc ambiciózní člověk, chci se “jenom” probouzet šťastná, uzavírá. 

Tip na další příběh

Místo líbivých věcí začala prodávat lebky a vnitřnosti. Od té doby má vyprodáno

Vyhořela u výroby líbivých věcí a dnes tvoří z pryskyřice to, co sama miluje. Její e-shop zažívá útoky nadšených zákazníků. Více v dalším příběhu.

• 
• 
• 

Dalších 18 fotografií