Hlavní navigace

Pokud je finanční správa náročná na firmy, musí být i na sebe, říká soudce Šimka

2. 6. 2017
Doba čtení: 15 minut

Sdílet

Buď bude finanční správa náročná na jiné, a pak musí být i na sebe, anebo se musí zamyslet nad některými nároky, říká soudce Nejvyššího správního soudu Šimka.

Karel Šimka těmito slovy reagoval na nedávnou kauzu finanční správy, která nakoupila mobily od firmy zapojené do podvodů na DPH. Přečtěte si celý rozhovor, který Šimka poskytl serveru Podnikatel.cz.

Před několika týdny vyšlo najevo, že Generální finanční ředitelství nakoupilo mobily od firmy, kterou v tu dobu prošetřoval Specializovaný finanční úřad pro podezření ze zapojení do podvodů na DPH. Na firmu nakonec byly vydány zajišťovací příkazy. Finanční správa se ale bránila, že mohla firmu prošetřit pouze z veřejných zdrojů a nemohla použít tzv. „inside“ informace. Na druhou stranu ale finanční úřady často po podnikatelích požadují důkladné prošetření jejich obchodních partnerů a pouze veřejné zdroje jim nestačí. Neměla by finanční správa tedy nároky na podnikatele snížit, když sama není schopná podobnou situaci ohlídat?

Nároky samozřejmě musí být v určitém smyslu stejné pro všechny. Buď bude finanční správa náročná na jiné, a pak musí být náročná i sama na sebe, anebo se musí zamyslet nad tím, zda jsou některé nároky vůbec splnitelné. Jde o hezký příklad toho, že se můžete dostat do průšvihu, aniž byste cokoli zlého zamýšleli udělat. Finanční správa v tom případě byla vlastně typický běžný podnikatel, který potřeboval řešit problém s dodávkou mobilů nebo jiné kancelářské techniky. Prostě se jednalo o jednorázový obchod, který pro ně neměl žádný zásadní význam a nesouvisel s jejich hlavní činností.

Jde o podobnou situaci, jako když si do firmy budete kupovat mobilní telefony. Není to nic, co děláte jako hlavní činnost, jen prostě potřebujete čas od času koupit mobilní telefony, abyste i pomocí nich mohli podnikat. Podíváte se po trhu a necháte si dát nabídky nebo si něco najdete a vyberete třeba na internetu. A v podstatě se ani nezajímáte o to, a ani to nikdo po vás nemůže rozumně chtít, co je ta firma zač.

Samozřejmě něco jiného ale bude, kdybyste například měli jádrový byznys v podobě reklamy a byli jste dobře seznámeni s tím, kdo je kdo na trhu a co jaká reklama stojí. A najednou byste koupili velký objem reklamy od firmy, o které nic nevíte, která se z ničeho nic na trhu nově objevila a která vám reklamu prodala za podezřele výhodnou cenu. V takové situaci je nutné zbystřit.

Musíme umět odlišit jednotlivé situace. V desítkách případů vydáváme peníze s různou mírou pozornosti prostě proto, že byznysy, které děláme, jsou různě důležité. To by měla vzít finanční správa také v úvahu, pokud rozhoduje o případech podobného typu. Myslím si, že je opravdu hezké, že se případ objevil. Na druhou stranu jsem byl v médiích citován trochu ve zkresleném kontextu, jako bych říkal, že nyní mají všichni stejně jako finanční správa kontrolovat pouze veřejné zdroje. To určitě ne. Jde o to, že finanční správa si sama na sobě vyzkoušela, jak je obtížné dodržet pravidla, která po jiných požaduje.

Čtěte také: Finanční správa si pořídila mobily od firmy, která byla zapojená do karuselů

A myslíte, že se přístup finanční správy opravdu změní?

To samozřejmě můžu těžko předjímat. Věřím ale, že to změní vnímání situace samotnými úředníky, kteří si vyzkoušeli na vlastní kůži, jak je těžké dostát všem teoretickým požadavkům, které po nich realita žádá a které oni žádají po běžných podnikatelích v podobné situaci.

Co podle vás finanční správa nyní žádá po podnikatelích a je to již navíc? Tedy že již není rozumné to po podnikatelích chtít, jak jste sám řekl?

Bavíme se o situacích, které jsme, kupodivu, ještě na soudu neměli. Nyní soudíme dva i více let staré kauzy, které v některých případech zavání podvodem na DPH už na sto honů. Jestli k nám začnou chodit případy i tohoto typu, tedy že si někdo koupil při relativně bezvýznamném obchodu zboží podobného typu a dostal se tím do problému, myslím, že tam budeme muset vnímat tyhle jiné souvislosti. Tedy že po těch lidech můžete žádat jen to, co je reálně splnitelné.

Čtěte také: Stačí berňáku, když obchodní partnery „prolustrujete“ jen ve veřejných zdrojích?

Takže se nedá paušálně říct, co všechno by měly firmy sledovat a jak se mohou vyvarovat případného zapojení do podvodů?

V žádném případě, i když by to paradoxně chtěli všichni aktéři, jak finanční správa, tak i podvodníci. Všichni by chtěli, aby byl sestaven přesně daný seznam, co se musí prověřit, a tím je dán buď podvod, když to podnikatel neprověřil, anebo není podvod, když to prověřeno bylo. Ale realita je jinde.

Na jedné straně by to finanční správě naprosto nepřiměřeně zjednodušilo situaci, protože by po řadě lidí chtěla dělat úplně nesmyslné byrokratické úkony. Není po vás spravedlivé požadovat, když si kupujete pár desítek mobilů, abyste si detailně prověřovali každého dodavatele.

Na druhé straně, pokud bychom seznam úkonů stanovili, tak nejjednodušší, co udělají podvodníci na DPH, je, že jej splní. Řeknu vám zkušenost z našich kauz. Řada případů je taková, že papírově v nich všechno sedí na 150 %. Mají zdokumentováno kde co, papírově je to opravdu bez chyby, ale těm příběhům chybí ekonomická podstata. Jsou to ekonomické Potěmkinovy vesnice. Každý podvodník se nakonec vždy bude snažit podvádět tak, aby to papírově vypadalo dobře, ale bude tam chybět podstata.

Na třetí straně jsou ale poctiví podnikatelé, kteří by podobný seznam rovněž uvítali, jelikož nyní nevědí, co vlastně všechno musí kdy prověřit…

Tomu naprosto rozumím, ale za současného systému DPH je nerealistické něco takového chtít. Celý problém podvodů na DPH je založen na povaze této daně, na způsobu jejího výběru v rámci EU a na tom, že tzv. intrakomunitární dodání mezi členskými státy je osvobozeno od daně. Nejde ale jen o problém obchodu mezi členskými státy EU či vývozu zboží mimo EU. Podvod na DPH velmi dobře uděláte i při vnitrostátním řetězci transakcí. Není to žádný problém. Ekonomická motivace udělat takový podvod je logická. Až 21 % z konečné ceny zboží, která jím můžete ušetřit, když vás nechytnou, je hrozně moc peněz.

JUDr. PhDr. Karel Šimka, LL.M., Ph.D. (*1973)

Vystudoval právo a politologii na univerzitách v Plzni, Praze a Passau. Působil nejprve jako civilní a exekuční soudce. K Nejvyššímu správnímu soudu byl dočasně přidělen v letech 2004 – 2005; od podzimu 2005 se stal natrvalo soudcem a později předsedou senátu tohoto soudu. Do zrušení kolegií Nejvyššího správního soudu působil v jeho finančně-správním kolegiu. Již vícero let je členem jeho rozšířeného senátu. Vedle toho je též členem kompetenčního senátu Nejvyššího správního soudu a zástupcem člena tzv. zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb.

Od roku 1998 externě vyučuje na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni. Na této univerzitě v letech 2000 až 2005 působil a od počátku roku 2010 opět působí v různých akademických funkcích (nyní jako člen vědecké rady fakulty). Vyučuje též ústavní právo a vybrané otázky daňového práva na vysoké škole CEVRO Institut. Vedle toho přednáší pro odbornou veřejnost a publikuje zejména v oborech daní, správního soudnictví, správního řízení, správního trestání, poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, vztahu soukromého a veřejného práva aj.

Absolvoval vícero stáží a studijních pobytů na zahraničních akademických a justičních institucích, naposledy na podzim 2011 na švýcarském Spolkovém soudu v Lausanne. V minulosti působil v oborové radě Grantové agentury Akademie věd České republiky pro oblast sociálních a ekonomických věd.

Působil či působí jako člen různých expertních skupin při ministerstvech spravedlnosti a financí. Je členem redakční rady Bulletinu Komory daňových poradců ČR a časopisu Právní rádce a zkušebním komisařem Ministerstva spravedlnosti ČR pro exekutorské zkoušky.

Dokázal byste si představit nějakou změnu ve struktuře DPH, která by podvodům zabránila?

DPH je z toho špatného, co se tady nabízí, pořád ještě nejlepším řešením. Čím nižším procentem by se zatěžovala cena zboží či služeb, tím nižší by byl „mezní sklon“ k podvodům. Ale neumím si představit mechanismus, který by jim zabránil.

Podvod na DPH je založen na tom, že v řetězci v podstatě umělých vzájemně koordinovaných transakcí, které se navenek tváří jako navzájem nijak nesouvisející, přesouváte šikovně zboží či služby. V podstatě účelově upravujete oproti ekonomické realitě ceny v řetězci mezi subjekty, které si zboží či služby prodávají. Někde dáte vyšší cenu, než je realita, někde nižší. Smyslem je kumulovat přidanou hodnotu nebo její velkou část na té firmě, která daň nakonec neodvede, protože řízeně zkrachuje a nic nemá. A někteří z ostatních členů řetězce zkasírují podstatnou část toho, co ta zkrachovalá firma nezaplatila, na vysokých odpočtech DPH na vstupu.

Jak to chcete odstranit? To byste musel mít nějaký systém cenových kontrol a dohledu nad dodavatelsko-odběratelskými řetězci, a to v tržní ekonomice není možné.

A co místo DPH zavést jinou nepřímou daň, třeba daň z obratu?

U daně z obratu se to zkoušelo. DPH byla mimo jiné zavedena proto, že u daně z obratu byly podobné problémy, akorát u jednoho typu článku v řetězci, konkrétně u předposledního před spotřebitelem. Podobné problémy mohou nastat, rozšíří-li se ve větší míře tzv. reverse charge.

DPH je skvělá daň v tom, že ji každý platí hodně přesně v té míře, kolik přidané hodnoty právě on v dodavatelsko-odběratelském řetězci při výrobě a distribuci určitého zboží či služby vytvořil. To je důležité zejména v rámci EU, kde je nutno mít pokud možno jasná pravidla pro to, aby každý stát dostal daň z té přidané hodnoty, která se na jeho území vytvoří. DPH je skvělá v tom, že nebrání složitým a dlouhým dodavatelsko-odběratelským řetězcům a podporuje specializaci výrobců. Každý, kdo vytvoří nějaký kus přidané hodnoty, přesně tenhle její kousek zdaní.

Vrátil bych se ještě k podnikatelům a k tomu, že mají občas těžké splnit tzv. znalostní test, tedy že „nemohli vědět“, že byli zapojeni do daňového podvodu. Není paragraf 109 odst. 1 zákona o DPH, který říká, že za daň neodvedenou jiným plátcem ručí podnikatel, pokud „věděl nebo vědět měl a mohl“, že je něco v nepořádku, příliš vágní? Neměl by se více konkretizovat?

Tento paragraf je v podstatě přepsaná judikatura Soudního dvora EU, která se do dnešní podoby začala vyvíjet přibližně před deseti lety. Obávám se, že není možné jej napsat detailněji. Když se o to pokusíte, skončíte přesně u toho, co řešíme u našeho zábavného příkladu, že finanční správa koupila mobily. Oni splní 10 formálních kritérií, která sama o sobě ještě ale ani neříkají, že ten, kdo je nesplní, je podvodník. Může a nemusí být. Je to jen signál, že existuje vyšší míra podezření, že tam nějaký problém může být.

Znalostní test musí být prováděn v kontextu konkrétního příkladu. Když si půjdete natankovat benzín do vaší nádrže u auta a pojedete k nějaké pumpě, kde stojí 29,50 Kč, a ne 31 Kč jako na většině ostatních, máte zkoumat, co je ta pumpa zač? Máte se zamýšlet, jestli ta koruna padesát rozdílu je důsledkem podvodu? To přeci po vás nikdo nemůže chtít. Ale když budete to samé dělat jako firma, která obchoduje s pohonnými hmotami nebo jich kupuje dlouhodobě velké množství, třeba autodopravce pro své kamióny, takže velmi dobře víte, jak se jejich ceny vyvíjejí, jde už o jiný kontext. To nejde zformulovat do jednoho vyčerpávajícího pravidla.

Tomu rozumím, ale nebylo by pak lepší přeci jenom nějaký podrobný výčet pro podnikatele udělat a smířit se s tím, že se třeba pak zvýší podvody na DPH, ale zároveň získají statisíce poctivých podnikatelů právní jistotu?

Samozřejmě si to dokážu představit, ale to je už mimo moji soudcovskou sféru. To je otázka politického rozhodnutí, zda půjdeme formou formálních kritérií a na obsah se vykašleme. Ale my to dneska ani nemůžeme udělat. Jsme členy EU a systém výběru DPH je plně harmonizovaný. Pro nás bude, a s tím náš zákonodárce nic neudělá, platit judikatura Soudního dvora EU, tedy judikáty Optigen, Axel Kittel a spousta dalších, co na ně navázaly. A tyhle judikáty říkají, že znalostní test se má dělat.

V poslední době se rovněž hodně skloňují zajišťovací příkazy. Má tento instrument v daňovém právu své místo a je míra jeho využití, která v posledních letech výrazně vzrostla, adekvátní?

„Zajišťovák“ je opravdu náhlá smrt. Jde o mimořádně tvrdý nástroj, který bleskově působí a funguje jako taková atomová bomba. Když někam spadne, může toho hodně poničit. Na druhou stranu víme, že i atomové bomby jsou ve světě potřeba, a to jako odstrašení nebo v krajním případě i na použití.

Zajišťovací příkazy mají v právním řádu své místo, ale otázka je, jak jsou v konkrétním případě využívány. Naše dosavadní kauzy nenasvědčují masovému zneužívání, i když se občas chyby objevují. Co možná ale bude třeba do budoucna promyslet oproti současnému stavu, pokud se začnou objevovat trochu jiné kauzy než doposud, je, zda ty zajišťovací příkazy někdy nedělají více škody než užitku.

Tohle by bylo nutno řešit, pokud by byly využívány proti firmám, které jsou na tom subjektivně asi tak jako finanční správa, když nakoupila mobilní telefony. Zajišťovací příkaz může být i v těchto případech použit, ale tak, aby firmu ponechal pokud možno „naživu“ až do vyřešení otázky, zda věděla anebo nevěděla, ale mohla a měla vědět. Když se poptáte firem, dozvíte se, že spousta z nich to vnímá jako velkou hrozbu.

Čtěte také: Co podnikatel, to zloděj. Smutné představy vedení ministerstva a finanční správy

No právě. Nejvyšší správní soud sice zrušil asi jen 10 příkazů z celkových několika tisíc, ale není i těch 10 neoprávněně vydaných příkazů moc? Ty zajišťováky totiž vesměs stály dotyčné podnikání.

Odpovím protiotázkou. Chtěl byste právní řád, který by dejme tomu odsoudil 999krát vinného k smrti a jednou popravil nevinného? Já rozhodně ne.

Já samozřejmě také ne.

Ještě jedna poznámka. Zajišťovací příkaz se dá používat mírněji, nebo méně mírně. Já myslím, že finanční správa není hloupá a vnímá, že je třeba citlivosti. A předpokládám, že do budoucna bude pečlivě vážit, jestli zajišťovací příkaz, který vydá, také ihned naplno exekučně vymůže. Myslím, že častěji než dnes, a i naše judikatura šla tímto směrem, se po dobu sporu zajišťovací příkaz nebude plně provádět. To znamená, že majetky se pouze zajistí, aby nezmizely, a prodají se až případně poté, co bude potvrzeno soudem, že daňová správa má na doměřenou daň opravdu právo.

Vím, že spousta podnikatelů řekne, že to nebude stačit, protože se kvůli zajišťovacím příkazům ztratí důvěra obchodních partnerů, budou mít potíže s hotovostí apod. Neumím vymyslet geniální řešení. Část problémů lze ale citlivějším používáním zajišťovacích příkazů vyřešit. A pak je samozřejmě otázka, zda nezavést nějakou legislativní změnu, která by přinesla větší míru kontroly soudů již při samotném vydání příkazu.

V úvahu připadají v podstatě dvě možnosti. Buď zavést zajišťovací příkaz na základě nařízení soudu, jak se to dělá v trestním právu. Například vazba, odposlechy, zajištění majetku – vše nařizuje přímo soud anebo to aspoň dělá státní zástupce s nějakou rychlou soudní kontrolou.

Další cestou, kterou se lze vydat, je i pro dosud nesplatné daně zřizovat zástavní práva k existujícímu majetku podnikatele, bez toho, abychom museli nejprve vydat univerzální a i jinak než zástavou exekvovatelné zajišťovací příkazy.

To je ale hlavně otázka na legislativce. My soudní praktici se o tom s nimi budeme rádi bavit, ale není náš úkol takové návrhy vymýšlet.

Ale už teď je přeci možnost zástavního práva v daňovém řádu. Neměla by jej finanční správa využívat místo zajišťovacích příkazů?

Určitě jde o instrument méně drsný. Ale pozor na jednu věc. Nejde vždy využít. Máte řadu případů, kdy má firma velké obraty, ale relativně malý majetek, který navíc může rychle zmizet v nenávratnu, třeba hotovost. Tam vám zástavní právo nepomůže. Pokud má ale firma nemovitosti nebo jiný majetek, který nejde úplně jednoduše zašantročit, například auta, tak v takovém případě by se mělo zástavní právo využívat primárně.

To je dnes například dobře vyřešeno v civilních exekucích, kde máte nastavenou hierarchii použití jednotlivých způsobů provedení exekuce na dlužníka. Má se postupovat od těch nejméně zatěžujících k nejvíce zatěžujícím. U daní by se mělo postupovat podle stejné základní logiky.

A není už něco takového v daňovém řádu?

Je to v obecné rovině vlastně jedna ze základních zásad daňového řádu, zakotvená v jeho § 5 odst. 3. V praxi ale nemáme kauzy, na kterých bychom to mohli názorně ukázat.

Takže vlastně ani nevíte, zda se tím finanční správa řídí?

Nevíme, jelikož ty spory nemáme.

Dá se nějak konkretizovat, kvůli čemu jste nejčastěji zajišťovací příkazy rušili?

Poslední vlna judikátů, o které se přeme s panem generálním ředitelem Janečkem na různých fórech, nespočívala v tom, že by zajišťovací příkazy trefily někoho, kdo je zjevně křišťálově čistý. Problém spočíval v tom, že dotyčné trefily z důvodů, které podle našeho názoru neodpovídaly judikátům Soudního dvora EU. Vesměs se jednalo o dovozy pohonných hmot z jiného členského státu EU.

Finanční správa totiž paušálně přičítala odpovědnost za daň tomu, kdo fyzicky zajišťoval dovoz. Judikatura Soudního dvora EU ale neříká, že vždycky je odpovědný ten, kdo přepravuje. Ta říká, že ten, kdo přepravuje, často bývá odpovědný, jelikož se to většinou přepravuje právě pro něj jako pro někoho, kdo v ten okamžik nakládá s pohonnými hmotami jako jejich vlastník. Ale nemusí to tak být, a to z legitimních důvodů.

Takže šlo o to, že finanční správa postupovala podle mustru, aniž by řešila podstatu?

Takový pocit z toho mám. Nebo ještě přesněji – bylo pro ně jednodušší jít jednoduše podle právního mustru, který si vytvořili, než složitě dokazovat, že možná šlo o podvod na DPH.

Když jsme spolu před časem hovořili, říkal jste mi, že vás mrzí, že finanční správa nebere některé vaše judikáty v potaz. Co konkrétně jste měl na mysli?

Nechci být nedůtklivý, ale systém musí fungovat předvídatelně. Soud nemá patent na rozum. Na druhé straně ale, jestli nejvyšší soudní instance něco řekne, tak to můžete buď poslechnout, nebo přinést kvalifikované argumenty, proč jde o špatné rozhodnutí, a navrhnout v jiné obdobné kauze, abychom se nad tím ještě jednou zamysleli.

Finanční správa měla v některých případech tendenci nás neposlechnout, ale zároveň nepřinesla žádné silné argumenty proti tomu, co říkáme. Jednak se to částečně objevilo u zajišťovacích příkazů. Ty jsme nedávno v několika případech rušili na základě právního názoru, který jsme vyslovili v jiné kauze už před rokem a půl.

Pak šlo o otázku úroku ze zadržovaného odpočtu DPH. Z principu neutrality DPH a řady judikátů Soudního dvora EU totiž plyne, že finanční správa nemůže odpočet, který byl oprávněně nárokovaný a nakonec i vyplacený, dlouhodobě zadržovat bez kompenzace. Může nárok prověřovat, a to třeba i řadu měsíců, ale pokud nakonec vše uzná, musí vyplatit i úrok.

skoleni_15_4

My jsme pro určení výše úroku, s čímž zákon dříve vůbec nepočítal, analogicky použili ustanovení o jiném úroku v daňovém řádu. Dnes už máme i příslušný paragraf (§ 254a) v daňovém řádu. Finanční správě se to nelíbilo a několik let s tím bojovala. Nicméně se už zdá, že konečně začíná v tomto ohledu naši judikaturu uznávat.

Druhá část rozhovoru: Kontrolní hlášení bylo na pováženou, ale #EET je Velký bratr, říká soudce Šimka

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).