Hlavní navigace

Přestaňte závodit s časem, pracovat méně může znamenat pracovat lépe

Jana Bohutínská

Nedostatek spánku, stres, šizení všeho kromě práce nebo i jí. To může být výsledek závodu s časem, když je ideálem superhrdina, co chce čas dohnat a předehnat.

Doba čtení: 6 minut

Všechno má správný čas a každý své tempo. To je trochu jiný způsob vidění. Rozvíjí se i s hnutím pomalosti. Neznamená však zastavit se, ale jinak přemýšlet.

Pod tlakem času

Jak vypadá úspěch? Po přečtení těch lidí mi je z jejich osudů neuvěřitelně smutno. Když nepočítám 8 hodin spánku, tak zbývajících 12 hodin z 16 věnují jakési činnosti za monitorem, která jim má pokrýt základní lidské potřeby, a to včetně víkendů. Pokud si odečteme nezbytné prostoje, tak jim na jejich osobní život zbývají tak 2 hodiny denně. A tihle lidé jsou nám předkládáni jako měřítko úspěchu, komentoval v diskusi čtenář Ondra článek na serveru Podnikatel.cz věnovaný tomu, kolik hodin pracují známí podnikatelé a kdy ráno vylézají z postele.

Čtěte více: Kdy vstávají a kolik hodin denně pracují Okamura, Pilný, Sidovský a spol.?

Jestliže patří spánek k nejzákladnějším lidským potřebám a jeho nedostatek je spojený s negativním vlivem na zdraví těla i mysli, jak jsou na tom Češi a Češky? Spí průměrně osm hodin denně, ale každý čtvrtý trpí nedostatkem spánku. Nejvíc pětatřicátníci až čtyřiačtyřicátníci – třetina z nich má spánkový deficit. Nedostatek spánku se týká hlavně těch, kdo se cítí ve stresu, pod tlakem času. U dospělých je to každý třetí.

Ti vystresovaní také více kouří, méně se věnují sportu a mají horší zdraví – pracovní stres je mimochodem spojován i s podílem na vzniku depresí a syndromu vyhoření. Nedostatek spánku mimo jiné způsobuje ospalost a zhoršuje soustředění i úsudek. (Zkrátit spánek tedy neznamená získat víc času na kvalitní práci a život.)

Jak Češi spí, zjistili výzkumníci v rámci studie Proměny české společnosti, když je zajímalo, jak Češi tráví čas, a výsledek publikovali před dvěma lety. Pocit stresu se vyskytuje ve zvýšené míře u lidí, kteří pracují déle než 46 hodin týdně. Delší pracovní doba tak může mít za následek určitá zdravotní rizika, uvedla tehdy Michaela Röschová z oddělení Sociologie politiky Sociologického ústavu AV ČR. S tím, že pro to, aby měli výzkumníci jistotu, potřebují ještě další dlouhodobé údaje o délce pracovní doby a zdraví.

Oceňují svobodu, mají nejistotu a stres

Podle průzkumu mezi lidmi na volné noze, který podnikl Robert Vlach a jeho portál nezávislých profesionálů Navolnenoze.cz v roce 2015, jich pracuje 90 % přinejmenším občas o víkendu a o svátcích. O málo víc než 23 procent lidí odpovědělo na otázku, kolik hodin týdně pracují, že jde o 40 až 49 hodin. Skoro 15 procent ale týdně odpracuje 50 až 59 hodin, a 9,41 procenta respondentů dokonce přeš šedesát hodin týdně – tedy dávno za uvažovanou zdravou 46hodinovou hranicí. Navzdory tomu, že se schopnost odpočívat a regenerovat obecně spojuje i s potenciálně lepším pracovním výkonem.

Čtěte také: 5 doporučení, bez nichž se podle českých podnikatelů v byznyse neobejdete

Mezi častějšími nevýhodami práce na volné noze se přitom objevila ztráta hranic mezi prací a soukromím, nejistota a stres i sklony k workoholismu. I když zároveň flexibilitu a svobodu, možnost dělat, co je baví, být svým pánem a nezávislí freelanceři označili za největší výhody práce na volné noze. Je možné v tom zaslechnout určitý paradox. Nejčastěji si přitom volnonožci dopřávali 2 až 3 týdny dovolené ročně, ale 18,5 procenta nemělo žádnou celotýdenní dovolenou bez práce. Je to přesně to, co pro sebe vyhodnotili jako to nejlepší? Možná ano.

Jak ošidit pohádku a mít čas na práci

Když uhoněný novinář Carl Honoré na letišti s počátečním nadšením zkoumal možnost, jak radikálně zkrátit večerní čtení pohádek svému synovi a ušetřit tak čas, třeba na práci, došlo mu, že takhle to nechce. Že nechce, aby ho čas tyranizoval a ovládal. Rozhodl se proto prozkoumat téma pomalosti v různých aspektech života, včetně práce. Výsledkem jeho průzkumu je kniha In Praise of Slow: How a Worldwide Movement is Challenging the Cult of Speed, která poprvé vyšla v roce 2004 (česky jako Chvála pomalosti, 65. pole, 2012). V ní jako jedno z mott cituje i Milana Kunderu, mimo jiné autora románu La Lenteur (Pomalost): Když se věci dělají moc rychle, nikdo si nemůže být ničím jistý.

Carl Honoré se nestal misionářem, který by se vydal na fanatické tažení proti rychlosti. Ale shrnul, že rychlost a práce požírající veškerý čas, tak typické přístupy pro dnešní západní svět, nejsou jediná možná cesta. Ať už v jídle, v městském životě, v medicíně, sexu, trávení volného času, při výchově dětí – a samozřejmě v práci, v zaměstnání nebo při podnikání, což je sféra života, kde průměrný člověk v produktivním věku tráví největší objem svého času.

Ukazuje, že pracovat méně, kratší dobu, může znamenat pracovat lépe. Produktivněji. S větším důrazem na kvalitu než kvantitu. Že zpomalení v práci nemusí nutně znamenat radikální pokles příjmu. Respektive, že je možná načase, udělat si inventuru hodnot a priorit – osobních i společenských. Jde vážně jen o růst, o produktivitu, o rychlost, překonávání všech hranic (i těch lidských)?

Čtěte také: Pozvolná záhuba malého obchodníka. Zlikvidují je supermarkety úplně?

Za debatou o produktivitě vidí důležitou otázku: K čemu je život? Práce podle něj lidem prospívá, je to zábava, zušlechťuje, přináší intelektuální výzvy, společenský kontakt, postavení atd. Ale je nerozum dovolit práci, aby ovládla naše životy. Je příliš mnoho důležitých věcí, které potřebují čas, jako jsou přátelé, rodina, koníčky a odpočinek, dodává ve Chvále pomalosti.

Nejde přitom podle něj o to paušálně zpomalit nebo zastavit. Jde o to najít pro všechno a individuálně správný čas – „tempo giusto“. A ještě s mírným významovým posunem, správné tempo.

Přemýšlení s kolonkou v diáři

I v podnikání jsou oblasti, kde je lepší být rychlý, a jiné, kde se víc vyplatí pomalost. Na tu ale mnozí nemají v nabitém harmonogramu čas. Jedna manažerka si na vzdělávací akci stěžovala, že nemá v práci čas ani chvíli v klidu a koncepčně přemýšlet, protože jí asistentka dává do sdíleného diáře schůzky tak, že navazují celý den jedna na druhou. Snad kromě skromné pauzy na oběd. Nenapadlo ji, že si může do diáře zanést napevno hájený čas bez schůzek, mailů a zapnutého mobilního telefonu.

Čtěte také: Stroje zaměstnance jen tak nenahradí. Stále je potřeba empatie a spolupráce

Je tedy otázkou, jak pro sebe najít v podnikání dobré tempo a individuálně funkční a užitečné sladění zdánlivých protikladů (které jsou však spíše momenty na škále): například rychlosti a pomalosti, práce a soukromí i odpočinku, včetně zdravého a dost dlouhého spánku, kvality a kvantity, času jako vládce a času jako moře možností. Bez důkladného sebepoznání se tu lze těžko obejít. Stejně jako bez opuštění nadvlády nevyhovujících vzorů a bez osobní síly pracovat, navzdory vnějšímu tlaku, po svém.

WT100 tip v článku Ilinčev

Bez jednotného měřítka

Jestli někdo miluje pracovní rychlost a s vyplaveným adrenalinem podává nejlepší výkony, nemusí to být jediné možné a správné měřítko pro každého. Stejně tak lidé nesdílejí do puntíku shodné hodnotové rámce – někdo chce v byznysu stále růst a v pravý čas naplánovat exit, jiný uchovat zdravou firmu po generace, další zajistit si určitou životní úroveň a udržet ji, další věří minimalismu – nebo různým kombinacím či úplně jiné strategii.

Přístup k podnikání a rozhodování pak bude odlišný. Podobně jako u toho, kdo rád pracuje brzy ráno nebo v noci, kdo chce odpoledne čas na sport nebo meditaci či na cokoliv jiného. Různé perspektivy jsou ostatně základem diverzity, různosti, která souvisí se stabilitou – v byznysu, v individuální i společenské rovině.