Hlavní navigace

Prohra berňáku, prodlužování kontrol svévolným výkladem zákona zatrhl soud

U kontrol daňových ztrát razil berňák výklad, kterým prodlužoval délku kontrol. Tento postup finanční správy však zatrhl Nejvyšší správní soud.
Daniel Morávek
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Podle Nejvyššího správního soudu (NSS) nelze lhůtu pro stanovení daně v případě řetězení ztrát opakovaně prodlužovat, a soud proto tuto praxi finančních úřadů označil jako nezákonnou. Jak upozorňují daňoví odborníci, jde o další příklad, kdy úřady vykládaly daňové zákony příliš extenzivně a v neprospěch daňových subjektů.

Finanční správa si prodlužovala lhůtu řetězením ztrát

Podnikatelé, kteří skončí ve ztrátě, si mohou podle § 34 odst. 1 zákona o daních příjmů tuto ztrátu nebo její část uplatnit v 5 následujících zdaňovacích obdobích po zdaňovacím období, v němž daňová ztráta vznikla. Zároveň platí, že lhůta pro stanovení daně je obecně upravena v § 148 odst. 1 zákona daňového řádu a činí 3 roky. Lhůta počíná běžet dnem, kdy uplynula lhůta pro podání řádného daňového přiznání. Jinými slovy, správce daně má tři roky na to, aby zahájil daňovou kontrolu k ověření správného stanovení daně. Tuto obecnou lhůtu upravuje speciálně ustanovení § 38r zákona o daních příjmů. Lhůta pro stanovení daně pro zdaňovací období, v němž daňová ztráta vznikla, tak i pro všechna zdaňovací období, za která bylo možné tuto daňovou ztrátu uplatnit, končí současně se lhůtou pro stanovení daně za poslední zdaňovací období, za které bylo možné daňovou ztrátu nebo její část uplatnit, doplnil serveru Podnikatel.cz Martin Bortlík, manažer daňových sporů společnosti Apogeo.

V praxi však nastávaly situace, kdy v některém ze zdaňovacích období, ve kterých bylo možné vyměřenou ztrátu uplatnit, byla opětovně vyměřena daňová ztráta. V takových případech finanční správa zákonná ustanovení aplikoval v tom smyslu, že lhůta pro stanovení daně u zdaňovacího období, za které byla vykázána první ztráta, se řídila lhůtou pro stanovení daně za období, ve kterém byla vykázána další daňová ztráta. Jinými slovy za pátý rok, který určuje počátek běhu lhůty pro stanovení daně, nebyl považován pátý rok od prvně vykázané ztráty, ale i na starší období se aplikoval pátý rok od zdaňovacího období, ve kterém byla vykázána další ztráta, upřesnil Martin Bortlík z firmy Apogeo.

Daňové šablony ke stažení

Příklad

Například daňová ztráta byla vyměřena za zdaňovací období 2010. Daňovou ztrátu si mohu uplatnit za zdaňovací období kalendářního roku 2011 až 2015. Lhůta pro stanovení daně pro roky 2010 až 2014 se tedy nepočítá od data, kdy uplynula lhůta pro podání daňového přiznání separátně u uvedených zdaňovacích období, ale od data, kdy uplynula lhůta pro podání daňového přiznání za rok 2015, tedy od 1. 4. 2016, resp. 2. 4. 2016. Od tohoto data běží obecná tříletá lhůta pro stanovení daně dle daňového řádu.

Poplatník však ve 2012 vykáže další ztrátu. Ztráta za 2012 může být uplatněna v následujících pěti letech, tedy v 2013 – 2017. Lhůta pro stanovení daně za zdaňovací období 2012 –2017 počíná běžet od 2. 4. 2018. Protože však byla vykázána ztráta za zdaňovací období, ve kterém mohla být uplatněna prvně vykázána ztráta, lhůta pro stanovení daně pro rok 2010 i 2011 určovala finanční správa „novým“ pátým rokem, tedy od podruhé vykázané ztráty. 

Jak upozorňuje Martin Bortlík, vykázaná ztráta by se v takovém případě mohla cyklicky opakovat i v následujících zdaňovacích obdobích a výklad finanční správy mohl vést paradoxně k situaci, kdy by se původní lhůta pro stanovení daně neustále prodlužovala a nemusela by teoreticky nikdy zaniknout. Současně správce daně v praxi aplikoval takový postup, kdy toto „nekonečné“ prodlužování lhůty prolamovalo obecnou desetiletou maximální lhůtu pro stanovení daně, uvedenou v § 148 odst. 5 daňového řádu. Proto je v této souvislosti používán termín „řetězení ztrát“, vysvětlil Bortlík.

Řetězení je nepřípustné, rozhodl soud

A právě tento postup finanční správy a výklad § 38r zákona o daních z příjmů NSS před několika dny odmítl. Soud se ve sporu firmy Heidrive a Finančního úřadu pro Plzeňský kraj přiklonil na stranu firmy a řetězení ztrát označil jako nezákonné. Výklad připouštějící tzv. řetězení ztrát nemá podle Nejvyššího správního soudu výslovnou oporu ani v samotném textu zákona a představuje toliko nepřípustně rozšiřující interpretaci daného ustanovení. I jeho samotný text totiž váže prodloužení lhůty pro stanovení daně výhradně na zdaňovací období, v němž daná (konkrétní) daňová ztráta vznikla, a nikoliv na zdaňovací období jiné (týkající se jiné ztráty), uvedl v rozsudku NSS.

NSS dále upřesnil, že § 38r zákona o daních z příjmů sice poskytuje správci daně delší lhůtu ke kontrole vzniklé daňové ztráty, nijak ovšem neodůvodňuje ani nepředpokládá jakékoliv další prodlužování této lhůty, tím spíše ne v návaznosti na daňovou ztrátu vzniklou v jiném zdaňovacím období. V uvedeném případu firma Heidrive, kdy finanční správa řetězila ztráty, tedy soud určil, že lhůta pro stanovení daně pro první i druhou vykázanou ztrátu se bude určovat separátně.

10 let je maximum

Nejvyšší správní soud rovněž připomněl, že smyslem jasného stanovení lhůty pro stanovení daně a jejího prekluzivního charakteru je jednak zajištění právní jistoty na straně daňových subjektů, tak na straně správce daně, ale zároveň i vytvoření stimulu pro včasné uspořádání právních vztahů obou stran s objektivně daným a jednoznačně definovaným prostorem. Zároveň tato lhůta představuje určitou bariéru pro eventuální svévolné zásahy do právní sféry daňových subjektů, ke kterým by při její absenci mohlo docházet. Současně by měla být respektována maximální zákonem upravená lhůta pro stanovení daně, která činí 10 let, dodal Martin Bortlík ze společnosti Apogeo.

Úřady musí v případě dvojího výkladu postupovat tím lepším pro poplatníky

Podle odborníků jde o další případ, kdy finanční správa vykládala zákon příliš extenzivně a v neprospěch daňových subjektů. Přitom podle jedné ze základních právních zásad „in dubio mitius“ to má být přesně naopak. Tedy v situaci, kdy existují dva rovnocenné výklady, má se použít ten výklad, který je vůči daňovému subjektu mírnější, podotkl Tomáš Hajdušek, vedoucí Sekce správy daní a poplatků Komory daňových poradců ČR.

Stejný názor mají i další odborníci. Advokát Ondřej Lichnovský, předseda Unie daňových poplatníků ČR. V rozsudku Nejvyšší správní soud sám uvádí, že výklad připouštějící řetězení ztrát „představuje toliko nepřípustně rozšiřující interpretaci daného ustanovení“. Rozhodnutí je tak plně v souladu se zásadou, že existují-li v otázkách daní dva výklady zákona, pak je povinností správce daně použít ten více ve prospěch daňového subjektu. Jedná se tak o potvrzení zásady in dubio mitius, která se v judikatuře Nejvyššího správního soudu objevuje již velmi dlouho, komentoval pro server Podnikatel.cz Lichnovský.

tip Malina MM_K

Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu podle mého názoru významným způsobem přispěl k právní jistotě daňových subjektů a je dalším krůčkem k odstranění výkladových nejasností daňového práva, připojil se advokát Jiří Vaníček, z AK Vaníček & Partneři.

Server Podnikatel.cz oslovil i finanční správu, která odpověděla, že její odborníci rozsudek teprve analyzují. Jejich závěry pak budou zapracovány do správní praxe finanční správy, uzavřela Klára Křehlová z tiskového oddělení Generálního finančního ředitelství.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).