Hlavní navigace
Už zbývá jen pro podání daňového přiznání. Vyřešte je s našimi chytrými formuláři a tipy na slevy.

Rodinné huti táhne na 100 let. Přežila bolševika i módní trendy

Autor: Karel Choc, Internet Info, podle licence: Rights Managed
Zdeněk Vesecký

Nahlédněte s námi do staré huti, ve které se dodnes částečně pracuje jako ve středověku. A není to špatné. Díky tomu má firma zakázky z domova i ze světa.

Když majitel dobříšského panství František Maxmilián Mannsfeld zakládal huť na výrobu a zpracování železa, psal se rok 1674. Určitě by měl radost, že funguje až dosud.

Největší slávy dosáhly železárny ve Staré Huti u Dobříše ke konci 19. století. Doba tehdy přála šedé litině a panský podnik díky ní doslova vzkvétal až do průmyslové krize ve 20. letech minulého století. V roce 1926 byla výroba zastavena a všech 250 zaměstnanců propuštěno. O práci přišel i tehdejší slévárenský mistr Josef Svojitka. Ten v sobě brzy na to objevil podnikavého ducha, část zařízení odkoupil a v roce 1930 uvedl do provozu vlastní huť. Začínal velmi skromně, ale během let dokázal navázat na bývalou slávu a po konci druhé světové války předával svému synovi prosperující podnik se 30 zaměstnanci.

Zanedlouho byla firma znárodněna a začala druhá těžká etapa jejích dějin, ze které se vzpamatovává dodnes. Rodina Svojitkových působila v huti i během komunismu a její současný majitel říká, že v ní prakticky vyrostl. Místo do školky chodil do provozu a dnes hrdě prohlašuje, že je vlastně slévačem už od svých tří let. A překvapivě za bolševika nezanikla ani samotná značka. Ve Staré Huti se tehdy vyráběla malá litinová kamna, která vyhřívala štábní vozy vojsk celé Varšavské smlouvy. Paradoxně byla dílem kapitalisty, kterého režim připravil o majetek. Soudruhům to ale bylo jedno, a dokonce na kamnech po celou dobu nechali i nápis SVOAS, čili Svojitka a syn. Tolik stručný pohled do historie. Její zatím poslední a naštěstí už mnohem pozitivnější kapitola se začala psát v roce 2004. Právě tehdy si vzal rodinnou huť Stará Huť na bedra Aleš Svojitka.

Když jsem to tady přebíral, byl na areál zoufalý pohled. Všechno mi tu padalo na hlavu, dílny neměly střechy a jejich vybavení připomínalo středověk. Do rozvoje ani údržby areálu desítky let nikdo neinvestoval. Nějakou dobu firmu vedl můj bratr, ten ale k rodinnému dědictví neměl vztah a podle toho to taky vypadalo. Vyráběly se tu jen rošty do kamen, které nebyly kvalitní a značka měla moc špatnou pověst. Převzít a snažit se zachránit firmu v takovém stavu, navíc v době úpadku řemesel, vyžadovalo hodně velkou odvahu. Půjčil jsem si několik milionů, opravil střechy a nakoupil nové technologické vybavení. Dlouho jsem z toho nespal, protože jsem vůbec nevěděl, jestli seženu zakázky. Naštěstí se to podařilo a dluhy už mám splacené, líčí Aleš Svojitka dobu, kdy se stal majitelem podniku a převzal na sebe zodpovědnost za zachování rodinné i místní tradice.

Zastaralý provoz jako konkurenční výhoda

S podnikáním začínal v době, kdy už na slévárny silně tlačila čínská konkurence a podniky v Evropě jeden po druhém končily. V tu chvíli se malá firma se zastaralou technologií stala paradoxně výhodou, protože byla schopná uspokojit poptávku po kusové výrobě a ruční práci. Ročně vyprodukujeme 15 tun odlitků šedé litiny a tunu bronzu. To je denní a někde i hodinový objem velkých sléváren. S těmi se srovnávat nemůžeme, zároveň si ale ani nekonkurujeme. Velké firmy jsou zaměřené na produkci objemu a nejsou připravené na výrobu kusových zakázek a uměleckých objektů. A ruční formování do pískových forem tak, jak ho dodnes používáme my, je téměř raritou, popisuje Aleš Svojitka.

To oceňují například majitelé secesních činžovních domů, kteří potřebují opravit a doplnit zábradlí a další původní prvky, nebo památkáři. Ti firmě přidělili i zatím největší zakázku v její novodobé historii, rekonstrukci plotu botanické zahrady Univerzity Karlovy. Když jsem jim řekl, že budeme bránu a mříže vyrábět původní technologií, tak se mi vysmáli. Nevěřili, že se ještě někde pracuje jako v roce 1862, kdy ten plot vznikl. Museli přijet sem k nám, na vlastní oči spatřit starou koksovou pec a naše chlapy válející se po zemi a připravující pískové formy ručně, aby uvěřili, vzpomíná majitel huti. Ačkoli už investoval do celé řady nového vybavení, v provozu je například pořád i jeden stroj pocházející z mannsfeldovské éry.

Ze starohuťské huti pochází mimo jiné i jedna z kašen na plzeňském náměstí Republiky, socha zubra na Tyršově mostě v Přerově i dary pro Dalajlámu nebo exprezidenta USA Baracka Obamu. Menší část výroby představují předměty všednodenní potřeby. Jde třeba o lavičky, stojany na kola, zahrazovací sloupky nebo stromové mříže. Ty byly ve Staré Huti nadesignovány pro potřeby bytového komplexu Prague Marina v Praze Holešovicích a čas od času o tento mobiliář projeví zájem i někteří soukromníci nebo architekti. Kromě toho se firma dál zabývá výrobou roštů a tálů pro kamnáře a na objednávku je schopná vyrobit i lívanečníky nebo sadu litinových hrnců. Ty jako svou diplomovou práci na Vysoké škole umělecko-průmyslové navrhnul a u nás vytvořil Daniel Gonzáles. Jedná se o velice praktickou a zároveň i designově povedenou sadu. Pokud by si hrnce někdo pořídil a nevařil v nich, může si je klidně vystavit jako umělecké dílo. Po litinových hrncích je díky jejím vlastnostem znovu poptávka a tak připravujeme rozšíření sortimentu a chceme spustit manufakturní výrobu litinového nádobí, říká Aleš Svojitka. Hrnce mají atest ze státní zkušebny a jsou hygienicky nezávadné. Jednou by mohlo dojít i na výrobu limitované série s podpisem jejího autora. Množství zakázek připadá i na odlitky pro malosériovou průmyslovou výrobu. V době naší návštěvy to byly například součástky pro výtaháře.

Jak už bylo naznačeno, velkou část produkce tvoří umění. A spolupráce s umělci má ve Staré Huti letitou tradici. Na přelomu 19. a 20. století byla šedá litina snad nejpoužívanějším výtvarným materiálem vůbec. Jednak byla levná, jednak dobře slévatelná a navíc je zajímavá tím, že zkoroduje pouze na povrchu. Tato vrstva pak brání pronikání rzi do nitra odlitku a vytváří na povrchu krásnou patinu. Z litiny jsou zábradlí, lázeňské kolonády, kandelábry i Boží muka. Do širšího užívání se už ale bohužel nevrátí. Materiál už není tak levný jako kdysi a ubývá sléváren i architektů a umělců, kteří se práci s ní věnují.

Novodobým propagátorem tohoto materiálu byl sochař Karel Nepraš. S šedou litinou začínal právě v huti u Dobříše a zamiloval si ji. Tvořil s námi ještě za minulého režimu, za dob mého táty, a já ho po něm jako zákazníka zdědil. Spolupráce s ním byla skvělá a jím navržená díla patří k mým nejoblíbenějším. Pracoval u nás i na jezdeckém pomníku Jaroslava Haška, který po jeho smrti dodělala jeho dcera Karolína a teď je k vidění v Praze na Žižkově. Vypadá ale trochu jinak, než Karel původně chtěl. My pak dostali šanci vytvořit ještě druhý pomník, u kterého jsme ctili původní materiály a nechali ho nedokončený tak, jak ho pan profesor opustil. Dílo nese název Pocta Karlu Neprašovi a stojí před gymnáziem Petra Kellnera v Babicích, vypravuje slévač. Ve Staré Huti Nepraš vytvořil třeba patníky pro pražské Malostranské náměstí nebo rozměrnou bránu prodejní galerie Myslbek.

Za zmínku určitě stojí i spolupráce s Michalem Froňkem a Janem Němečkem, zakladateli studia Orgoj Chorchoj. A dobré jméno mají slévači ze Staré Hutě i ve světě, to především zásluhou významného světového designéra Arika Levyho. I toho si Aleš Svojitka váží, protože je to nejen umělec, ale zároveň i zdatný řemeslník, který ví, co je možné od kovu čekat, a požaduje vždy maximální výsledek. Díky němu se odlitky z Dobříšska dostaly na výstavy do New Yorku, Tokia, Londýna nebo Berlína.

Rodinná tradice bude pokračovat

Ačkoli není spolupráce s umělci vždy snadná, lidí rozumějících řemeslu tak jako Arik Levy si Aleš Svojitka váží. Aby ne, když je sám vyučený kovolijec. V dílně pana Bartáka absolvoval v dnes už neexistujících Uměleckých řemeslech v Praze v roce 1975. Pokračoval na Střední odborné škole výtvarné a snažil se o přijetí ke studiu sochařství na Akademii výtvarných umění. Protože ale neuspěl, živí se od roku 1984 jako řemeslník na volné noze. Jsem jeden z posledních dvou kovolijců, kteří se tomuto řemeslu vyučili. Po nás už jsou jen samouci, což ale nesnižuje jejich kvalitu. Jen museli řemeslo někde odkoukat. Dá se to naučit, my tu zaměstnáváme i bývalého truhláře, básníka s humanitním zaměřením nebo paní z domácnosti. Trvá ale i dva roky, než lidi ztratí ostych a začnou pracovat s lehkostí. Výhodou je, když mají aspoň nějaké zkušenosti. Nějakou dobu u nás strávil kluk, co studoval kov a šperk na umělecké průmyslovce. Jeho tatínek je kovářem, maminka zlatnicí. Ten má vztah ke kovu přímo v genech a koukat se mu pod ruce při cizelování byla prostě radost, říká Aleš Svojitka.

O špinavou a fyzicky náročnou práci slévače dnes nikdo zájem nemá. A postupně vymírají i modeláři. Ti přicházejí o práci s nástupem nových technologií. Díky 3D tiskárnám se rovnou tisknou odlévací formy, modely už nejsou potřeba. Platí to ale jen u technických věcí. Na těch výtvarných je ruční podíl práce pořád nezastupitelný. Stroj je sice přesný, ale chladný a nedá uměleckému objektu tu správnou šťávu. A to je právě to, co tým devíti zaměstnanců Staré Hutě dokáže a získává díky tomu nové zakázky. Musíme sice jít s dobou a i já už přemýšlím o investici do 3D tiskárny, ale zároveň nechám provoz dál běžet i postaru. Nerad bych, aby staré řemeslo a šedá litina skončily v zapomnění. Firma teď funguje dobře a snad bych ji mohl předat už čtvrté generaci. Naše tříletá holčička sem chodí moc ráda. Baví ji se na nás dívat i se zapojovat do práce. Už se mnou, jak říká, „bronzuje“ sochy. A její první bronzovou sochu má ve sbírce i Arik Levy. Věřím, že i ona jednou pozná, že práce přináší i radost. Považuji za zázrak, že můžu pracovat ve firmě založené mým dědou a pokračovat v rodinné tradici, uzavírá Aleš Svojitka.