Hlavní navigace

Rozdíl mezi zajištěním a utvrzením dluhu v podnikatelských vztazích

19. 3. 2021
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

 Autor: Depositphotos.com, podle licence: Rights Managed
Jaké jsou základní charakteristiky v praxi nejpoužívanějších forem zajištění a utvrzení dluhu?

Na první pohled lze jen těžko nalézt markantní rozdíl mezi pojmy zajištění a utvrzení dluhu. Z právního hlediska, a to zejména z pohledu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen občanský zákoník), se však jedná o značně rozdílné právní instituty. 

Samozřejmě, že oba uvedené instituty mají nemálo společného, může být však praktické znát jejich základní odlišnosti a různá praktická uplatnění. Mezi jednotlivé formy zajištění dluhu patří zástavní a zadržovací právo, ručení, finanční záruka, zajišťovací převod práva a srážky ze mzdy. Do druhé skupiny tzv. utvrzení dluhu patří naopak smluvní pokuta a uznání dluhu. 

Jednotlivé formy zajištění dluhu 

Mezi nejužívanější formy zajištění dluhu patří především zástavní právo, ručení a zajišťovací převod práva. Při zajištění dluhu zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění, podle něhož, pokud dlužník nesplní svůj dluh řádně a včas, se může věřitel uspokojit z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané výše. Zástavou může být každá věc, se kterou lze obchodovat. 

Zastavit lze tedy například nemovitost, pohledávku, podíl ve společnosti nebo cenný papír, přičemž zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou. V této si strany především ujednají, jaká věc bude zástavou a pro jaký konkrétní dluh bude zástavní právo zřízeno. Zástavní právo pak zajišťuje jak jistinu dluhu, tak i příslušenství dluhu a je-li to ve smlouvě výslovně ujednáno, pak i smluvní pokutu. Zástavní právo k věci zapsané ve veřejném seznamu vzniká až zápisem do tohoto seznamu – například zástavní právo k nemovité věci tedy vznikne až jeho zápisem do katastru nemovitostí. 

Ručení, jakožto další z forem zajištění dluhu, představuje závazek osoby, která vůči věřiteli prohlásí, že jej uspokojí, jestliže dlužník věřiteli svůj dluh nesplní. Takováto osoba se pak stává dlužníkovým ručitelem, přičemž její ručitelské prohlášení vůči věřiteli musí být písemné. Věřitel má v takovém případě právo požadovat splnění dluhu na ručiteli v případě, že dlužník nesplní svůj dluh v přiměřené lhůtě, přesto že jej k tomu věřitel v písemné formě vyzval. Takovéto výzvy však není třeba za předpokladu, za ji věřitel nemůže uskutečnit nebo je-li z okolností nepochybné, že dlužník svůj dluh věřiteli nesplní. Ručitel má na druhou stranu právo plnění věřiteli odepřít v případě, kdy skutečnost, že pohledávku nemůže uspokojit dlužník, zavinil sám věřitel. 

Smlouvou o zajišťovacím převodu práva, jakožto dalším běžně užívaném způsobu  zajištění dluhu, zajišťuje dlužník nebo třetí osoba tím, že věřiteli dočasně převede své právo (např. vlastnické právo k věci). Pokud se zajišťovací převod práva týká věci zapsané ve veřejném seznamu (např. nemovitosti), vzniká zajištění až zápisem do tohoto seznamu. Je-li pak k zajištění převedeno vlastnické právo a byla-li věc věřiteli fakticky předána, je věřitel oprávněn mít ji u sebe po celou dobu trvání zajištění a je povinen o ni řádně pečovat. Pokud nakonec nedojde ke splnění zajištěného dluhu dlužníkem, stane se převod práva nepodmíněným a dlužník předá věřiteli vše, co je nutné k plnému výkonu převedeného práva k věci. 

Jaké jsou právní možnosti utvrzení dluhu 

Jak již bylo nastíněno, mezi jednotlivé způsoby utvrzení dluhu, které oproti zajištění poskytuje věřiteli o něco nižší míru „zabezpečení“, patří tzv. uznání dluhu a smluvní pokuta. Při sjednání smluvní pokuty pro případ porušení určité smluvní povinnosti  je potřeba, aby si strany stanovily především její výši nebo způsob, jakým bude výše smluvní pokuty určena. 

Věřitel obecně může smluvní pokutu požadovat kdykoliv, kdy dojde k porušení smluvní pokutou utvrzené povinnosti, a to bez ohledu na to, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Zaplacení smluvní pokuty samozřejmě nezbavuje dlužníka povinnosti splnit smluvní pokutou utvrzený dluh. Zaplacením smluvní pokuty nicméně věřiteli zaniká právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, zajištěné smluvní pokutou – za předpokladu, že si strany zánik věřitelova práva na náhradu škody smluvně nevyloučí. Smluvní pokuta by měla být vždy sjednána v takové výši, která není nepřiměřená s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu totiž může soud na návrh dlužníka snížit.

Uznání dluhu, které je (obdobně jako smluvní pokuta) velice často využívaným institutem, má zpravidla charakter písemného prohlášení dlužníka o tom, že svůj dluh vůči věřiteli uznává co do důvodu i výše. V takovém případě se má za to, že dluh ve stanoveném rozsahu v době jeho uznání trvá. Uznat dluh je však možné nejen výslovně, ale i konkludentně – tedy například určitým jednáním dlužníka. Za uznání dluhu se tak bude považovat např. placení úroků ohledně částky, z níž se úroky platí, nebo částečné plnění konkrétního dluhu, za předpokladu, že je možné z okolností daného případu dovodit, že takovýmto částečným plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. Konkludentním způsobem není možné uznat dluh jen v případě, kdy je pohledávka věřitele již promlčena. 

Zajištění a utvrzení dluhu v sobě zahrnuje řadu velmi praktických instrumentů, které jsou v obchodní praxi hojně využívány. Ne vždy však existuje dostatečné povědomí podnikatelů o jejich základních aspektech a odlišnostech, které je důležité pro schopnost úvodního posouzení, který z uvedených instrumentů bude pro daný obchodní případ nejvhodnější.

Autor článku

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).