Sklo má svou hlavu, říká Eva. Zapomenuté řemeslo ji okouzlilo už v dětství

Cesta ke sklu vedla přes slzy, nejistotu a dětský krasohled

Eva Edler na úvod přiznává, že nikdy neměla sen stát se sklářkou. Sklo si ji našlo samo: nenápadně, přes touhu zkusit vitráž, pak skleněnou mozaiku. Až jednou narazila na slovo fusing, které do té doby vůbec neznala. A od té chvíle se všechno začalo dít spontánně. Sklo mě přitáhlo k sobě tak silně, že jsem nemohla jinak. A i když na té cestě bylo hodně slz, nejistoty a chvil, kdy jsem si říkala, že to nezvládnu, pořád jsem chtěla porozumět. Chtěla jsem se naučit, jak sklo dýchá, jak reaguje, jak se mění, dodává s tím, že šla dál, krok za krokem, s láskou, trpělivostí a touhou pochopit materiál, který si ji vybral.

Když se řekne sklo, Evě se nevybaví žádná honosná definice, ale její dětství. Právě tam se poprvé objevilo kouzlo průhledných střípků, které ji dodnes provází. Kaleidoskop, krasohled, dostala jako malá holka k Vánocům a nemohla se ho nabažit. Barevné, průhledné střípky uvnitř se skládaly do stále nových tvarů a ona v nich tehdy viděla daleké, neznámé světy. Tahle dětská fascinace v Evě zůstala dodnes. Sklo jako umělecké médium ve mně prostě vyvolává nefalšovaný úžas nad tím, co všechno dokáže v kombinaci se světlem vytvořit, doplnila.

Podle Evy se při práci se sklem a v tomto oboru celkově neobejdete bez trpělivosti a extrémní jemnosti. Když pracujete s technikou frit painting, nanášíte skleněné prášky a jemnou drť po zrníčkách v mnoha vrstvách nad sebou. Stačí jeden prudší pohyb, kýchnutí nebo neopatrný dotek a několikahodinová mravenčí práce je pryč, popisuje. Je to podle ní v podstatě druh meditace, kde musíte mít naprosto klidnou ruku a zpomalený tep. Celý proces je navíc rozdělený na fáze: každá vrstva se průběžně zapéká v peci a každý další výpal je v podstatě jedinečný.

Firemní finance pod kontrolou

Řídíte firemní finance z několika aplikací a ztrácíte přehled? V platformě Direct Fidoo vidíte díky Multibankingu zůstatky všech účtů i cashflow v reálném čase. V Marketplace pak sjednáte pojištění podnikání, faktoring pro rychlé financování faktur i podnikatelský úvěr. Získejte náskok na fidoo.com.

Za učiteli musela do Benátek i Anglie

Aby se Eva naučila pracovat se sklem, musela k tomu mít dobré učitele. Když v sobě objevíte touhu tvořit ze skla, nespokojíte se s málem, přiznává. Skvělé učitele si prostě sama vyhledala a šla za nimi. Její cesta začala u mozaiky: v Ravenně, Benátkách a Anglii se učila toto prastaré a precizní řemeslo, skládání skleněných kostiček a střípků a vnímání materiálu v detailu. Nejzásadnějším zlomem v jejím životě však bylo setkání se světově uznávanou argentinskou výtvarnicí, žijící dlouhodobě v Itálii Miriam di Fiore. U ní jsem se učila techniku frit painting – tedy vrstvenou práškovou malbu drceným sklem. V tu chvíli mě fusing (lehané sklo) naprosto dostal. Objevila jsem v něm neuvěřitelnou svobodu a od klasické mozaiky jsem definitivně přešla k tomuto magickému spékání skla v peci, potvrzuje Eva.

Právě maestra Miriam di Fiore Evu naučila, že sklo má svou vlastní duši a specifický jazyk. Naslouchat mu“ znamená vzdát se pocitu, že materiál můžete stoprocentně ovládnout silou. Sklo má svou hlavu: reaguje na teplotu, gravitaci i vnitřní pnutí. Pokud ho nerespektujete, v peci vám praskne nebo ztratí tvar. „Naučit se tomu není jednoduché, protože to vyžaduje absolutní pokoru, čas a potlačení vlastního ega. Musíte se naučit předvídat, co sklo v peci udělá, a spolupracovat s ním jako s partnerem, vysvětluje.

Zapomenuté řemeslo, které vzniklo dříve než foukané sklo

Obrazy vznikají pomocí techniky fusingu. Jedná se o velmi starou sklářskou techniku, která vznikla dokonce dříve než foukané sklo. Už ve starém Egyptě a Římě lidé skládali malé kousky skla a spékali je žárem do ozdob a mozaik. S příchodem foukaného skla, které bylo rychlejší a vhodné pro výrobu nádob, tato pomalá technika téměř zanikla. Dnes ale díky moderním elektrickým pecím zažívá renesanci a umožňuje vytvářet širokou škálu objektů: misky, vázy, plastiky i skleněné obrazy.

Jak Eva vysvětluje, technicky je fusing spékání skla v peci. Skládá jednotlivé vrstvy, tvary a frity do kompozice, která se při teplotách kolem 700–800 °C propojí do jednoho celku. Proces má několik přesně řízených fází jako je pomalé zahřívání, tavení, výdrž na teplotě a řízené chlazení. U obrazů ale probíhá ne jeden, ale několik výpalů, podle toho, jakou hloubku, strukturu nebo jemnost chce Eva dosáhnout. Každý výpal navíc přidává další vrstvu světla a prostoru.

Já sama jsem si vybrala obrazovou podobu fusingu, protože v ní může sklo ukázat svou jemnost a schopnost zachytit světlo. Nejde o malbu na skle, ale samotné sklo je obrazem, popisuje Eva a dodává, že by ráda přispěla k tomu, aby se tahle stará technika ukázala v moderní, současné podobě. Fusing se totiž nenachází v žádných učebních osnovách uměleckých sklářských škol v Čechách.

Stačí jedno kýchnutí a práce je pryč

Při fusingu jsou některé momenty opravdu zásadní. Nejdůležitější je podle Evy kompatibilita skla: všechno použité sklo musí mít stejný koeficient roztažnosti (COE). Pokud se smíchají skla s odlišnou roztažností, může sklo prasknout už během výpalu, nebo až po něm, když se v něm projeví vnitřní napětí. To je úplný základ.

Další kritický bod je teplotní křivka. Fusing není jako dát buchtu do trouby na 180 °C a čekat 60 minut, směje se Eva. Teplotní křivka, kterou musí naprogramovat se skládá z několika segmentů a s každou další vrstvou skla se mění. Musí tedy přesně vědět, jak se bude materiál chovat, aby se vrstvy spojily tak, jak mají, a aby obraz zůstal stabilní.

Podle Evy se ve světě skla obecně chyba schovává jen velmi těžko, protože materiál je průhledný a nic vám neodpustí. Vždycky tam je určité procento rizika, kdy se výsledek prostě nepovede podle původních představ. Na druhou stranu se jí ale už několikrát stalo, že zdánlivá chyba v peci přinesla naprosto neočekávaný výsledek. Sklo se zachovalo jinak, než plánovala, a pod vlivem teploty vzniklo něco, co by ji samotnou dopředu vůbec nenapadlo. Člověk se v takových chvílích učí pracovat s náhodou a přijmout to, co mu pec nabídne, jako nový impuls k tvorbě, usmívá se Eva.

• 
• 
• 

Dalších 20 fotografií

Malování naslepo a materiál z Anglie

Eva pracuje výhradně se sklem Bullseye, americkou značkou, která je celosvětovým standardem pro fusing. V Česku se kompatibilní sklo pro tuto techniku nevyrábí, proto materiál nakupuje od dodavatele v Anglii. Díky tomu mám jistotu kvality, barevné stálosti i přesné kompatibility vrstev, které jsou pro fusing naprosto zásadní, doplňuje.

Z hlediska barev používá Eva jak barevná skla, tak si barvy sama míchá. U fusingu nejde o míchání malířských barev ani o podmalbu skla, ale barvy vznikají přímo ze skleněné drti (fritů) a skleněného prášku, které mají různé zrnitosti a odstíny. Jak Eva vysvětluje, jsou to stále formy skla: při výpalu se roztaví a spojí s podkladem, takže vytvářejí barevnou vrstvu, která je součástí samotného materiálu, ne povrchovou malbou. Každý odstín tak vzniká kombinací různých fritů a prášků a jejich množství, zrnitost a rozmístění určují výslednou barvu i hloubku obrazu. Nepoužívám štětce ani klasické malířské nástroje. Moje práce je čistě sklářská: mým nářadím je řezák na sklo, kleště, pinzeta, malá lopatička a sítko, zdůrazňuje. 

Při zapékání skla jeho základní fyzikální vlastnosti zůstávají, ale barvy se v peci často magicky promění. Některé skleněné prášky vypadají před výpalem jako nudná šedá nebo bílá mouka, ale po roztavení kolem 800 °C vystoupí v syté červené, tyrkysové nebo zlatavé barvě, upřesňuje Eva. S tím musí v tvůrčím procesu dopředu počítat a maluje tak de facto „naslepo“. A právě v tom je to kouzlo, které se u mozaiky nedá zažít. Otevření pece po mnoha hodinách výpalu je pro mě vždy okamžikem obrovského napětí a překvapení, co uvnitř najdu. Díky tomu se ve své práci vlastně stále na něco těším, dodává s úsměvem.

Někdy ví přesně, co dělá, jindy ji vede samotný materiál

Skleněné obrazy od Evy jsou inspirované světlem, krajinou a jemnou romantikou. Evě se často stává, že se jí v hlavě promítne budoucí podoba obrazu. Když jsem v přírodě, vidím světlo na listech, strukturu kůry, jemné přechody barev. Někdy se mi obraz „ukáže“ už tam. Jindy si jen odnesu náladu, která se později promění v kompozici, prozrazuje.

U samotné tvorby Eva někdy přesně ví, co chce vytvořit a drží se jasné představy. A jindy se kompozice začne vyvíjet sama: sklo ji vede, ukazuje, co je možné a co ne, a ona na to přirozeně reaguje. Často se také stává, že až při práci ji napadne něco nového: jiná vrstva, jiný tvar, jiný detail, který by mohl vzniknout. Je to proces, ve kterém se nápady objevují postupně, přímo při skládání skla. A právě v těchto chvílích úplně zapomenu na celý svět. Jsem jen já a sklo a znovu v úžasu zjišťuji, co všechno je možné vytvořit. Někdy mám dokonce pocit, jako by někdo jiný vedl mé ruce, jako by se obraz rodil sám a já byla jen prostředníkem, popisuje zaujatě.

Eva ráda tvoří témata, která potěší oko i srdce. V jejích obrazech často vznikají snové krajiny, které nechávají prostor pro vlastní interpretaci. Každý divák v nich vidí něco odlišného: svůj vlastní svět, svou vlastní krajinu, svůj vlastní příběh. Jsem člověk, který je rád veselý, a nechci do svých obrazů dávat smutek nebo depresi, těch je na světě dost. Věřím, že sklo dokáže nést světlo, radost a jemnost a přesně to chci, aby z mých obrazů cítili i ostatní, shrnuje.

Sklo je partner, ne nástroj

Začátek práce je podle Evy soustředěný. Když skládá vrstvy, musí být v klidu. Rutinní jsou jen některé technické kroky, ale samotná tvorba nikdy. Roli hraje také nálada při tvorbě. Jak však Eva podotýká, ne tak jednoduše, že „když mám dobrou náladu, vznikají jemné obrazy“ a „když jsem smutná, jsou temnější“. Tak to u ní nefunguje. Spíš vím, že nejdu tvořit, když jsem ve stresu, spěchám a nemám čas. Fusing potřebuje klid, soustředění a prostor a já k němu přistupuji opravdu s láskou a respektem, přiznává.

Sklo je totiž podle Evy zvláštní materiál: umí být laskavé, měkké a krásně spolupracovat, ale zároveň dokáže nepříjemně zranit, když člověk není přítomný. Proto k němu přistupuje jemně, s úctou a s vědomím, že je to partner, ne nástroj.

Kdyby měl někdo zájem o skleněný obraz, může Evu po předchozí domluvě navštívit přímo v jejím ateliéru a mini galerii v Rudníku. Tam si může prohlédnout aktuální kolekci naživo a vybrat si obraz, který s ním nejvíce rezonuje. Co se týče individuálních poptávek, tvorbě na zakázku se Eva záměrně vyhýbá, protože ji velmi svazuje. Potřebuji mít při práci se sklem absolutní tvůrčí svobodu. Lidé si proto u mě vybírají z mých hotových děl, do kterých vkládám svou autentickou energii a nápady, uzavírá.

Tip na další příběh

Z vedoucí výroby majitelkou e-shopu. Štěpánka vrací lesk skleněným knoflíkům

Jablonecká společnost AG Plus se už přes 30 let drží na trhu s bižuterií, a to i navzdory levnému dovozu z Číny. Zatímco rodinná firma žije převážně z velkých zakázek, dcera jednoho ze zakladatelů Štěpánka Hendrychová se rozhodla jít vlastní cestou. Tradičnímu řemeslu dává moderní šmrnc. Více v dalším příběhu.

• 
• 
• 

Dalších 30 fotografií