Zuzana Sittková dává průchod své fantazii pod značkou Roztančený nábytek. Ve své domácí dílně ručně vyrábí originální kousky, které svou hravostí a pokřivenými tvary vnášejí do interiérů radost.
Co se dozvíte v článku
Místo krize středního věku nový výuční list
Podle Zuzany Sittkové krizi středního věku nemají jenom muži, ale i ženy. Sama, čím byla starší, tím méně jí dávala smysl práce v kanceláři od devíti do pěti, kdy se budují výsledky nějakého korporátu. Už tam nenacházela to štěstí. Velkým momentem zlomu pro ni bylo také narození dětí. To je pro spoustu žen takový převrat, kdy začínají přemýšlet nad tím, co s tím životem po dětech oproti životu před dětma,
myslí si.
Jakmile se řekne truhlářství, většina lidí si vybaví spíše muže, ale to už dávno není pravidlem. Když jsem dělala učňák kolem svých čtyřiceti let, tak v naší třídě byla polovina žen, což mě tenkrát dost zaskočilo, ale evidentně už to není výjimkou,
doplňuje Zuzana s tím, že klasická truhlařina je poměrně fyzicky náročná. Je to o tahání těžkých kusů a samotné jí to dává zabrat, i když nedělá skříně, kuchyně nebo nějaký robustní nábytek.
Bez podpory rodiny by se Zuzana nemohla pustit do výroby nábytku ani do studia. Pomáhají jí i psychicky v podobě toho, že to opravdu má smysl. Velkou měrou ji podporují děti i manžel. Potřebuju pořád i nějakou trpělivost a pochopení, protože dílnu mám u nás doma. Všude máme piliny, dřevo mám složené v předsíni, je to poměrně náročné,
přiznává s úsměvem.
Když manažeři sednou do lavic
Vyučit se podle Zuzany nebylo až tak těžké. Výuka probíhala každou druhou středu, kdy šlo o teorii, o několik hodin sezení v lavici ve třídě s písemkami. Každou druhou sobotu pak probíhala praxe. Všem to doporučuje, byť má pocit, že to, co umí, se naučila na YouTube a ne ve škole. Dalo mi to hrozně moc vzpomínek a takový flashback do mládí, protože jsme tam opravdu seděli všichni čtyřicátníci, padesátníci, všichni manažeři, podnikatelé, obchodníci. A seděli jsme tam v těch lavicích, koukali na tu tabuli a psali si taháky na písemky. Bylo to neskutečně vtipné,
dodává.
Nejtěžší tedy bylo přimět mozek snažit si něco zapamatovat právě na písemky a na zkoušení. Především závěrečné zkoušky byly psychicky náročné, protože to podle Zuzany člověk už v dospělosti nemá tak na háku, jako to měl v pubertě. Už to chce nějak důstojně zvládnout. Psaní taháků se nezapomíná, takže opravdu malinkatá písmenka na nejmenší papírky. A to je ten způsob, jak se to člověk nakonec naučí, když si píše tahák, tak z hlavy zjistí výběr informací,
směje se Zuzana.
Vyučující jim vyprávěli, jak to vypadá na učňácích a jak zmiňuje Zuzana, historky byly děsivé. Kolikrát byli rádi, když kluci došli do školy střízliví a příčetní. My jsme chodili střízliví a příčetní a zajímalo nás to, protože jsme se všichni chtěli něco dovědět a naučit. Myslím, že učitelé měli za odměnu, že nám to vše mohli odvyprávět,
dodává.
Od YouTube tutoriálů k vlastnímu razítku
Zuzana se učila podle YouTubu. Je tam spousta videí od zkušených truhlářů, kteří vysvětlují, jak se co dělá. Ona se na to podívala, zkoušela to doma a tímto způsobem se naučila spoustu věcí. Získala však dojem, že si potřebuje ověřit, zda se to naučila správně a jestli neexistuje nějaký lepší nebo jednodušší způsob. YouTube jí nezněl příliš důvěryhodně, proto se rozhodla jít na školu. Pochopila jsem, že YouTube mě poměrně slušně vytrénoval a více informací už jsem tam nedostala, takže jsem potom cíl přeměnila na to, že potřebuju vzdělání v oboru, abych si mohla pořídit živnosťák na truhlářství. Takže pak už jsem tam chodila vlastně jenom proto, abych měla ten štempl, že mám vzdělání v oboru,
přiznává dále.
Prvními Zuzaninými výrobky byly domečky pro panenky. Byly velké a jiné, než se dělají běžně. Vyráběla je tehdy pro maličké dcery a na ty první použila překližky a latě z hobby marketu. Bylo to strašné, kácelo se to, vůbec to nedrželo a nevěděla jsem, co s tím. Ale zjistila jsem, že to mě to hodně baví,
vzpomíná Zuzana s tím, že na další domečky vyzkoušela masiv a šlo to velmi dobře. Na to, že neměla žádné zkušenosti, praxi ani pořádné nářadí, výsledek byl dobrý a získal i kladnou odezvu z okolí. Zuzanu to hodně bavilo a od domečků pro panenky se poté dostala k nábytku.
Hra s těžištěm
Roztančený nábytek našla Zuzana na Pinterestu. Je velmi populární ve Spojených státech, kde se dá najít jako pod pojmy Alice in Wonderland Furniture (nábytek z Alenky v říši divů) nebo Whimsical Furniture. V Americe to lidé dělají v garážích jako DIY projekty a pak se tím chlubí na internetu. Narazila jsem na jednu takovou fotku a hrozně mě to nadchlo, protože mám ráda bláznivé věci a myslím si, že svět nemá být úplně hranatý a plný pravidel,
popisuje Zuzana. Tento nábytek ji tedy zaujal, snažila se přijít na postup výroby a chtěla si to zkusit. První kousek se hodně povedl a tím, že jsem to nikde na českém trhu, koneckonců ani v Evropě vůbec neviděla, tak jsem si říkala, že by se tím teoreticky dalo uživit,
zmiňuje.
U roztančeného nábytku sice nenajdeme pravý úhel, ale počítání se Zuzana nevyhne. Výroba je podle ní jednoduchá, ale zdůrazňuje, že nejde o ohýbaný masiv, jak si někteří myslí. Tím pádem je výroba úplně o něčem jiném, ale i tak je velmi náročná na přesnost. Jedná se o kombinace masivu a překližky, kde překližky tvoří boky a tím pádem se dají ohýbat do různých úhlů. Překližku je tedy nutné napasovat do připravených polodrážek.
Vždy si načrtnu na papír nějaký tvar, co mě napadně, a pak následuje hodně měření a počítání. Protože to není striktně pravoúhlé, tak naštěstí moc nevadí, když to někde trochu ujede,
podotýká Zuzana. Úhel ohybu má nějaký limit, je tam určitý sklon, za který se Zuzana nedostane. Ostatní omezení už jsou jen na fantazii.
Při výrobě si Zuzana musí hlídat těžiště skříňky. Může sice tančit, ale měla by být schopná stát a udržet to, co má udržet. Nemá totiž být na okrasu, ale funkčním kusem nábytku. Takže i když to podle Zuzany vypadá, že když do toho něco dáte, musí to spadnout, není tomu tak. Přesto pro jistotu říká zákazníkům, kteří mají domácí zvířata nebo děti, aby nábytek ukotvili do zdi.
I tanec vyžaduje přesné počty
V první řadě musí tedy Zuzana navrhnout tvar a vymyslet, jak na to. Poté připraví čelo, záda skříňky, kde je hodně frézování. Dalším náročným krokem je přizpůsobení poličky danému tvaru. Poličky jsou z masivu, ale hrany musejí být zkosené podle toho, v které části skříňky se nacházejí. Tam je hodně měření a hodně počítání, protože každá v podstatě až desetina milimetru se počítá a byla by vidět,
potvrzuje Zuzana. Poté už se vše kompletuje a dělají se povrchové úpravy. Nejnudnější na výrobě je pro Zuzanu frézování, nejnáročnější jsou poličky a nejvíc ji baví vymýšlení.
K výpočtům přitom Zuzana nemá vůbec blízko. S úsměvem přiznává, že je jednak velmi nematematický člověk a navíc má poměrně špatnou prostorovou představivost. Když se snažím si to představit v hlavě a nedej bože k tomu něco spočítat, tak je to náročné,
směje se.
Dílna v obýváku a dřevo v předsíni
Zuzana nemá dílnu a pracuje v provizorních podmínkách. Slouží jí k tomu jedna místnost v jejich poměrně malém domě. Normální lidé by tam podle ní měli ložnici, ale ona si tam nastěhovala stroje a řeže tam dřevo. Pod stroje spadá lepší střední třída ručního nářadí, takže se jedná víceméně o hobby dílnu. Náročné je také odvětrávání, protože jde o velkou prašnost, které se šíří do celého domu. V provizorní dílně není možné dělat povrchové úpravy, takže nábytek Zuzana natírá v obýváku nebo v pokojíčkách. A v obýváku Zuzana zase skladuje dřevo. Tím se vracíme k podpoře rodiny, protože moje děti vyrůstají ve velmi nestandardních podmínkách, ale nevadí jim to. Podporují mě pořád, takže jsem za to ráda,
zdůrazňuje.
Nejtěžší není výroba, ale prodej
Původně měla Zuzana vizi, že bude dělat roztančené skříňky a inspirovat se jednotlivými tanci. Začala například skříňkou, která tančila waltz. Chtěla tedy, aby skříňky měly vždy nějaké charakteristické rysy pro daný tanec. Waltz je o pevném držení rámu a rozevlátých šatech v otočkách, kdy má tanečnice vytočenou hlavu do strany. Takže tato skříňka měla horní poličku otočenou do boku a ne dopředu,
vysvětluje Zuzana. Hodně ji to bavilo, na tuto skříňku byly dobré ohlasy.
Vymyšlený má i kankán nebo charleston. Podle Zuzany není problém skříňky vymyslet, ale prodat. Je to velmi časově náročné, cenově by to vyšlo hodně, hodně vysoko a je to natolik crazy, že si myslím, že to jen velice těžko najde kupce,
přiznává s tím, že tuto myšlenku opustila a hraje si s tvary, zjišťuje, co se lidem líbí, nelíbí a co se líbí jí. Nebaví ji vícekrát dělat jednu stejnou věc, potřebuje pořád něco vymýšlet, takže má prostor si hrát a kreslit nové věci.
Za sebou má Zuzana zakázku od Čecha, který žije v Turecku. Ukázala se však problematická ve dvou věcech. Za prvé tam měly být stoly do výklenku. Mělo jít o roztančený nábytek, ale v pevném geometrickém prostoru, což si trošku odporovalo a bylo těžké to vymyslet. Druhá část zakázky byla skříňka, která byla nakloněná, opírala se rukou o stěnu. Šlo tedy o hru s těžištěm a bylo za tím hodně vymýšlení, jak to vlastně udělat, protože se vychylovala z toho středu.
Navíc se dodatečně zjistilo, že nábytek nemají jak dostat do Turecka. Pořád to ještě řešíme, protože Turecko není v Evropské unii a náklady na dopravu jsou obrovské, konkrétně zdvojnásobují cenu. Na začátku jsme měli cestu, jak to udělat, která potom nevyšla a teď hledáme alternativu,
doplňuje Zuzana a přidává, že problém by byl i na hranicích s proclením a administrativou obecně.
Zuzaniným snem je, aby se její nábytek chytil a lidé si k němu našli cestu. Zakázky má, ale výroba ji nedokáže plně uživit, což by si do budoucna moc přála. Myslím si, že to chce trošku radosti a fantazie do života. Tento nábytek to poskytuje a pomáhá trošku zveselit prostředí a odlehčit opravdu těžkou atmosféru, ve které dnes žijeme,
uzavírá.
Tip na další příběh
Od pokeru do dílny: Vyrábí v ní originální nábytek z ohýbaného betonu
Honzu Nohejla beton fascinoval natolik, že z něj nyní vyrábí umělecké kousky, které dokáží oživit každý interiér. Jak se s tímto tvárným i křehkým materiálem pracuje? Více v článku.
