Tajemství za kovářským kladivem. Zjistěte, jak vznikají jedinečné kované skvosty

Umělecké kovářství je velice široký obor

Zdeněk Mittner na úvod vysvětluje, že obor uměleckého kovářství je hodně široký. Zahrnuje výrobu klasických a obecně známých uměleckých plotů, bran a zábradlí, řadí se sem lidé, kteří dělají kované plastiky nebo zahradní sochy, dále se v tomto oboru restaurují památky a spadá sem také výroba mečů, nožů, seker nebo různého nářadí. Když to není umělecká kovařina, tak obor kovářství je také zemědělská kovářská práce, výroba kovaných polotovarů a podobně.

Já jsem především umělecký kovář, který má velice široký záběr, a kromě chladných zbraní jako jsou nože a meče, dělám prakticky ze železa vše. To znamená, že často restauruji historické památky, dělám zahradní kované plastiky, okrasné zábradlí, lustry, světla, doplňky ke krbům, nebo třeba vybavuji vinné sklepy. Co si prostě z kovu vymyslíte, tak vám to rád udělám, dodává Zdeněk.

Podle Zdeňka je každá zakázka jedinečná a když člověk dělá novou věc, vždy je to něčím zajímavé. V jejich uměleckém kovářství v poslední době dělali například železný strom, který měl výšku 6, 5 metru, vážil 1, 5 tuny a byl seskládán z více jak 4 000 dílků. Nedávno také dokončili restaurování obrovského litinového kříže s pozlacenými prvky. Dva roky zpátky jsme dělali na jedno soukromé sídlo obrovskou kovanou bránu, na které bylo plátkové zlato za více jak 450 000 korun a s naší prací se brána pohybovala v milionech korun, vzpomíná Zdeněk Mittner.

Jejich práci najdete po celé České republice, ale můžete na ni narazit i v daleké cizině, jako je třeba Německo, Rakousko, Brazílie, Španělsko, nebo vybavovali dokonce i hotely až v americkém Las Vegas. Zákazníci si Umělecké kovářství Mittner mohou najít na internetu, nebo často dají na doporučení.

Rodiče mu dali volnou ruku

V rodině Zdeňka Mittnera nebylo žádné černé řemeslo, jeho tatínek byl vynikající řezník a všichni se jeho slovy motali kolem obchodu. Zdeněk vzpomíná, jak k nim do domu chodil pán, který byl umělecký zámečník a táta si od něho nechával dělat různé mříže na okna, ploty a jiné věci do interiéru. Jako malý kluk mu často pomáhal, a tam se mu to řemeslo prvně zalíbilo. Všichni chtěli, abych následoval svého tátu, ale mně se toto řemeslo líbilo. Vděčím svým rodičům, že mě řekli, ať jdu za svým snem a nechali mě jít. Já jsem se tak stal uměleckým kovářem a dělám toto krásné řemeslo celý život, doplňuje.

Zdeněk se tedy nejprve vyučil kovářem, poté si večerně udělal maturitu a za minulého režimu pracoval v uměleckých řemeslech Brno. Tam se setkal se špičkovými uměleckými kováři, od kterých se mnohé naučil. Podle něj to byl ten nejlepší start do jeho života, kdy viděl vyrábět krásné věci, které se v těchto uměleckých řemeslech dělali a byl to pro něj ten první hnací motor. Navíc měl už na učilišti velké štěstí na svého mistra pana Brabce, vynikajícího odborníka a člověka. Od něj získal velice dobré základy a později nebyl problém ukázat v životě co umí.

Když poté podnik uměleckých řemesel zanikl, musel se rozhodnout, co dál. Koupil jsem starý dům, zrekonstruoval jsem si tam dílnu a pracoval v ní několik let. Po čase mi dílna byla malá, tak jsem celý dům prodal a koupil si pozemek v Rajhradicích za Brnem. Tam stála velká stará stodola, kterou jsem si předělal na kovárnu, popisuje.

Základem je výheň

Materiál Zdeněk Mittner shání ve specializovaných prodejnách v České republice, ve velkoobchodech s hutním materiálem. Jak to všichni znají z pohádek, tak když přijdete do kovářství nebo za kovářem, je tam kovadlina. U nás na dílně je také, ale k tomu tady najdete 50 kladiv různých druhů, sto kleští, buchary, probíjecí desky a samozřejmě klasickou výheň, kde se topí uhlím. To je v tomto řemesle nenahraditelná věc, vyjmenovává Zdeněk. Na práci přitom nepotřebuje velký prostor, protože se výrobky většinou dělají z jednotlivých dílů, které se montují k sobě.

Čas na výrobu je u produktů opravdu individuální. Obor je široký a náročný na detaily. Když si u nás objednáte nějakou jednoduchou kovanou bránu, tak jde o měsíc, měsíc a půl práce. Strom, který jsme dělali, zabral čtyři měsíce práce, ale pracovalo na něm pět lidí asi 12 hodin denně, upřesňuje Zdeněk s tím, že když děláte poctivé kovářské řemeslo, tak je to hodně časově náročné. Nejvíce času přitom člověk stráví kováním ve výhni a ohříváním železa.

Na řemeslném kování Zdeňka nejvíce baví tvůrčí práce. Má rád volné kování, ne žádnou opakující se stereotypní práci. Tedy například když dělá nějakou zahradní plastiku nebo když restauruje staré věci. Podle Zdeňka má jeho práce tu výhodu, že sice nejvíce času tráví v dílně, ale patří k tomu také přípravy, kdy si vše musí nakreslit, musí tu práci sehnat, nebo dělat kancelářské věci. Tím si kompenzuje velkou dřinu, podobně jako jeho zálibami, mezi které patří cestování, jízda na motorce nebo práce na zahradě.

• 
• 
• 

Dalších 22 fotografií

Stačí, když zákazník řekne směr

Umělecké kovářství Mittner nedělá často výrobky pro stavební firmy. Mezi jejich zákazníky patří podle Zdeňka lidé mezi třicátým pátým až šedesátým rokem. Tedy ti, kteří si koupili domy, staví chalupy nebo něco rekonstruují a chtějí mít hezké kované věci. Zároveň, když přijdou k uměleckému kováři, tak ví, že je to práce náročná, ale i drahá. Nejsou to tedy mladí lidé, kteří si na hypotéku postaví dům a když například chtějí nějaké oplacení, jdou levnější cestou. U zákazníků nejde většinou o návrat k tradicím, ale spíš o to, aby měli hezký domov nebo něco unikátního, co nemají ostatní, upřesňuje dále Zdeněk.

Zdeněk Mittner má nejradši, když mu zákazník dá volnou ruku a jen mu řekne nějaký směr, třeba jestli tam chce více zdobné prvky nebo spíše hranaté a podobně. Já to potom musím nakreslit, proberu se zákazníkem detaily a on mi řekne, co se mu líbí a co by si představoval jinak, popisuje. Zákazníci mu podle Zdeňka často věří v tom, že to dobře dopadne. Často také zákazníky v nějaké fázi pozvou do výroby a na vlastní oči jim ukážou rozpracovaný projekt, který se může ještě poupravit.

Zdeněk také míval v Brně 22 let showroom, kde měl vystaveny spousty realizací a tam si se zákazníky sjednával schůzky. Když je tam zavedl a oni kolem sebe viděli stovky výrobků a mohli si je vzít do ruky, měli hned představu, co kovář dokáže udělat. Navíc viděli i různé povrchové úpravy co umí. Dnes má vše přemístěno k sobě do areálu kovárny. Často si zákazník myslí, že kovář umí udělat jen podkovu. Někdy zákazník povídá, co víc umíte? My mu ukážeme na stovkách fotografiích naše realizace a často mu z našich zakázek spadne brada, jak se lidově říká, uvádí Zdeněk.

Musí se učit celý život

K propagaci využívá umělecké kovářství internet a sociální sítě. Na ty mají člověka, který se o ně stará, ale ten podle Zdeňka nezná dokonale jeho řemeslo, nezná odborné názvy a neví, co na dané fotografii vypíchnout. Proto sám příspěvky připravuje a odborník se stará o jejich propagaci. Na řemeslné trhy Zdeněk nejezdí, protože na ně vůbec nemá čas. Tam podle něj jezdí často začínající kováři. Se Zdeňkovou prací se lidé mohou potkat tak, až pojedou kolem jeho dílny, mohou se u něj zastavit a on jim velice rád ukáže co dělá a co umí.

V minulosti měl Zdeněk Mittner i několik výstav, kde prezentoval svoje díla s jinými umělci. Vystavoval i na stavebních veletrzích zaměřených na dům a zahradu. Samozřejmě jezdím na kovářská setkání, u nás i v zahraničí, kde prezentuji svou firmu, přidává s tím, že i dnes je to pro něj velkou inspirací. Jedná se totiž o tak široký obor, že se musí učit celý život, a to i přesto, že mu rukama prošly tuny železa. Když přijede na nějaké kovářské setkání, často se objeví věc, co se mu líbí. Vždycky je tam něco zajímavého, co vás samotného nenapadne, ale napadlo to třeba kolegu kováře. Vy se tím inspirujete, a to vás posouvá dál a dál, usmívá se závěrem.

Tip na další příběh

Když se z kovu stává umění: Tajemství ryteckého řemesla podle Iris

Iris Fojtíková o sobě říká, že dělá z obyčejných věcí výjimečné. Dokáže je totiž vyzdobit jedinečnou rytinou a díky tomu se na ni obrací spousta zákazníků. Více v článku.

• 
• 
• 

Dalších 21 fotografií