Hlavní navigace

Tomio Okamura: Práce není jen obživa. Práce je i něco, čím se realizujeme

10. 6. 2011
Doba čtení: 3 minuty

Sdílet

 Autor: 329515
Práce přece není jen způsob obživy. Práce je přece i něco, čím se člověk v tomhle světě realizuje. Je to jeho originální stopa, kterou po sobě na téhle planetě zanechává, píše Tomio Okamura.

Bez práce nejsou koláče a věřte, že ani ten chleba, kterého se tuny válí v popelnicích. Kdo si neváží chleba, neváží si práce – a právě ony popelnice dokreslují smutný stav pracovní morálky v naší zemi. Lidé už dávno zapomněli, co je to hlad. Zapomněli, co je to práce. Mnohý čtenář si asi bručí pod vousy: Tobě se to mluví, osle, ty pracovat nemusíš, peněz máš přece dost. No, ono je to za prvé tak, že peněz mám dost proto, že jsem od 18 let tvrdě pracoval. Začínal jsem u tokijských popelářů. Ve čtyři ráno jsem začal koulet popelnice a sbírat pytle s odpadky a končil jsem v podvečer. Včetně sobot. Výdělek stačil na podnájem jedné postele v cizinecké čtvrti, tu a tam neznačkové tenisky a tričko, jedno kino za dva týdny a jídlo ve fastfoodech. Žil jsem sám a nikdo mi nevařil. Nestěžuji si – prarodiče se za války tak dobře rozhodně neměli a dědeček s babičkou z Bystřice pod Hostýnem hladověli i po válce. Dědeček ve vězení, babička s dětmi doma.

Pochopitelně na popelařině si nikdo miliony nevydělá, alespoň pokud jen koulí popelnice, a já si je tam taky nevydělal. Tím bonusem a prazákladem ovšem byla práce – vědomí, že když chci jíst, musím pracovat, když chce jíst lépe, musím pracovat víc nebo lépe, nebo taky jinde. V každém případě je to problém, se kterým si musím poradit já, moje dvě ruce a hlava.

Dnes bych pracovat nemusel, pravda. Ale co dál? Práce přece není jen způsob obživy. Práce je přece i něco, čím se člověk v tomhle světě realizuje. Je to jeho originální stopa, kterou po sobě na téhle planetě zanechává. Nemůžeme být, ale ani nemusíme být Rafaelové či Einsteinové, aby ta stopa byla znát. Každá dobrá práce má svou hodnotu, a byť je mnohdy anonymní, můžeme být na ni hrdí. Když jdu po Karlově mostě nebo se dívám na pražské panorama, vidím tisíce, statisíce rukou, statisíce hodin poctivé dobré práce, která je vidět po tisíci, po pěti stech či po sto letech. A vidím taky práci fušerskou a lajdáckou, starou rok či dva. Dobrý řemeslník je jako dobrý kumštýř. I on může mít své nadšené obecenstvo, své fanoušky, i on může být a také bývá vyhledávaným a ceněným mistrem. Stejně tak skvělá účetní či prodavačka. Koneckonců, co zbude po nějaké Superstar, která dnes zazáří a zítra už ji nikdo nepozná? Ouřadovi, který život proseděl vymýšlením zdůvodnění své existence? Nic. Na řemeslníky, kteří mi udělali byt, myslím pořád – pravda, na některé v dobrém, na jiné v horším.

Platí stále staré Masarykovo a Háchovo heslo o potřebě každodenní drobné práce: „Pracujme, pracujme dobře, protože každé dobré práce je téhle republice třeba. Každý kamínek přidaný do naší stavby ji může upevnit a naopak každá ruka, která se nepřipojí, chybí.“ To není žádné klišé – když mě hezky obslouží milá prodavačka nebo mi zedník dobře a za dobrou cenu usadí vanu, pak věřte, mám lepší pocit než z deseti státnických projevů nebo proklamací. Myslím, že u všech ostatních to bude stejné. Naše země je a bude taková, jací jsme my. Když budeme k sobě poctiví, milí, pak bezesporu milá a poctivá bude naše země.

Daně x

(Ukázka z knihy Tomia Okamury Umění vládnout, Nakladatelství Fragment)

Foto: Ondřej Hošt

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).