Hlavní navigace

Umí řemeslo a pokračují v rukodělné tradici. Tvoří tak střapce, koše i modrotisk

Jana Bohutínská

Místo futuristických technologií vsadili na tradiční řemeslo. Někdy jsou téměř jediní, kdo se mu u nás profesionálně věnuje. Mnozí navazují na rodinnou tradici.

Doba čtení: 5 minut

Pražského prýmkaře k řemeslu přivedl zkušený mistr. Modrotisk je na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Čtěte, jak se i v těchto oborech pracuje.

Sedláci, dráteníci, keramičky i rodinné kořeny

Roboti, automatizace, digitalizace, nejnovější technologie, virtuální nebo augmentovaná (čili rozšířená) realita, průmysl 4.0 atd. To je jen malý výsek z aktuálního slovníku, kterým se popisuje podnikání a pracovní trh. Jenže, jak to bývá, jeden silný trend jako by živil i svůj pravý opak.

V tomto případě touhu lidí rozvíjet tradiční řemeslo. A podobně jako předchozí generace tak uspokojit svou chuť dotýkat se rukama skutečných fyzických materiálů, které mají nejen svou texturu, ale také svou vůni nebo zvuky i svůj jasný původ a historii. Vytvářet hmatatelné, krásné a originální předměty, jejichž vznik si žádá určité dlouhou praxí ověřené a osvědčené postupy a také má svůj čas – dýmky, košíky, hudební nástroje, keramiku, pleteniny, ručně dělané papírenské zboží, šperky, sedlářské, drátenické, kamenické, sklářské, kovářské nebo pasířské výrobky, perník atd. Je to podobný princip jako ten, který viditelně formuje třeba módu nebo životní styl – jako protipól „fast“, rychlého, zboží, se objevil a žije „slow“ neboli pomalý přístup.

V řadě případů takové podnikatelky a takoví podnikatelé, řemeslníci a řemeslnice (často se pohybují někde na propustné hranici mezi řemeslem a uměním) skrze řemeslo také odkrývají svou rodinnou historii a vlastní kořeny. Třeba jako Ivana Švarcová, která ručně maluje keramiku pálenou v dřevěné peci, a navazuje tak na rodinnou tradici keramické dílny v Klínci u Mníšku pod Brdy. Příběh klínecké a také levínské keramiky si přečtěte v článku Obnovily keramickou tradici a propojily tak umění s podnikáním. Přečtěte si jak.

Tradice modrotisku žije

Třeba takový modrotisk se dokonce dostal na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. A to vedle slováckého verbuňku (mužského tance skočného charakteru), masopustu na Hlinecku, sokolnictví, jízdy králů a českého loutkářství.

Modrotisku, tedy ručnímu potiskování látek pomocí dřevěných forem s reliéfem vzoru a s využitím následného barvení pomocí indigové (typicky modré) barvy, se věnují například v dílně Jochových ve Strážnici, s tradicí od roku 1906. Nebo Danzingerovi v Olešnici na Moravě, a to v dílně, jejíž historie sahá do roku 1816. Rodinná tradice barvířství však jde u Danzingerových až do 16. století. Danzingerovi nabízejí metráž, bordury, šátky, ubrusy nebo chňapky do kuchyně, tašky a kabelky, polštáře a další modrotiskové výrobky, a to v kamenné prodejně i přes e-shop. Pořádají také exkurze ve své dílně, s výkladem a ukázkou výroby. A před Vánocemi se v jejich kamenné prodejně dveře netrhnou.

Jiří Danzinger tvrdí, že obavu o budoucnost řemesla nemá. Jejich podnikání a výroba jsou stabilní. V souvislosti s UNESCO se teď o modrotisku více mluví a vidí to i na zájmu zákazníků. Zápis jim trochu udělal reklamu. Mezi zákazníky jsou lidé všech generací, od těch, co se zajímají o folklor, až po plně moderní lidi, které technika zaujala. I na exkurze chodí všechny generace, od dětí ze školky, po seniory, říká. Sám je s modrotiskem spojený od dětství, vstává s ním i jde spát. Je to práce, která není nikdy hotová. Když si v noci na něco vzpomenu, klidně vstanu a jdu to do dílny zařídit, dodává.

Zákazníci nechybí, výrobci ano

Lidem, kteří vsadili na tradiční řemesla, totiž nahrává to, že se zákazníci už zase naučili oceňovat poctivou ruční práci. Tvrdí to ze své zkušenosti i košíkářka Zuzana Tilajcsiková z Veltrus na Mělnicku, podle níž košíkařina zažívá opravdovou renesanci. Podívejte se do její dílny:

A také Leoš Křižka, košíkář z Březolup u Uherského Hradiště, ač je jinak k budoucnosti svého řemesla docela skeptický – v tom smyslu, že ho nebude mít kdo dělat. Své výrobky přitom prodává přímo ze své dílny nebo na trzích a jarmarcích. Více se o jeho práci dozvíte v článku Až košíkáři vymřou, nikdo to dělat nebude, říká jeden z Březolup.

A Leoš Křižka není jediný, kdo se o tradiční řemesla obává. Přes zájem zákazníků jsou totiž i tradiční řemesla, kterým hrozí, že se jim nebude mít kdo věnovat. Například prýmkařství, tedy obecně výroba poutek, třásní, opřádaných knoflíků a ozdob na dámské šaty, nebo ruční výroba žinylkových textilií na Hlinecku. Právě tato řemesla jmenuje jako ohrožená etnoložka a historička umění Barbora Půtová, která pracuje na projektu Řeč materiálu – tradiční řemeslné technologie pro záchranu kulturního dědictví a současný životní styl, v rozhovoru pro portál Mistnikultura.cz.

V projektu se sešli experti z Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Národního památkového ústavu a Národního technického muzea s cílem zmapovat ohrožená řemesla, která jsou původně spojená hlavně s měšťanským a šlechtickým prostředím (tentokrát nikoliv s prostředím venkovským) – štukatérství, truhlářství, zámečnictví, výrobu vitráží, čalounictví, kamnářství, nábytkářství, parketářství, tkalcovství, řezbářství i štafířství (což je úprava povrchů barvou a pokovováním).

Dan z prijmu 2018 tip

K oboru ho zlákal prýmkařský mistr

Prýmkařství se v Praze věnuje Jan Répal a jak potvrzuje, ačkoliv jsou v Česku lidé, kteří ještě řemeslo ovládají, v takovém rozsahu, v jakém se oboru věnuje naplno on sám, je v tuzemsku jediný. K oboru se přitom podle svých slov dostal vlastně omylem. Vyučil se krejčím a zaujala ho přitom práce prýmkařského mistra. U oboru pak zůstal. Baví ho totiž, že pod jeho rukama skutečně něco vzniká a něco po něm zůstane. Svou praxi rozvíjí už od roku 1994. Vyrobit třeba šňůru není až tak složité, když vám to někdo ukáže. Ale než se naučíte udělat a hlavně vymyslet složitější věci, trvá to i řadu měsíců. Například se střapci jsem začal v roce 1997 a až rok na to jsem vyrobil opravdu velký složitější střapec, popisuje s tím, že i dnes někdy dostane zakázku, na které ještě nepracoval a musí experimentovat, všechno zkoušet a promýšlet.

Poptávka po jeho výrobcích přitom roste. Zhruba 50 až 60 procent jeho výrobků míří přes jiné firmy do zahraničí, něco objednají restaurátoři, méně je individuálních zakázek. Každopádně už poptávka pomalu převyšuje jeho kapacitu. Pracuje totiž sám, občas mu s drobnostmi vypomůže jedna paní, která řemeslo ovládá. Jan Répal proto plánuje, že řemeslo naučí některé z dětí a plány by měl i na rozšíření dílny; překážkou však jsou zatím nutné investice.