V posledních letech se věnuje především autorským dýmkám, prodává je do celého světa. Jak jeho práce přesně vypadá, jsme se dozvěděli při návštěvě v jeho dílně.
Řemeslo se učil u těch nejlepších
Po sametové revoluci začal Jan Klouček dovážet tabák pro dýmkaře i dýmky a se dvěma dalšími společníky otevřel specializovaný obchod v Celetné ulici v centru Prahy – Baker Street. Původně sice studoval matematickou analýzu a modelování a nějakou dobu v oboru pracoval, ale zjistil, že ho taková práce nebaví. Takže ho nápad dovážet dýmky a otevřít obchod zaujal. Stejně jako později možnost naučit se dýmky vlastnoručně vyrábět.
Ostatně řemeslo má zřejmě v krvi. Jeho dědeček byl truhlář, potomek vídeňských truhlářů, a tatínek štukatér. Jan považuje za štěstí, že se mohl dýmkařské řemeslo učit přímo v jeho kolébce, ve francouzském městě Saint-Claude, na dýmkařské akademii. Díky obchodu navazoval obchodní kontakty v Itálii, Dánsku i ve Francii, kde se seznámil s Yvesem Grenardem, majitelem dýmkařské firmy Chacom. Přesvědčili jsme ho, aby se přijel podívat do Prahym a vznikl společný projekt, kdy jsme v dílně v Kostelci nad Černými lesy dokončovali dýmky pro francouzský Chacom,
vypráví.
Od desítek tisíc dýmek ke stovce ročně
Yves ho prý tehdy varoval, že prodávat dýmky je jednoduché, ale vyrábět je, to je těžké řemeslo. Neodradil ho. V týmu deseti až dvanácti zaměstnanců Chacomu a dalším firmám dodávali skoro padesát tisíc dýmek ročně. Když se situace na mezinárodním trhu změnila, Jan postupně omezoval sériovou výrobu a začal se více soustředit na vlastní autorské dýmky. A těm se výhradně věnuje posledních pět let – jako JanPipes. Pořídil jsem si dílnu přímo u svého domu v Kostelci a udělám asi 80 až 150 dýmek ročně. Prodávám je do celého světa na základě svých kontaktů, které jsem za ta léta získal,
říká. Samozřejmě mu v tom pomáhá internet i sociální sítě.
Po Janově odchodu, když se rozhodl provozovat jenom svou dílnu, obchod ještě fungoval na stejné adrese, dokud ho z lukrativní lokality „neodstěhoval“ nájem. To, že i letité obchody končí, však není nic výjimečného ani jinde v Evropě. Zvyky zákazníků se mění. Hodně lidí si dnes chce dýmku jednoduše najít na internetu, zaplatit kartou a s nikým se nebavit,
tvrdí Jan. Když dá fotku dýmky na Facebook nebo Instagram, stane se, že jediný dotaz, který k ní dostane, je cena. A když zákazníkovi vyhovuje, dýmku bere a nic dalšího ho nezajímá. To je pro Jana, který se zákazníky rád komunikuje, trochu zvláštní.
Zručnost i výtvarné nadání
Jan je teď součástí celosvětové vlny dýmkařů, kteří prodávají originální autorské dýmky pod svým vlastním jménem. Přestože, jak dodává, také kuřáků dýmek s obecným tlakem proti kouření ubývá. Na druhou stranu, díky internetu se lidé propojují, mají diskusní fóra, domlouvají si srazy a vzniká tak i nová generace kuřáků,
říká.
Jak vysvětluje, k výrobě fajfky je potřeba ovládat řemeslo, protože dýmka jako užitný předmět musí splňovat určité technické parametry. Také je to však předmět, který má svůj originální vzhled, v němž se odráží vkus a výtvarná invence jeho autora.
Čtěte také: Renovuje kola a tvoří bicykly na míru. Podívejte se do jeho žižkovské dílny
Základem dýmkařského řemesla je podle něj manuální zručnost, prostorová představivost a schopnost přenést tvar dýmky z hlavy do ruky a skutečně ho nakonec ze dřeva vyřezat a vybrousit. A také výtvarné nadání, které se promítne do designu dýmky a ukazuje rukopis autora. Někdo dělá klasičtější tvary, jiní dýmkaři rádi experimentují s novými materiály a nápady, z čehož také vznikají různé módní vlny,
říká Jan.
Sám u designu dýmek nejdřív dost experimentoval. Pak měl období, kdy si hodně všímal přírodních motivů a inspiroval se jimi u tvarování dýmek. V poslední době se vrátil k jednoduchým, klasickým dýmkám a kreativně je trochu mění.
Kořen bílého vřesu a také rohovina
Ideálním dýmkařským materiálem je přitom briér, kořen vřesu bílého, objevený právě v Saint-Claude. Je tvrdý, odolává vysokým teplotám a má působivé žilkování. To je dříví od pánaboha. Umocní chuť tabáku a jak se na něm uvnitř dýmky vytvoří karbonová vrstva, je kouření čím dál větší radost,
říká dýmkař. Používá se i olivové dřevo, dub, který ztvrdl v rašelině, zimostráz, experimentuje se s mnoha jinými dřevy. Dalším materiálem je třeba mořská pěna, křehký, lehký a porézní nerost, z něhož vznikají dýmky pěnovky. Na náustky se používá ebonit nebo akryl, které se dají ručně tvarovat teplem. U náustků se vracím i k rohovině, která je ale složitá na ruční zpracování,
upřesňuje Jan, který si materiál objednává většinou ze zahraničí.
Výrobu dýmky přitom začíná u dřevěného přířezu, na který si nakreslí tvar dýmky. Ten pak vyřízne na pásové pile. A pak základ dýmky dál opracovává. Na soustruhu musí přesně vyvrtat tabákovou komoru a kouřový kanálek, aby k sobě pasovaly. Pak dýmku brousí do finálního tvaru. Ručně obrousí i náustek, který potom na dýmku nasadí. A při povrchové úpravě dá dýmce konečný vzhled – mořením, pískováním, úpravou olejem, voskem nebo šelakem; lak příliš v oblibě nemá.
Zákazníci, co si dýmky vyrábějí sami
Ve vztahu k zákazníkům i jiným dýmkařům sází na otevřenost. Vždyť základy řemesla se dneska můžete naučit z videí na YouTube. Řemeslo bylo dřív závislé na továrním vybavení. Ale dnes si můžete koupit malý soustruh a brusky a zkusit doma dýmky vyrábět,
popisuje, k jaké došlo v dýmkařině proměně. Jako příklad dává Slovensko, kde ještě nedávno žádný dýmkař nebyl a dnes jsou tam tři, z čehož dva se učili i u něj.
Zákazníkům také umožňuje to, aby si na workshopu dýmku pod jeho supervizí sami vyrobili. Někteří zákazníci, když už si dýmku koupí, si ji chtějí příště vytvořit sami. Takže přijdou na workshop. A když mají vlastní zkušenost, možná i lépe pochopí, proč má určitá ručně vyráběná dýmka právě takovou cenu, jakou má – třeba kolem pěti, deseti tisíc korun,
vysvětluje s tím, že jak se celosvětově snížila výroba dýmek, zdražil se například i materiál. Na jeho dýmce je také jeden až dva dny řemeslné ruční práce v dílně.
Čtěte také: V baťovském domku tvoří Vykrajovátka na přání. Podívejte se jim pod ruce
Nehledě na to, že workshopy bere jako součást osvěty. Když dřív syn dospíval, naučil ho táta také nacpávat dýmku. To už se dnes neděje, ani mě to neučil. Stává se proto, že lidé kouří už dlouho, ale kvůli nějaké technické chybě, kterou dělají, jim fajfka nechutná,
popisuje Jan, který dýmky nesbírá, ale má patnáct až dvacet těch, které opravdu kouří.
Tvrdí, že na workshopech může zájemcům zprostředkovat všechno, co se za léta o dýmkách naučil. A vyvrátit různé mýty, které se týkají třeba zakuřování dýmky nebo toho, jak má vypadat náustek, aby se neprokousl, či jak je konstruovaný kanálek dýmky, aby dým správně proudil. Mimochodem, zákazníci, kteří nejvíc prokusují náustky, jsou zubaři,
směje se. A tvrdí, že i jeho samotného workshopy posouvají dál. Třeba když přijde zákazník s návrhem, o němž si myslí, že z technického hlediska nejde vyrobit a je potřeba hledat cestu, jak na to.
Plány? Aby se řemeslo rozvíjelo dál
Tvrdí, že mezi zákazníky má příjemné lidi, protože už to, že si udělají čas na fajfku, o něčem vypovídá. Přijedou za mnou pánové, co vystoupí z Audiny, na druhou stranu ke mně dorazil zákazník od Nového Jičína na kole,
vzpomíná a dokládá, jak je jeho klientela pestrá – doslova od studentů, po šlechtice a prezidenty. Je především rád, že se k němu zákazníci vrací a raději si koupí jednu kvalitní dýmku než tři v menší kvalitě. Svým zákazníkům také dýmky opravuje. O vztazích, jaké s nimi má, zřejmě svědčí i to, že pracuje „na dobré slovo“, nepodepisuje se zákazníky na výrobu dýmek na zakázku žádné smlouvy.
Jan říká, že díky fajfkám objel svět. Uspěl v tuzemských i mezinárodních soutěžích (kde vyhrává ten, kdo kouří dýmku nejdéle), získal přátele po celém světě. Fajfkařina je osamocené řemeslo. Celé dny jsem v dílně sám,
uvádí na vysvětlenou, proč má rád, když se na nějaké akci dýmkaři sejdou. I proč v dílně, když to jde, praktikuje filozofii otevřených dveří. Setkávání s lidmi, když je příležitost, ho totiž na jeho řemesle také baví. A i jeho plány odrážejí jeho přístup. Přeje si totiž hlavně to, aby se řemeslo, do něhož se sám před lety pustil, rozvíjelo dál.
Čtěte také více o tom, jak podniká výrobce psacích per Jan Novák v článku K podnikání ho přivedla videa na YouTube. Živí se výrobou psacích per.
