Hlavní navigace

Vydali jsme se za desítkami zvířat a vůní francouzských sýrů na rodinnou farmu

Autor: Jan Salač, podle licence: Rights Managed
Jana Langerová

Podívejte se s námi na rozmezí Hostýnských a Vizovických vrchů, do malé vesničky Neubuz, kde se nachází rodinná Farma Tomšíčkovi.

Doba čtení: 9 minut

Na farmu jsme dorazili chvíli poté, co se Petr Tomšíček dozvěděl, že mu kvůli honbě za lepší trávou utekly z pastviny ovce. Než se vrátil, vzala nás jeho žena Martina Tomšíčková na obhlídku sadů a výběhů.

Na začátku bylo synovo přání mít dvě ovečky

Martina a Petr jsou spolužáci ze střední zemědělské školy, dokonce spolu seděli v lavici, takže měli blízko jak k sobě, tak ke zvířatům. Myšlenka na založení rodinné farmy přišla v momentě, kdy jejich nejstarší syn byl hodně nemocný – byl onkologický pacient a chtěl dvě ovečky. A vlastně z těch dvou oveček bylo nakonec stádo, pak jsme přešli na krávy, a nakonec jsme pořídili kozy, popisuje Martina Tomšíčková.  

Základ Tomšíčkovi postavili na sadech a spoustě pozemků, které na místě měli už jejich rodiče. Ti se věnovali zájmovému chovu, měli zde jen pár zvířat a Martině a Petrovi říkali, že se úplně zbláznili. Petr vzpomíná, že jej rodiče odrazovali už dávno a chtěli, aby šel na gympl nebo na průmyslovku. Tehdy čerstvě po revoluci měli jen část políček, kde pěstovali brambory. Pamatuju, že jsme vyorávali a já jsem říkal, půjdu na zemědělku. Takže z toho byli úplně vyřízení, vzpomíná Petr Tomšíček. Nenechali se však odradit, věděli, do čeho jdou, a jak říká Martina: Ze začátku jsme se báli úvěrů a půjček, asi jako každý začínající podnikatel. Do toho jsme stavěli dům, měli jsme tři malé děti a říkali jsme si, že to nějak dopadne.

Kozy pořídili na farmu do týdne

Na farmě mají momentálně 17 koz anglonubijského plemene, 50 matek a loňských jehnic plemene Suffolk a kolem 50 jehňat. Dále 8 krav, včetně telat, kdy nejnovější přírůstek se narodil před týdnem. Krávy i kozy mají Tomšíčkovi pojmenované a kozy na to i slyší. Ovce mají povinně ze zákona číslo a vzhledem k počtům už není možné je mít pojmenované. Ale manžel ovce rozpozná bezpečně, pozná všechny potomky dopředu dozadu a krávy a kozy poznáme všichni, a to včetně dětí, dodává Tomšíčková. 

Co se týče koz, tak ty chtěla Martina, aby bylo kde vzít mléko pro jehňata, kdyby ovce měla nějaký problém. Její manžel byl pořád proti – kozy nechtěl s tím, že to není dobytek. Ona se přitom na první pohled zamilovala do plemene anglonubijských koz a často o nich básnila. Zafungovat pak musela až náhoda. Tehdy Tomšíčkovi jeli na Slovensko a šli se podívat na farmu, kde je vzal jeden známý. Jejich dcera přijela z Francie a vyráběla sýry, konkrétně Valencay. Do toho se muž zamiloval a do týdne jsme měli kozy. Šlo to docela rychle, směje se Martina.  

Součástí farmy je také sad, který existuje přes 100 let a jsou v něm různé krajové odrůdy. Kromě švestek, jabloní, hrušní, třešní, višní a ořešáků se v sadě nachází také oskeruše jeřáb. Ve vesnici jsou asi tři, ale jinak se jim daří spíše na jižní Moravě. Z hlediska zpracování dělají Tomšíčkovi poslední roky jablečný mošt jako bio produkt, ale například ze švestek výsledný produkt, co dávají na trh, nemají. Pálíme, sušíme, děláme povidla, ale pro vlastní potřebu nebo jako dary. A když je úroda, tak třeba jablka nebo švestky prodáváme normálně v syrovém stavu, když lidé chtějí bio, vysvětluje Petr Tomšíček.

O přírodě si můžete přečíst také v článku Čeští květináři jsou dobří pěstitelé, ale marketing jim zatím nic neříká s příběhem Jakuba Švandy, majitele mělnického zahradnictví Sinco.

Proluka bývá většinou v červenci

Zatímco Martina chodí do zaměstnání, Petra farma zaměstnává na plný úvazek. To by se však nestalo, kdyby neskončila jeho práce vedoucího výroby. Měl to tehdy kousek, bylo to dobré finančně a také mu vycházeli vstříc, když bylo potřeba. Kdyby to neskončilo, tak bychom to vydrželi i v menším a byl by to takový relax. Jak člověk dělá s lidmi, tak je to odpočinek a člověk si totálně a krásně vyčistí hlavu, dodává. Takto Petr ráno vstane, podojí, přelije a zchladí mléko a pak zkontroluje ostatní zvířata a případně jim doplní vodu. Podle ročního období se pak například opravují ohrady nebo dělá seno a vše končí večerním dojením. Když Martina přijde z práce, většinou vyrábí sýry a ty tvrdé dělají přes víkend, protože to zabere více času.  

Práce je na farmě kromě zimy po celý rok. Na jaře se rodí jehňata, se kterými je hromada práce, potom se musí začít udržovat ohrady a pastvy, pozvolna to přechází na výrobu sena. V dubnu se začnou dělat sýry, což trvá až do podzimu, a na podzim je zase ovoce. Proluka bývá většinou v červenci. To bývají hotová sena, druhá tráva ještě nebyla, ovoce nebylo zralé, a když bylo na čem pást, tak to byla úleva, dodává Tomšíček. V letošním horkém létu si však proluky moc neužili, protože se snažili ovce kolovat, aby se měly kde napást a neutíkaly.

Se zvířaty pracuje také veterinářka Martina Načeradská. Přečtěte si její příběh v článku S chladnou hlavou podnikám teprve rok, říká nadšená veterinářka.

Právě v zimě Tomšíčkovi pravidelně vyráží na hory, protože s tím počítají i děti a jak s úsměvem říkají, bez toho by to děti nepřežily. V zimě jsou totiž ovce na zimovišti, krmí se velkými balíky a oni tak mohou odjet. Jinak si odpočinku moc neužijí. Odpočíváme tak, jak říkají mí kamarádi, že si sednu na pařez a dívám se. To je určitě dobré, směje se Petr Tomšíček. 

Francouzské sýry představují díru na trhu

Výroba sýrů tedy začala díky návštěvě na Slovensku. Petr Tomšíček si tehdy ani nepamatoval, jak se sýr jmenoval, ale jak přijeli domů, tak ho hledal a zjistil, že není těžké najít na internetu receptury. K tomuto druhu sýra Valencay se váže francouzská historka, že když ho dali Napoleonovi, tak mu usekl tu špičku, a proto je jeho tvarem pyramida bez špičky. Kromě něho vyrábějí ještě čerstvé sýry s různými příchutěmi, tvrdý sýr nebo balkán, dohromady kolem 10 druhů, přičemž některé jako riccotu jen okrajově. 

Francouzské sýry dělají proto, že tady chybí. Z vlastní zkušenosti nemám rád, když ten klasický farmářský sýr totálně vrže, a to má každý. Takže jsme chtěli něco jiného, co se nám potvrdilo časem, že je to správná cesta, vysvětluje Petr. Dále dodávají, že jsou tyto sýry jednodušší na výrobu a nevyžadují úplně přísné hodnoty a časy oproti těm tvrdým. Takže si myslíme, že je to správný směr a taky nám chutnají, říká a Martina dodává: Nebudeme prodávat nebo vyrábět něco, co nám nechutná.

Sýry dělají z nepasterizovaného mléka. Musí kvůli tomu dělat rozbory a dodržovat přísnější výsledky, ale pasterizací se bakterie, které v tom mléku přirozeně jsou, zabíjí a ve Švýcarsku nebo Francii je to tak běžné. Záleží také na prostředí a každý sýr chce něco jiného, například jinou vlhkost. Tomšíčkovi stále pilují také práci s plísněmi. Například v sýru crottin jsou 2 plísně, druhá je pod tou bílou klasickou, co je na camembertu. S tím jsme měli problém, jak to udělat. My to musíme naočkovat do toho mléka a jinde mají ty zrací sklepy, kde už ty plísně jsou. To my ještě neumíme, popisuje Petr Tomšíček. 

Díky prodejně jsou blíže lidem

Prodejnu Tomšíčkovi otevřeli teprve v červnu a je to způsob, jak přijít k lidem blíž a ukázat, čím se zabývají. Prodejna byl můj sen a muž mi ho neprozřetelně slíbil. A byla to i potřeba, jak to zužitkovat a jak přijít blíž k lidem, protože to, že máme nějaké krávy a ovce, které prodáváme na maso většinou do zahraničí, tak ti lidi většinou ani neví, že tady nějaká farma je, doplňuje Martina Tomšíčková. Díky prodejně taky nemusí výrobky vozit někam do obchodů nebo na trhy a všechno prodají tam. 

Petr Tomšíček popisuje, jak se mu líbí v Rakousku nebo Německu, jak tam každý něco prodává nebo vyrábí. Sousedi o tom ví a žije tím celá vesnice. Nám se to potvrzuje – chodí tady hodně lidí z dědiny nebo z okolí, dodává. Martina zdůrazňuje, že nejčastějšími návštěvníky jsou ti, kteří se vrací nebo sýry měli někde u známých. Síť se v podstatě buduje sama – někdo jde na nějakou oslavu narozenin, tam to ochutná. Včera tu někdo přijel, že to jedl u známých, říká. Zrovna dnes se jim také ozval kuchař Michal Göth z Čeladné, že sýry někdo vzal do jeho restaurace a napsal jim, že jsou moc dobré a smeká před nimi. Ono to hlavně potěší člověka, že někdo, kdo tomu rozumí a má ty chuťové buňky trošku školené, tak se mu to líbí, usmívá se Martina. 

Po složení se prý zákazníci nepídí, a když jim to chutná, tak věří, že jde o poctivý farmářský produkt. V obchodě je kromě sýrů možnost koupit si domácí sirupy složené ze základu, cukru, vody a kyseliny citronové a také přírodní kosmetiku Caltha nebo vína z Vinařství Šalša. Jde o jejich kamaráda, který má svou filozofii, že si víno dělá sám a přebytky prodává. Tím se pyšní a má to vlastně tak jako my. Sice už mu to trošku narostlo, ale na začátku to měl takto, dodává Martina Tomšíčková. Petr dále popisuje, že největší poptávka je v obchodě po sýrech, kdy každý má svůj oblíbený a má jiné chutě. Máme sortiment udělaný tak, že si každý vybere, ale je to jenom doplněk, nikdy to není to hlavní. I ty sýry v rámci té farmy je dobrý doplněk, vysvětluje. 

O značce Caltha a Michaele Vaněčkové už jsme na Podnikatel.cz psali, připomeňte si její příběh: Od jediného kousku mýdla k úspěšné značce. Mladá žena dobývá i zahraničí.

Papírování se nevyhnou

Papírování se podle Tomšíčkových dá zvládat, ale je náročné, protože je toho hodně a je potřeba vše udržovat. Začínali s jedním šanonem a dnes po 15 letech už jim ani nepřijde, že se to nabaluje. K papírům tak sedávají nejčastěji, když prší nebo když je zima. Občas se mění nějaké podmínky, třeba dotační, to znamená, že se musí něco udělat jinak, nebo někdo chce nějaký jiný papír, takže to se musí občas sledovat, i když státní zemědělský intervenční fond se fakt snaží dobře informovat, popisuje Petr Tomšíček. Nejen ve Zlíně mají s úředníky dobré zkušenosti a shodují se, že jsou velmi ochotní. Člověk, když něco neví, i třeba něco nového, zeptáme se a oni nám řeknou, jak na to. Pak se zavede ten papír a už ho máme na dalších x let furt stejný. Rozhodně netrhají hlavy, dodává Martina. 

Papíry si tak dělají sami, i když původně si také chtěli najmout jednu paní, která však měla tehdy stop stav. Zas je dobré, že když chodí kontroly, tak já vím, o co jde a moc mě nepotahují, usmívá se Petr Tomšíček. Externí firma jim v Neubuzi pomáhá s certifikátem bio, což dělají 4 organizace. Nestříkáme, nehnojíme a dělali jsme to tak vždycky, i před 20 lety, když to měli rodiče. Takže jsme na to plynule přešli, sehnali certifikát a musíme mít papíry, shrnuje Tomšíček. 

Agroturistika Tomšíčkovi neláká

Z hlediska dalších plánů jsou Tomšíčkovi skromní a chtěli by hlavně vydržet a růst jen v rozumné míře. Agroturistika by přicházela v úvahu, kdyby měli jiné zázemí a také finanční možnosti. Postavit si někde v horách penzion se zvířaty zatím opravdu neplánují. Petr Tomšíček závěrem říká, že je hlavní vydržet, udržet kvalitu a vyrábět tak, aby mohli být doma oba dva. To se Martině líbí a dodává: Ano, odbourat ten stres z práce a sedět na pařezu ve dvojku. To je největší plán. A chceme nasadit levanduli místo brambor, uzavírá s úsměvem.  

Na plno zvířat se můžete podívat i v galerii z farmy Létající koza: