Vymáhání pohledávek v českém kabátě. Jak si poradit s neplatícím odběratelem

Zásadním předpokladem pro zahájení exekučního řízení je vymahatelný exekuční titul, nejčastěji vykonatelné rozhodnutí soudu opatřené doložkou právní moci a vykonatelnosti (dále například rozhodčí nález, notářský zápis se svolením k vykonatelnosti a jiné). Jestliže již tímto rozhodnutím podnikatel disponuje, v mnoha případech mu předcházelo zdlouhavé soudní řízení ovlivněné řadou překážek a procesních postupů. Samotným rozhodnutím o tom, že je dlužník povinen platit, však nemá věřitel zdaleka vyhráno. Exekuční řízení se vyznačují nejen délkou v řádech měsíců a někdy i let, ale také množstvím povinností vyžadujících pozornost oprávněného.

Návrh přímo exekutorovi

Novelizované znění zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, stanoví podání exekučního návrhu přímo vybranému exekutorovi (zatímco v minulosti byl návrh podáván na soud). Zákon vyžaduje označení zvoleného exekutora včetně sídla exekutorského úřadu. Zde zdůrazněme, že exekutorovi nepostačí kopie rozhodnutí, ale je nutné doložit originál nebo ověřenou kopii, v případě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti originál či stejnopis.

Do 15 dnů ode dne doručení exekučního návrhu pak musí zvolený exekutor zažádat příslušný soud o pověření vedením exekuce. Jestliže jsou splněny podmínky k nařízení exekuce a pověření konkrétního exekutora, exekutor podniká další kroky k vymožení pohledávky. Mimo jiné poskytne povinnému lhůtu 30 dní k dobrovolnému uhrazení dlužné částky. Z uvedeného je zřejmé, že již prvotní fáze exekuce se může zásadním způsobem protáhnout, nehledě na její navazující průběh. S postupující délkou řízení zůstává na oprávněném, zda hodlá v exekuci pokračovat, protože efektivita vymožení dluhu časem klesá. V jistých situacích se vyčkávání navíc může nepříjemně vymstít – náklady řízení pak nese právě oprávněný.

Kdo hradí náklady exekuce?

Za ideálních okolností dochází exekucí k plnému uspokojení oprávněného, včetně uhrazení všech nákladů exekučního řízení a odměny exekutora. V mnoha případech má nicméně praxe k ideálu daleko. Dlužník naopak často nevlastní prostředky ani na uhrazení pohledávky, ani na nesení nákladů exekuce. Ač tedy ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu jasně stanoví, že: „náklady exekuce hradí exekutorovi povinný,“ realita zůstává jiná. Problémy působí především ustanovení § 89 exekučního řádu, které řeší případy zastavení exekuce. Jestliže dojde k zastavení exekuce, náklady dle zákona hradí osoba, jež zastavení zavinila.

Čtěte také: Partnerova krachující firma už vás může nechat klidnými

V případě zastavení exekuce při nemajetnosti povinného by měl hradit paušálně určené a účelně vynaložené náklady exekuce oprávněný. Nabízí se otázka, jak může být oprávněný postihován za to, že dlužník nevlastní žádný majetek? Exekutorské úřady často vykládají zmíněné ustanovení ve svůj prospěch a skutečně účtují náklady oprávněnému. Nutno dodat, že na rozdíl od povinných, oprávněný náklady exekutorovi skutečně zaplatí. Pro obdobné situace lze tudíž doporučit následující rady:

• Informace, zda konkrétní exekutor pověřený výkonem exekuce v případě nemajetnosti dlužníka požaduje náklady po oprávněném, se dá zjistit před pověřením exekutora a finální rozhodnutí by mělo být přizpůsobeno této skutečnosti.
• Existuje možnost sjednat s exekutorem předem maximální výši účelně vynaložených nákladů pro případ zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného.
• V neodůvodněných případech, pakliže se oprávněný zaviněně nepodílel na zastavení exekuce a exekutor mu přesto vyměří náklady řízení, by mělo následovat včasné odvolání, o němž rozhoduje soud.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu zejména plyne, že povinnost hradit náklady exekučního řízení je možné oprávněnému uložit jen tehdy, podílel-li se na zastavení exekuce. Je tedy třeba jeho zavinění. A to nelze dovozovat jen z pouhého úkonu podání návrhu na nařízení výkonu exekuce. Cílem většiny věřitelů je bezesporu bezproblémové uhrazení pohledávky dlužníkem, v době podání návrhu proto po nich nelze požadovat, aby automaticky počítali s bezvýsledností exekuce a hrazením nákladů z vlastních prostředků. Opačně, pokud věřitel podává návrh na vymožení pohledávky vysloveně bezdůvodně, jde o zavinění, které povede k povinnosti uhradit náklady exekutora. O bezdůvodnosti mluvíme ve chvíli, kdy je exekuční návrh podán, ačkoli věřitel ví o nemajetnosti dlužníka a jeho neschopnosti cokoli uhradit.

Advokáti nemusí informovat o dluzích svých klientů

V nedávném nálezu z poloviny září letošního roku (blíže rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3859/13) se Ústavní soud vyjádřil k otázce mlčenlivosti advokáta o majetkové situaci svého klienta – dlužníka. S odkazem na povinnost mlčenlivosti dle ustanovení § 21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, advokát odmítl poskytnout informace o dalších sporech povinného, správních či trestních řízeních (probíhajících a skončených), jakož i o sjednání případných splátkových kalendářů nebo přihlášení pohledávek do insolvence.

Čtěte také: Změny v exekučních srážkách ze mzdy v roce 2014

Ústavní soud konstatoval, že ustanovení § 33 odst. 4 exekučního řádu nestanovuje přímou povinnost advokáta poskytovat souhrnné informace o všech majetkových sporech klienta, který vystupuje jako povinný v exekučním řízení. Povinnost součinnosti advokáta obsažená v § 33 odst. 4 exekučního řádu tak není absolutní a musí ustoupit povinnosti mlčenlivosti ve prospěch klienta. Zmíněný závěr Ústavního soudu je logický. V případě opačného výkladu by totiž advokát musel sdělovat informace také o jiných řízeních, které společně vůbec nesouvisí. Tato možnost by pak mohla být ze strany exekutorských úřadů jednoduše zneužita a využívána v neodůvodněných případech.

Z řečeného vyplývá, že exekutorské úřady ne vždy postupují v souladu s platnou právní úpravou a dle ustálené judikatury. Vznikají-li v průběhu exekuce pochybnosti například o výši vyměřených nákladů řízení, je vhodné situaci prověřit a bránit se odvoláním.