Zuzana opustila svět kamer a našla radost v těstě z brambor a mouky

Nápad kamarádek

Jako mladá dívka Zuzana Horová chodila pomáhat dělat lokše k babičce, která je vyráběla ve velkém, a to většinou na svatby nebo nějaké akce. To ji však nijak nepředurčilo, za jejím návratem k lokším stál covid. Tehdy Zuzana odjela na svou šumavskou chaloupku, kde má kamna. Přijely tam za mnou moje kamarádky Slovenky, které žily v Praze a byly na slovenském velvyslanectví. Viděly, že tam mám kamna a chtěly si udělat lokše. Tak jsem očistila stůl a začala jsem před nimi dělat lokše a ony říkaly, ty to uděláš na pět tahů, to je neskutečné. Založ si firmu, budeš jediná v Čechách, vzpomíná s úsměvem Zuzana.

Ze začátku to celé myslela spíše jako legraci. A nevěděla, že by lokše mohly mít takový úspěch a že by je lidé mohli tak milovat. Jsem beran, když si něco vezmu do hlavy, tak jedu a moc o tom nepřemýšlím. Nebylo to složité, kdyby to bylo složité, tak asi u toho nevydržím, dodává k začátkům. Zuzana byla dříve ředitelkou produkce na Barrandově, měla pod sebou několik lidí, a to mnohem více než teď, takže lokše pro ni byly v podstatě legrací a prací za odměnu. Já to dělám s radostí a rozhodně nemíním zvyšovat objem výroby, aby lokše byly všude. I tak pracuju 15 hodin denně, ale je na tom úžasné, že nemusím, ale chci a dělám to s radostí. To je u mě nejdůležitější, zdůrazňuje.

Rozhodne první lokše

Lokše jsou vyráběny z vařených brambor, mouky a soli a pečou se na rozpálené plotně. Zuzana říká, že konkrétní recept neexistuje a poměr surovin tak musí mít v ruce a v oku. Přiznává, že se jim každý rok stává, že se netrefí, a to v okamžiku, kdy se staré brambory vymění za mladé, nové brambory. Tehdy jde o úplně jinou konzistenci těsta. Nové brambory v sobě někdy mají hodně vody a méně škrobu, takže z nich lokše nejdou jednoduše vyválet. Když už nejsou k sehnání staré brambory a jen nové, tak se potýkáme docela s problémy a jsme zapatlané až po uši, směje se Zuzana.

Dopředu se přitom nedá poznat, jaké brambory se k nim dostanou, protože někdy je to jiný typ než jaký je obvyklý. A to i přesto, že mají úžasného dodavatele. Zuzana vysvětluje, že to poznáte až v okamžiku, když s tím těstem děláte. Někdy přidáme víc mouky, někdy jí dáme méně. Ale prostě podle toho, jak to těsto vyválíte a uděláte první lokši, tak podle toho víte, jestli mouky přidat nebo odebrat, shrnuje.

Zuzana nechce prozrazovat nějaké tajemství, ale když musí pracovat s úplně novými bramborami, jsou někdy nuceny dělat menší lokše, tedy o průměru do 10 centimetrů, protože z nich nejsou schopny vyválet klasický průměr 28 centimetrů.
Zuzana Horová přiznává, že zkoušela dělat i bezlepkové lokše, protože o ně byl zájem. Vyzkoušela různé druhy bezlepkových mouk, ale nevyválela je více než na průměr dlaně. Protože lepek to těsto lepí, jsou to jenom brambory a mouka a bez něj to jde jen obtížně. Také jsem dělala pohankové lokše, které mi chutnaly asi nejvíc, ale spíše to vypadalo jako lívance, přidává s úsměvem Zuzana.

Moraváky bezpečně pozná

Lokše je možné dělat naslano i nasladko s tím, že lokše se dělá vždycky stejná, jen může jít o množství soli, a liší se potom náplň. Já poznám Moraváky bezpečně podle toho, že když se podívají na našich deset druhů lokší a vidí povidla a mák, tak je okamžitě chtějí, směje se Zuzana. Kolem Plzně zase lidé milují čertíka v lokši (jemně pikantní párek s lokší potřenou česnekem) a vůbec se neprodává v Mladé Boleslavi. „Po těch pěti letech, co to děláme, vím, kde co jde a tomu přizpůsobím, co tam pak vezeme,“ dodává.

Inspiraci na náplně nasbírala Zuzana v Pezinku, kde se narodila. Říká od oka, že je tam deset podobných výroben. Jedni moji kamarádi mají úžasnou kamennou pivnici a dělají tam dva až tři tisíce lokší. Na rozdíl od nás, co děláme tři sta až pět set denně, uvádí.

• 
• 
• 

Dalších 8 fotografií

Stánek i LOKŠOtruck

Lokše od Zuzky mají takzvaný LOKŠOtruck, se kterým jezdí na nejrůznější akce. Ten je podle Zuzany skvělou věcí, protože je v něm lednice a když je v létě venku teplo, je to velmi pohodlné. A naopak když fouká vítr, tak stánek odlétává nebo je potřeba jej jistit, aby neodletěl, což jsou nervy. Prodej v LOKŠOtrucku a ve stánku je podle Zuzany obdobný, protože v obou případech lokše na místo přivezou hotové a připravené. Dělat je na místě by se totiž podle ní absolutně nedalo zvládat. Někteří to dělají, ale to je podle ní prodělečné. Jednou jsme stáli vedle sebe a za tu samou dobu, jak oni upekli, vyvalili a naplnili jednu lokši, což bylo kolem 10 až 15 minut, jsme prodali třeba 20 lokší, zmiňuje.

Dnes už Zuzana přes týden jezdí na farmářské trhy jen minimálně. Nechala si jen jeden jediný trh, a to na Malostranském náměstí v Praze. Jednak mám ráda, když můžu mluvit anglicky a oprášit své chabé znalosti a navíc jsou tam především turisti. Hlavně Japonci se tam vždycky zastaví a chválí lokše. Taky o mě natáčeli dokument, popisuje nadšeně Zuzana. O víkendech je možné Lokše od Zuzky ochutnat na velkých akcích typu vinobraní nebo na slavnostech měst a podobných akcích. Občas berou i firemní akce.

Naplňuje ji komunikace s lidmi

Zuzana přiznává, že ji nejvíce naplňuje komunikace s lidmi a to, že je u nich na stánku pořád veselo. Pořád se tam smějí. Někteří prodejci mi říkají, že je válcuju, ale já to nedělám schválně. Mám to v povaze, usmívá se a vysvětluje, že se na trzích chovají úplně jinak než čeští prodejci. Ti podle Zuzany jen stojí a čekají, že zákazník přijde, zatímco oni nabízí a lákají, ať si jdou koupit slovenské lokše. U stánku jsou tím pádem pořád lidé a mají radost, když se mohou zasmát a komunikovat. Na stánku je zkrátka pohoda. 

Zuzana za tu dobu možná jednou vyslyšela nějakou kritiku a pochvala je podle ní to, co každý člověk potřebuje pro svůj život. Když se mi ti lidé vrací, nebo jen stojí opodál a ukážou palec nahoru, a pak si objednají další a další lokše, nebo když pět let chodí ti samí a kupují to, tak to vám vhání tu energii a pohání vás dál. A to je strašně důležitý pocit, popisuje.

V televizi Zuzana tento pocit také zažila, když se jim například povedl nějaký hezký pořad. Než se však vysílal, trvalo to nějakou dobu a mezitím už dělali úplně něco jiného. Oproti tomu na stánku je kontakt s lidmi okamžitý a to na této práci společně se svobodou Zuzana nejvíce miluje. Svobodně se rozhodnete, že budete podnikat a děláte od píky, poctivě, bez velkých peněz. Vždycky jsem dělala jenom to, na co jsem měla, nikdy jsem neměla velké oči. A nepotřebuji moc, stačí mi opravdu mít z toho radost a že to lidé mají rádi, doplňuje Zuzana.

Zákazníci si ji najdou

Reklama Lokší od Zuzky se dělá sama. Často si je lidé dají u stánku a pak si je objednají, nebo například v restauraci na Výtoni dávají jejich kachnu do Zuzaniných lokší a funguje zde vzájemná reklama. Hodně lidí přijde na můj stánek, protože tu lokši jedli v hostinci na Výtoni. Anebo naopak samozřejmě, usmívá se Zuzana. Dále prozrazuje, že přibližně 70 % jejich zákazníků jsou Slováci, protože lokše jsou slovenské národní jídlo. Já jsem se celý život snažila propagovat a spojovat slovenskou a českou kulturu. A dělám to i na stará kolena, dodává s tím, že Slováci o ní vědí a najdou si ji.

Práce bychom mohli mít dvakrát tolik, ale nestíhám a jako čerstvá důchodkyně to budu spíš omezovat, než si přidávat práci. Protože co vám budu povídat? Záda, kolena, kyčle, achilovka, všechno se to hlásí, uzavírá Zuzana a přiznává, že hledá někoho, kdo bude pracovat s ní a postupně by mu mohla svěřit organizaci celé firmy.

Tip na další příběh

Chtěli prát prádlo, místo toho učí Čechy kouzlit s kořením

Manželé Schneedorferovi chtěli otevřít prádelnu. Místo toho založili obchod s kořením, který je dnes oázou vůní a chutí pro všechny nadšené kuchaře. Více v článku.

• 
• 
• 

Dalších 11 fotografií