Ve Felbabce nedaleko středočeských Hořovic mají svou dílnu ševci Radek Zachariáš a Erik Martin Lawart. Pro své zákazníky a zákaznice, kteří a které umějí rozpoznat a ocenit kvalitu, zde ručně a na míru šijí luxusní obuv. Spokojenost jejich zákazníků ale není to jediné, co jim – jak se říká – leží na srdci. Uvažují totiž i o historii a současnosti svého řemesla, stejně jako o situaci, v jaké je (i když přesnější by bylo říci není) oborové školství. Strávit s nimi dvě hodiny v jejich dílně, kde rozhovor vznikal, byl doporučeníhodný zážitek.
Radek Zachariáš
Erik Martin Lawart
Začínal jste na začátku 90. let s opravnou obuvi. Jak jste se vlastně vypracoval až k tomu, že se nyní věnujete zakázkovému ručnímu šití luxusní obuvi?
Radek Zachariáš (RZ): Je to postupný vývoj. Jak do oboru pronikáte, začnete poznávat kvalitu. Když jsem viděl, že takové pěkné kvalitní boty existují, začal jsem zkoušet, jestli je také umím vyrobit. Na začátku jen přemýšlíte, jak se to dělá… Dnes už je ale naštěstí k sehnání spousta informací, chce to ale čas, kdy jen trénujete, než se dostanete na určitou úroveň. Ze začátku nemáte potřebnou zručnost, nedokážete koordinovat pohyby tak, aby byl výrobek skutečně dobrý. Děláte chyby. Při výrobním procesu je vlastně neustále možnost boty zkazit, až dokud boty úplně nedoděláte. I těsně před dokončením můžete pokazit a nenávratně zničit několikadenní práci. To je ze začátku velmi stresující, takže člověk se musí zkušeností vymanit ze stresu a pracovat tak, aby práci nekazil. A to je na tom asi to nejtěžší. Samozřejmě jsem nezačal hned vyrábět boty, jako dělám teď. S kolegou Erikem Martinem Lawartem jsme začali s botami šermířskými, historickými, ortopedickými. Na nich se dá naučit základ řemesla.
Erik Martin Lawart (EML): Navíc se naše řemeslo postupem času velmi proměňuje. Ve chvíli, kdy jsem si myslel, že jsem ušil svoje první boty, jsem zjistil, že vlastně boty vůbec neumím šít. Základ techniky, kterou používáme, však pochází už z renesance, z 15. až 16. století. Pojďte se podívat, jak vypadá jeden steh… (A pan Lawart mi ukazuje, kolik úkonů obnáší jeden steh na pánské botě, které se právě věnuje.)
RZ: Kdyby chtěl ale začít šít boty někdo, kdo nemá základy řemesla, bylo by učení velmi dlouhodobé. Musel by se nejprve naučit používat nástroje a tak dál. Vůbec bohužel nemáme čas někoho řemeslo od začátku učit. To je smutné. Dříve bylo běžné, že v dílně byl učedník, který dělal nejprve pomocné práce a postupně se vypracovával. V dnešní době vůbec nevíme, jak to udělat, protože takovýhle systém prostě není ekonomický. A aby k nám někdo přišel pracovat na hodinu denně po škole, to opravdu nestačí.
Jak se dnes u nás vaše řemeslo ve školách učí?
RZ: Vlastně se neučí. Jsou tu lidé, kteří po škole mohou pracovat v továrnách, ale to s naším řemeslem nemá nic společného. Řemeslo se učí v zahraničí, například ve Vídni, kde také pracuje řada ševcovských dílen, kde šijí tradiční technikou luxusní obuv. Když máme čas, snažíme se samozřejmě sledovat, co se děje v zahraničí. V Česku se už vlastně nemáme u koho učit, jsou tu sice lidé, kteří dělali řemeslo dřív a mají velké znalosti, ale dnes už ho dávno prakticky nedělají. Relativní drobnosti, které lidé kdysi znali, upadají do zapomnění. Uvedu příklad – vyrábíme teď dámské vysoké šněrovací boty. A ty se dřív šněrovaly speciálním způsobem. To už nikdo neznal, naštěstí jsme tento postup objevili v jedné staré knize. (Pan Zachariáš mi ukazuje znovuobjevené šněrování bot.)
Podíváme-li se čistě na vaše podnikání, je něco, co vám komplikuje život právě vzhledem k vašemu typu řemesla, nebo jsou to běžné věci jako rozbujelá administrativa a podobně?
RZ: Myslím, že obecně opravdu řešíme podobné potíže jako ostatní malí podnikatelé. Specifické je to, o čem jsme již mluvili. Nemáme čas a vlastně ani finanční možnosti na to, abychom si vychovali nové spolupracovníky, někoho, komu naše řemeslo, um a znalosti budeme moci předat. To je totiž věc, na které nám velmi záleží.
Podívejme se na vaše boty pohledem zákazníka. Pokud se zákazník rozhodne, že si u vás nechá ušít boty, jaký ho čeká proces?
RZ: Nejprve je nutné se se zákazníkem osobně sejít. Na první schůzce domlouváme, jaký budou mít boty tvar a z jakého materiálu budou vyrobené, což jsou pro začátek dvě základní věci. Také zákazníkovi musíme změřit nohu. Následně necháváme vyrábět kopyta, ta neděláme sami, máme na jejich výrobu spolupracující firmu. Když máme kopyta hotová, děláme zkušební model bot, na kterém je vidět, jaký budou mít boty skutečně tvar a zda budou klientovi sedět. Podle upraveného modelu pak teprve vyrábíme boty. Celý tento proces trvá tři až čtyři měsíce, záleží na tom, na kolika právě pracujeme zakázkách. Jedny boty znamenají průměrně tak padesát hodin práce. Když je klient spokojený, má u nás kopyta uložená a může si na ně objednat další boty totožného tvaru. Cena začíná zhruba na 25 tisících korun, kopyta se platí zvlášť. Pro klienta je proto vlastně výhodnější, když si nechá šít víc párů. Cena ovšem není u tohoto typu obuvi to zásadní. Hlavní je totiž kvalita.
Z jakých materiálů boty šijete?
RZ: Šijeme převážně z francouzských teletin, ale výběr samozřejmě závisí na zákazníkovi a jeho představě o materiálu. Nicméně nejkvalitnější materiály si musíme nechat posílat z Francie, z Itálie nebo Německa.
Máte v Česku konkurenci? Připadá mi, že u nás ve vašem oboru moc velká není.
RZ: Není, ale vždycky se mohou konkurenti objevit a myslíme, že se skutečně objeví. Ale začátky jsou v tomto oboru hrozně těžké, protože je třeba hodně investovat, právě například do materiálů, a to není každý ochotný udělat. Často si lidé myslí, že začnou hned vydělávat, anebo se drží dost při zemi. Je tu řada firem, které vyrábějí boty pro šermíře, historickou obuv, ale netroufají si na dražší klientelu, jakou máme my.
Kdo jsou tedy obecně vaši klienti?
RZ: Jsou to lidé, kteří dokáží ocenit kvalitní věc. Mají rádi věci dělané individuálně přímo pro ně, nemají rádi masovou produkci. Ocenit kvalitu není vůbec jednoduché. Je to podobné jako třeba s vínem – nejdřív o něm musíte něco vědět a přijít mu na chuť. I v botách se musíte učit kvalitu rozpoznávat, hledat si informace, seznamovat se s výrobky, prohlížet si je a zapamatovávat si, co vás oslovuje.
EML: Je to otázka určité kultury, ne otázka peněz.
RZ: Stalo se nám, že si třeba někdo chtěl zkusit spolupráci s námi, protože mu nás doporučil kamarád. Ale zůstal u jednoho páru, protože ho to prostě nebavilo, nenadchlo ho to. A pak jsou lidé, kteří do bot investují, protože je kvalitní boty zkrátka baví a chtějí je. Klienty máme proto velmi různé.
K masové produkci mě napadá otázka na velké nadnárodní luxusní značky – přeci jen žijeme ve světě značek. Když se na jejich zboží díváte zkušeným okem, myslíte, že nákup drahých bot od známé značky je skutečně zárukou kvality?
RZ: Je to různé, není možné odpovědět nějak paušálně. Ne vždy to tak samozřejmě musí být. Na druhou stranu, velké značky mají silné finanční zázemí a tím i možnost dostat se k velmi kvalitním materiálům, ke kterým se my nikdy nedostaneme. Materiál si také mohou nechat vyrobit přímo pro své využití. Nevýhoda ale je, že dnes už ani u známých značek někdy není možné dohledat, kde boty vlastně vznikly a i u nich může být místem původu Asie. Naproti tomu u bot ušitých na míru jejich původ přesně znáte.
Převážně šijete boty pánské, dámské mnohem méně. Proč?
RZ: Důvodem je fakt, že dámské boty se dnes v tovární výrobě vyrábějí jako skládačka různých, již předem hotových komponentů – poskládají se a vznikne hezká botička. Zákaznice jsou na vzhled těchto bot zvyklé. Když použijeme naši výrobní technologii a ušijeme boty ručně, bota vypadá jinak. Dá se to těžko vysvětlit, ale takovou technologií se nedají udělat každé boty. Například ručně šité lodičky se budou od těch z tovární výroby velmi lišit. Našlo se už ale několik odvážných žen, takže teď máme rozdělané i dámské zakázky. Po prvních zkušenostech se ukazuje, že dámské boty budeme muset dělat dražší než pánské, protože si vyžadují mnohem více zkoušek. Až tyto zakázky doděláme, budeme mít několik základních typů dámských bot, které budeme moci nafotit. A po zkušenostech s pánskými botami si myslím, že když už budou fotky, bude i víc odvážnějších zákaznic. Někteří zákazníci nemají takovou fantazii, aby si dokázali boty sami vymyslet, chtějí vidět vzorky a podle nich si vyberou. Vytvořit ukázkovou nabídku je vlastně dost těžké, nemáme na to vedle zakázek vůbec čas, jednání se zákazníkem by ale pak bylo jednodušší. Řešíme to tak, že si děláme alespoň boty pro sebe.
Vyrábíte boty v decentní klasické barevnosti, ale také obuv velmi extravagantní. Jak velký je o extravagantní obuv zájem?
RZ: Je málo zákazníků, kteří jsou tak odvážní, že dokáží nosit extravagantní obuv. Ale i extravagantní boty mají klasický tvar. Jde spíš o variaci, liší se barva nebo materiál. V luxusních botách se extravagance v oblasti střihů moc nedělají, opravdu výjimečně, protože výroba bot je tak složitá a jejich trvanlivost tak velká, že nikdo takové boty nechce nosit třeba jen jednu sezónu. Takové boty se také okoukají, takže klienti spíš volí barevnost, která se neokouká a je nadčasová.
Dostává od vás zákazník s botami také instrukce, jak o ně pečovat?
RZ: Určitě, to k tomu patří. Při předání bot zákazníkovi vysvětlíme, jak boty správně nosit, jak o ně pečovat. Má u nás samozřejmě i následný servis bot. Pokud zákazník boty střídá, naše boty mu vydrží opravdu dlouho. Nosit stále jediný pár bot ani nedoporučujeme, boty si musí odpočinout. Navíc poskytujeme zákazníkům i nadstandardní službu, kdy za nimi dojíždíme vzít míru nebo na zkoušku bot. Vzniklo to vlastně trochu z nouze, když jsme ze začátku neměli kde se s nimi scházet, a nyní už je to u nás součástí servisu pro zákazníka.
Začali jsme vašimi začátky, jaké máte naopak plány do budoucna?
RZ: Skvělé by bylo, kdyby se nám podařilo vybudovat v Praze obchod spojený s dílnou. Také by bylo dobré, kdyby se objevili i další ševci, kteří by se specializovali – někdo třeba na klasické dámské boty, jiný na módní obuv – jako to ve světě dělá třeba Manolo Blahnik -, další na boty vojenského typu a podobně. Mohli bychom si pak vzájemně předávat zkušenosti, komunikovat a rozvíjet společné řemeslo. Zatím se spíš lidé v Česku bojí nechat do své práce někoho nahlédnout… My to, co umíme, nijak neskrýváme, často i někomu poradíme.
EML: Tak takoví my s Radkem jsme. (Uzavírá se smíchem Erik Martin Lawart.)
Foto: archiv Radka Zachariáše a Jana Bohutínská
