Tomio Okamura: Jak mohou ČD čelit konkurenci?

České dráhy (ČD) čeká konkurence dvou dalších dopravců. Start začíná na trati Praha – Ostrava, která tvoří 40 procent tržeb ČD. Jak ČD hodlají bojovat? Prostě zkopírují koncept Student Agency, tedy stevardky a občerstvení ve vlaku. Těžko hovořit o nějaké bitvě.

Válku o zákazníka České dráhy po revoluci pořádně ani nezahájily

Někdy v devadesátých letech minulého století si ČD chtěly najmout autora loga Občanského fóra, výtvarníka Pavla Šťastného, aby jim pomohl zlepšit image pomocí nových log pro WC a dalších symbolů ve vlacích a nádražích. Výtvarník zakázku odmítl s tím, že ke změně image stačí, když dráhy záchody uklidí. Jak asi tušíte, ČD nakonec raději změnily loga.

Tahle historka popisuje zásadní problém české železnice. Na straně jedné se tu neuvěřitelně plýtvá – polofunkční koridory a rekonstrukce železnice na hlavních trasách stály miliardy – vylily se tuny betonu a za desetimiliony se betonovaly zastávečky na znamení. Nákup nových souprav je kapitola sama pro sebe – Pendolino bylo zastaralé už v době nákupu a krom toho, že bylo i tehdy nebezpečné, neschopné jezdit po české dráze, bylo také předražené. Zajímalo by mě též, proč jsou v regionálním vlaku potřeba dveře do chodbičky nebo na záchod elektronicky ovládané. Přiznám, že nejsem líný si otevřít dveře. Ušetřené peníze by dráhy mohly věnovat třeba na opravu nefunkčních topení.

Nejezdím vlakem často, ale měl jsem před pár týdny tu smůlu a jel vlakem Eurocity z Prahy na Českou Třebovou. Ve vagónu, kam jsem nastoupil, se netopilo. V Kolíně se nám za to průvodčí omluvil a nabídl místa v jiných vagonech. V dalším vagoně netekla na záchodě voda. Celý záchod vypadal a páchl tak, jako by tam netekla od první světové války. Okno nešlo otevřít. Jízdenka stála téměř dvojnásobek co autobus (měřeno počtem kilometrů). Řeknu vám, že průvodčím jejich práci nezávidím. To, co si denně od cestujících vyslechnou, to si asi za rámeček nedají. Čtěte také: Tomio Okamura: Nekrást musí být zase normální

Čistota a dobrá cena

Pokud cestující něco zajímá, tak je to v prvé řadě návaznost a četnost spojů. Je to také cena – na každý pokles poptávky reagují České dráhy zvýšením ceny a zrušením dalších slev.

Představte si, že by na pokles prodeje housek reagoval pekař zdražením. Asi by ho měli všichni za pitomce a brzy by zkrachoval. Vedení Českých drah už léta veřejnost i železničáři sice za hlupáky mají taky, státní podnik ale nezkrachoval. Žije dál vesele z našich daní. Obrovská chyba a škoda. České dráhy mají dlouhou a úspěšnou tradici. Drtivá část železničářů odvádí každý den dobrou práci. A jde jen o to, aby nebyla zbytečná. Stačí málo, není třeba stevardka ani vagón za půl miliardy. Stačí vagon čistý a v zimě vytopený. Stačí jízdenka za slušnou cenu, která bude porovnatelná s autobusem. Státní dráhy by totiž zkrachovat neměly. Jejich úkolem není jen zisk, ale také doprava v místech, kde by se to soukromníkům nevyplatilo. A taky už nás stály dost peněz. Je na čase je začít vracet.