Původně je strojař a i to mu v nové branži pomohlo. Vsází na moderní stroje a klienty, kteří ocení kvalitu. Hledá je i mezi sportovci, třeba v hokejové šatně.
Petr Šilhánek pracoval léta ve finančnictví, jako manažer v americké nadnárodní firmě, řídil i pobočku firmy pro Čechy, Slovensko a Maďarsko. Když byla krize, byl jsem odejit, protože manažerů bylo moc. Začal jsem hledat, co bych mohl dělat jiného,
vrací se k době, kdy se pustil do truhlařiny. Zpět do velké korporace se mu už totiž nechtělo. Dvacet let chodil do práce v kravatě, na podnikání ho lákala svoboda, i když vykoupená osobní zodpovědností. Pokud v podnikání uděláte chybu, zaplatíte ji ze svého. Na druhou stranu vidíte své výrobky, že se vám něco podařilo, dostanete zpětnou vazbu od zákazníků, když uděláte něco pěkného,
dodává.
Chtěl podnikat, musel zpátky do učení
Když odešel z práce a zůstal doma, pustil se do věcí, které v pracovním procesu nestíhal. Domů potřeboval nový nábytek a měl spoustu potíží s truhláři. S dodávkami, se spolehlivostí i s přesností. Napadlo mě, že bych to mohl zkusit trochu profesionálněji. Ale zjistil jsem, že i když mám vysokou školu, potřebuji ještě výuční list. Tak jsem si dodělal učňák,
říká.
Ačkoliv neměl s truhlařinou žádnou zkušenost, původně přeci jen vystudoval strojařinu na ČVUT. Dostal se tak ke kovovýrobě a později v zaměstnání k financování stavebních strojů, s nimiž se podrobně seznámil. A ani učení mu nedělalo potíže, i v práci využíval všechny příležitosti, jak se dál vzdělávat, které měl k dispozici, absolvoval i MBA studium.
A tak byl můj mozek schopný zapracovat se velmi rychle. Teorii jsem měl za měsíc nastudovanou. V něčem mi pomohla i strojařina. Jen praxe jsem absolvoval méně než kluci, co se učí v rámci běžného studia. Člověk se může kdykoliv restartovat, když je motivovaný. A to já jsem byl,
vypráví Petr, který se do podnikání v úplně novém oboru pustil jako pětačtyřicátník. Díky manažerské praxi mu také nedělalo potíže zvládnout všechnu podnikatelskou administrativu. Nijak negativně tak dnes nevnímá ani zavádění EET pro řemesla. V podnikání je tolik administrativy, že EET už mě nezabije,
tvrdí.
Získal výuční list a otevřel si dílnu v Jílovém u Prahy. Svou novou firmu pojmenoval Truhlárna. Hledal jsem názvy a domény, které jsou k dispozici. Spousta je jich koupených na obchod a s přemrštěnými cenami. I svou doménu jsem nakonec koupil z Ruska za sto dolarů, což pro mne bylo ještě přijatelné,
uvádí Petr. Když hledal pro dílnu halu, objel asi patnáct míst a postupně se vzdaloval od svého bydliště. Pak našel halu v Jílovém, která byla z hlediska výše nájemného a kvality nejlepší a kde se s firmou usadil. Byla to volba čistě z ekonomicko – pragmatických důvodů,
dodává s tím, že viděl i haly, kde se v zimě pracuje v osmi stupních Celsia a trpí tak lidé i stroje. A to nechtěl.
Kdo má tah na branku, uspěje
To bylo před pěti lety. Zároveň ho tehdy v obci, kde bydlí, zvolili na čtyři roky starostou, což mu zabíralo hodně času. Podnikání tak rozjížděl pozvolna a stále tak svou práci považuje spíše za začátek podnikání. Podnikat na padesát procent je opravdu nešťastné,
rekapituluje dnes, kdy už se svému byznysu věnuje na sto procent. Podnikat podle něj může každý, ale musí investovat svůj volný čas, dát do toho svou pečlivost, píli, mít tah na branku. Pak se dá uspět v každém oboru. Jen je to v některém snazší a v jiném složitější,
myslí si.
Přečtete si také příběh dvou kamarádek, který vyústil ve společný projekt, spojení kavárny a interiérového designu, a to v článku Od scénografie a basketu k interiérům. Dvě kamarádky spojily kafe a design.
Tvrdí, že zorientovat a etablovat se v novém oboru ovšem nebylo jednoduché. Je to obor, který se vyvíjí, výrobci stále představují nové materiály, pořád je třeba sledovat trendy a novinky. Jenom se vyznat ve všech materiálech a komponentech, přesně vědět, k čemu se používají, není snadné, když v tom nemáte dlouhou praxi. Ale jde to,
říká.
Stroje a truhlárna 4.0
Teď má firmu, která má zakázky hodně pestré. Jednou vyrábějí například kuchyň, jindy dětský pokoj, pak ložnici, schody, recepci do firmy nebo vybavení školky. Každá zakázka je jiná. Začínal s jedním spolupracovníkem, dnes má lidi tři. A také investuje do nových technologií. Dílnu si vybavil stroji od nejlepších výrobců v oboru. Ukazuje to třeba i na pile, kde nastavuje na ovládacím panelu velikost dílce s přesností na setinu milimetru. Díky špičkovým komponentům a neustálému ostření jsou hrany uříznuté čistě, jsou neokousané. To je moje uvažování, chci dosáhnout maxima, toho nejlepšího, co v daném oboru existuje,
vysvětluje, kam také neustále investuje. Za výhodu přitom považuje fakt, že do firmy investoval vždy jen vlastní peníze, takže ho teď netrápí úvěry ani leasingy. To bych tedy hodně špatně spal,
prozrazuje.
Jeden ze strojů, který si pořídil, výrobu posunul až směrem k průmyslu 4.0. Nábytek teď Petr konstruuje na počítači ve 3D, včetně všech detailů, a data posílá rovnou do stroje, který pak sám přesně připravuje jednotlivé nábytkové dílce. Ty jsou opatřené štítkem s čárovým kódem, který pomáhá při dalším zpracování i konečné montáži. Výroba se tak zrychluje a zpřesňuje, nábytek přesněji lícuje, což je v jejich práci zásadní.
Budoucnost jsou roboti
Stroje jsou ostatně podle něj budoucnost standardní nábytkařiny. Vedle toho budou zvlášť manuálně zruční truhláři a také na montáže budou stále potřeba lidé. Ale obecně zastanou výrobu roboti, kteří nebudou nikdy unavení, klidně budou pracovat 24 hodin denně a člověk je bude jen dozorovat. V nábytkářském průmyslu to bude výhledově podobné jako v automobilovém průmyslu,
předpovídá Petr. V případě robotů ale jde o velkou investici, která se jeho firmě zatím nevyplatí.
Robotizace formuje také sklářství, více se o tom dozvíte v článku Zručné české ručičky? Domácí tradici skla a porcelánu teď rozvíjejí také roboti.
Jenže ani najít nové lidi není dnes nic jednoduchého. Petr připomíná, že je truhlářská práce dost těžká. Není to jen pěkná skříňka na konci. Na začátku je to sedmdesátikilová deska, se kterou je potřeba manipulovat. Jeden dílec máte v ruce dvacetkrát, než se z něj stane část nábytku připraveného k montáži,
objasňuje. Upozorňuje, že je to náročná práce i z hlediska bezpečnosti. A je v ní obrovská konkurence, což se odráží na výplatách truhlářů. Lidí, kteří se truhlařinu učí, je navíc čím dál méně. Najít šikovného a zručného truhláře ochotného přemýšlet tak vůbec není lehké. Hledání je kontinuální proces a už jsem i uvažoval o tom, že ačkoliv jsme malá firma, budu HR outsourcovat,
prozrazuje Petr s tím, že řešit v malé firmě všechno, na co jsou ve větších firmách speciální oddělení, je občas náročné.
Z manažerské praxe si Petr přinesl také schopnost dobře plánovat, řešit včas objednávky a logistiku, což se mu nyní vyplácí. A výhledově by se mu ve firmě líbila právě automatizace, to je meta, k níž směřuje. Lidem by tak odpadla těžká práce. Budeme pak potřebovat i lidi, kteří budou umět ovládat stroje, naprogramovat roboty a lidi se šikovnýma rukama a zdravou hlavou pro montáž,
objasňuje, jakým směrem by chtěl svou firmu posunout do budoucna. Do větší dokonalosti by chtěl také dotáhnout recyklaci materiálu, o níž tu usilují už dnes. A používají i povrchové nátěry, které tolik nezatěžují životní prostředí.
K zákazníkům vedou reference i sport
Zákazníci k nim přitom chodí především na doporučení, na základě referencí. Jednoho dne si lidé všimnou, že jste poctiví a pečliví, že výrobu nešidíte, a to ani v detailech, které nakonec nejsou vidět, jako je třeba zadní strana nábytku, že dodržujete termíny. Řeknou si to mezi sebou a ocení to,
uvádí svou strategii. Když je nový zákazník na základě referencí přesvědčený, že zakázka dopadne dobře, je podle něj ochotný si připlatit a nečeká nejnižší cenu. Připlatí si a neriskuje, že sice ušetří, ale bude se dvacet let doma dívat na nepovedenou kuchyň.
Ačkoliv Petr zkoušel různé formy reklamy, příliš nezafungovaly – a přiznává, že ho to trochu zaskočilo. Teď oslovuje ke spolupráci i architekty a hledá další způsoby, jak se dostat ke správné klientele. Zaměřujeme se totiž hlavně na špičkově vyrobené interiéry. Nejsme na trhu nejlevnější. Potřebujeme klienty, kteří ocení preciznost ve výrobě a kvalitní materiály,
tvrdí.
Přečtěte si také o tom, proč se zaměřit na svou dobrou online pověst, a to v článku Budujte si na internetu pozitivní pověst a chraňte se tak před online útoky.
A také připomíná, že i v jeho oboru se střídají trendy podobně jako třeba v módě. Z hlediska barev je stále populární bílá barva v kombinaci se dřevem. V nových vzornících výrobců laminovaných desek se objevují studenější barvy, než bývaly dřív, takže se i lépe kombinují. Hitem jsou také matové desky, na nichž nejsou vidět otisky prstů a různé šmouhy. Na veletrzích se sice určují každoroční trendy, nám je ale spíš určuje zákazník, protože pracujeme na zakázku,
vysvětluje.
V soukromí je Petr zapálený cestovatel, který i na cestách hledá inspiraci. A také těsně po rozhovoru se do zahraničí chystal. Práci však z hlavy úplně nepouští. Když jdu třeba v Indonésii kolem truhlářské dílny, určitě se podívám, co tam truhlář dělá a z jakých tropických dřev,
popisuje. A je také sportovec – hraje hokej, jezdí na kole i na běžkách (jel i devadesátikilometrový švédský Vasaloppet), každý rok pořádá cyklistický orientační závod Drsoň. Pomáhá mu sport i v byznysu? Sport určitě udržuje nejen fyzickou schránku, stále mě ještě nebolí záda, ale také svěžejší mysl. Také se při něm setkávám s dalšími lidmi, kteří si u mne docela často koupí nábytek. Je to zdroj zakázek, i v hokejové šatně už je pár kluků, kteří si u mne nábytek pořídili,
usmívá se.
Seznamte se i s dalším tradičním řemeslem, kovářstvím, a podívejte se, jak podniká polabský kovář Petr Benetka:
