Chystaná stávka dopravních odborů přinesla opět trochu vzruchu do stojatých vod posledních dní. Už několik týdnů nepřinesla média žádnou novou zprávu o Vítu Bártovi, spiknutí ODS a Kateřiny Kočí ani další tajnou nahrávku, přičemž především absence diktafonových záznamů vypadá skoro až neuvěřitelně. Akce odborů tak přichází jako spása z nebe, jelikož to již vypadalo, že se červen ponese nudně v duchu jedné střevní bakterie a urážení na cti jednotlivých zeleninových plodů.
Protesty odborů a hlavně události okolo nich však ukázaly několik zajímavých poznatků o fungování státních institucí a ideologickém posunu některých stran. Způsob a načasování vyhlášení stávky, její forma, délka jejího trvání a následný zákaz totiž odhalily v plné nahotě legislativní vzduchoprázdno v oblasti stanovení práv a povinností při organizování stávky vůči vládě. Paradoxní scenérii pak dotváří fakt, že vláda, tedy pravice, chce předložit nový zákon o stávkách a celou problematiku regulovat, zatímco levice se pasovala do strážce osobních a kolektivních svobod, a proti jasnému právnímu vymezení stávky se staví s odporem.
Práva bez povinností jsou cestou do pekel
Právo na stávku deklaruje Listina základních práv a svobod, kde se v článku 27, odstavci 4 uvádí: Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem.
V Česku ovšem platí pouze jeden zákon, který upravuje podmínky a průběh stávky, a to zákon o kolektivním vyjednávání. Jak už však napovídá název této normy, nejedná se zrovna o paragrafy, které by obecně řešily problematiku stávek, a už vůbec ne o zákon, který by upravoval a řešil stávku proti vládě.
Všechny zájmové skupiny počínaje vládou a konče samotnými odboráři tohoto právního vakua se snaží využít ve svůj prospěch. Předběžně rozhodnutí soudu o nezákonnosti původně plánované pondělní stávky toho je jen dokladem. Vláda se může kdykoli snažit dokázat, že stávka neproběhla v souladu se zákonem a odbory si zase mohou pod dojmem naprosté volnosti dělat při stávce, co chtějí. Svým způsobem tak stávající stav vyhovuje oběma znesvářeným stranám.
Zcela nový zákon o stávkách proto zní jako velice rozumný nápad. K právům neoddělitelně patří i povinnosti a pokud legislativa v určitých oblastech obsahuje pouze práva, snadno docházejí k jejich zneužívání. Pokud by nový zákon jednoznačně stanovil, jaké povinnosti musí odboráři při vyhlášení kterékoli stávky splnit, nemůže to české demokracii a rozvoji společnosti nijak ublížit. Ano, máte právo stávkovat, avšak stávka musí mít nějakou formu a musíte splnit předem stanovené podmínky. Pokud v současnosti lze stávkovat tím, že beztrestně zablokuji ulice, něco v pořádku není.
Zajímavostí navíc zůstává, že s regulací této oblasti přichází pravicová vláda, zatímco levice se proti nové právní úpravě ostře vymezila. Je zcela nepřijatelné, aby vláda vyhrožovala omezováním práva na stávku. Pokud by Nečasova vláda předložila do Parlamentu jakýkoliv návrh, který by oklešťoval odborové svobody, vybojované v roce 1989, bude to důvod proto, aby ČSSD iniciovala hlasování o nedůvěře vládě,
uvedl Bohuslav Sobotka, předseda ČSSD.
Činnost odborů lze zákonně omezit
Přestože se ČSSD ani odborům nelíbí, že by stávky proti vládě měl regulovat nový zákon, rozhodně se nejedná o totalitní rysy vlády, jak se snaží Bohuslav Sobotka naznačit. Sama Listina základních práv a svobod totiž říká, že právo na stávku je zaručeno z podmínek stanovených zákonem. Pokud stále platí, co říkali zástupci odborářů o víkendu do médií, když zpochybňovali předběžné opatření soudu tím, že se nejedná o stávku dle zákona o kolektivním vyjednávání, pak by nový zákon o stávkách byl zcela v souladu s Listinou základních práv a svobod. Právo na stávku totiž občané mají za podmínek stanovených zákonem a ne dle anarchistické dobrovůle odborů.
Stejně tak působí úsměvně věty stínového premiéra, kdy říká, že vláda nesmí předložit návrh, který by oklešťoval odborové svobody. Jak totiž uvádí již několikráte zmiňovaná Listina základních práv a svobod v článku 27, odstavci 3: Činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdružení na ochranu hospodářských a sociálních zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých.
Co jiného přitom jsou plánované blokády silnic, než porušení veřejného pořádku a práv a svobod druhých?
Boj odborů proti případnému zákonnému vymezení stávky je logické. Současná situace, kdy si při stávce mohou prakticky dělat, co chtějí, jim přirozeně vyhovuje. Díky mezeře v systému totiž mohou svými plánovanými akcemi docílit toho, že zkomplikují život co nejvíce občanům České republiky. Přesně o to odborům ale jde. Odboráři moc dobře vědí, že pořádat stávku, jejíž ekonomické a sociální dopady občané nepocítí, nemá význam. Až cynicky tak vyznívají slova, že se Čechům omlouvají za nepříjemné komplikace, když tyto komplikace tvoří cíl číslo jedna.
