Dnes pod svou značkou Perlina vytváří na jihu Čech unikátní šperky z drahých kovů a kamenů, které v sobě nesou osobní příběhy jejích zákazníků. V rozhovoru popisuje, proč dává přednost tradiční ruční výrobě před masovým odléváním, proč vnímá diamanty jako kameny bez duše a jaké plány má s novým prodejním ateliérem v Českých Budějovicích.
Co se dozvíte v článku
V lavici s patnáctiletými
Trpělivost a láska k řemeslu dovedly Milenu Kvašnovskou k tomu, že si splnila svůj sen a na jihu Čech si otevřela šperkařskou dílnu. Kdy vůbec vaše cesta ke šperkům začala?
Myslím, že to začalo kolem roku 2011. Tehdy jsem, jako asi každý, začala navlékat minerální korálky s různými komponenty. Původně jsem tvořila jen pro rodinu a kamarádky, ale pak mi jedna z nich řekla, abych to zkusila nabídnout i dál. Začaly jsme tedy moje náramky z minerálů dostávat mezi lidi. Tehdy to byl obrovský hit, nosily se korálky od těch největších až po úplně drobné. Postupem času jsem začala uvažovat, jakým směrem se vydat dál. V roce 2015 jsem založila značku Perlina, což v italštině znamená korálek, takže název mluvil za vše. Začala jsem pracovat s japonskými korálky Miyuki, což jsou drobné tenkostěnné skleněné korálky nabízené v neskutečném množství barev. Dalo se z nich vytvořit prakticky cokoliv – od náramků přes náušnice až po řetízky. Pořád mi to ale nestačilo a chtěla jsem se posunout ještě dál.
Můj manžel mě neustále popostrkoval a říkal, abych zkusila drahé kovy. Začala jsem zjišťovat, jak se u nás mohu začít věnovat té pravé zlatničině. Dozvěděla jsem se, že musím vystudovat příslušný obor. A tak jsem ve svých čtyřiceti letech začala studovat. Každý den jsem dojížděla do Prahy do Solunky a musela jsem složit řádné zkoušky. Studovala jsem s patnáctiletými žáky, což bylo docela vtipné, protože jim v podstatě o nic nešlo. Ale já, pokud jsem chtěla v tomto oboru opravdu podnikat, jsem zkoušky udělat musela. Tři roky jsem jezdila do Prahy, kde mi předali základy zlatnického řemesla. Právě tam jsem objevila to kouzlo, když vám z kusu stříbra pod rukama vznikne prsten. Je to nádherný pocit.
Dnes už mám svou výrobní značku registrovanou na Puncovním úřadě, což je v České republice samozřejmě nutnost, pokud chcete vyrábět šperky z drahých kovů. V dílně mohu uniknout do jiného světa, kde vznikají šperky, které mají – jak doufám – svůj osobní příběh. Snažím se lidem dávat něco jiného, než co najdou v klasických zlatnictvích.
Když se vrátíme do minulosti – uvědomovala jste si tehdy, nebo měla jste vůbec představu, že jednou budete mít šperky s vlastním puncem?
Ne, nikdy. Můžu říct, že je to opravdu splněný sen. Když mě manžel tenkrát nahlodal a říkal, abych dělala šperky z drahých kovů, protože by šperk měl mít trvalou hodnotu a nemusím zůstávat jen u korálků. Přitom i u šperků z chirurgické oceli, které dělám doteď, navlékám korálek po korálku sama. Každý korálek i perla mi projdou rukama. Když mi manžel řekl, ať to zkusím, a já pak poprvé šla na Puncovní úřad se zaregistrovat, měla jsem z toho husí kůži. Je to nádherný pocit, když na hotový šperk vezmete raznici a vyrazíte do něj svůj vlastní punc. Je to opravdu krásné.
Vy jste kdysi řekla, že jste neplánovala vyrábět šperky, ale že si šperky tak trochu vyrobily vás.
Ano, určitě. Musím říct, že to byla velmi dlouhá cesta. Původně jsem vyučená grafička, takže jsem se věnovala grafice, a později jsem pracovala také v obchodech s oděvy. Myslím si, že šperky si mě zkrátka našly samy. Je to o čisté lásce k řemeslu. Už jako malá jsem chodila do umělecké školy, k tvorbě mě to vždycky táhlo a pořád jsem něco vytvářela. Manžel mi občas říkal, že to u nás vypadá jako v mateřské škole, protože jsem měla všude spoustu barev, pastelek a kartonů. U nás se zkrátka pořád něco vyrábělo. Šperky mě okouzlily a našly si mě, byl to přirozený vývoj. Chtěla bych vyrábět takové kousky, které tady třeba ještě nejsou. Každý šperkař má podle mě svůj osobitý styl a já doufám, že je to na mé práci vidět.
Diamanty bez duše a síla vltavínů
Vy se hlavně snažíte, aby váš šperk nebyl jen „pouhou ozdobou“.
Určitě ne. Vždy chci, aby v sobě šperk nesl nějaký příběh. Například nedávno mě oslovil pán, který chtěl pro manželku prsten ke 40. výročí svatby. Řekla jsem si, že ke čtyřicátému výročí se skvěle hodí rubín, protože se mu říká rubínová svatba. Vyrobili jsme tedy nádherný prsten z bílého zlata s rubínem, šesti diamanty a rytinou „40 let spolu“. Doufám, že jsem teď nic neprozradila, protože to má být překvapení, které teprve bude předávat.
Další příběh, který mě naprosto pohltil, se pojí s přívěskem s názvem Moya. Měl symbolizovat „moji ženu a moji rodinu“. Osadili jsme ho čtyřmi laboratorními diamanty, protože rodina má čtyři členy. Pán ho dával manželce k 20. výročí svatby. Sice to mělo být překvapení, ale nakonec to neudržel, takže se na návrhu podílela i sama manželka.
Líbí se mi, když má šperk hlubší význam. Není to jen obyčejný zlatý kroužek. Je v něm něco, co vyjadřuje ty lidi, ale zároveň i mě samotnou. Vždy se se zákazníky při navrhování a kreslení nějak propojíme. Doufám, že mé šperky nejsou jen kus zlata nebo stříbra, ale že mají svého vlastního ducha.
Se svými zákazníky hodně komunikujete, zjišťujete jejich osobnost, životní vazby a pracujete se symbolikou. Jak moc je to náročné?
Je to hodně těžké. Když mi zákaznice řekne, že by chtěla nechat vyrobit šperk například pro svou sestru nebo maminku, odpovídám, že je nejdřív musím trochu vyzpovídat. Ptám se, jaký je ten člověk typ – zda je to třeba blondýnka se světlou pletí, podle toho pak vybíráme drahé kameny, korálky a celkovou barevnost. Zjišťuji, jestli má ráda jemné věci a co se jí líbí. Zajímám se o člověka, pro kterého je šperk určen. Někdy jsem dokonce tak osobní, že si vyžádám i fotografii. Chci dotyčného vidět, abych lépe pochopila jeho osobnost a mohla šperk uzpůsobit přímo jemu na míru.
Jsem vlastně taková zpovědnice. Tahám z lidí informace, protože mi velmi záleží na tom, kdo bude šperk nosit, aby se v něm cítil dobře a aby ho vystihoval. Nerada bych například jemné paní vyrobila masivní šperk – ostatně masivní věci ani moc nedělám. Vždy mi jde o to, aby výsledek přesně seděl k osobnosti nositele.
Pro vás je klíčové, aby měl šperk svůj příběh. Nabíjí vás tato blízká komunikace se zákazníky a nahlížení do jejich soukromí? Vnímáte to jako zdroj síly?
Určitě, velmi mě to posiluje. Na každém příběhu mi lidsky strašně záleží. Není to tak, že bych si jen mechanicky vyslechla zadání a šla něco vyrobit. Mám obrovskou radost, když se mým prvním nákresem a návrhem trefím do jejich představ a lidé mi řeknou: „Ano, to je přesně ono, to jsme hledali.“ To, že je do hloubky vyslechnu a probírám s nimi osobní detaily, vytváří velmi přátelskou, až rodinnou atmosféru. A to je přesně můj cíl. Nechci budovat velký korporát, kde by pro značku pracovaly stovky anonymních lidí. Zakládám si na stoprocentně osobním přístupu. Proto také celá moje firma stojí výhradně na mně – šperky sama navrhuji, vyrábím, starám se o propagaci, e-shop i samotné balení a expedici.
Kde hledáte inspiraci?
Dříve jsem říkávala, že inspirace na člověka zkrátka někde vykoukne. Čerpám hodně z přírody, protože mám ráda barevné drahé kameny jako safíry nebo rubíny. Miluji, když má kámen v sobě jiskru. Inspiruje mě ale také architektura, různé ornamenty a tvary. Často to přijde samo. Někdy se člověk trápí, chce navrhnout šperk, a ono to nejde. Musí to uzrát. Proto s sebou neustále nosím diář nebo kousek papíru, a když mě něco napadne, začnu si skicovat. Chvíli si čmárám a pak z toho najednou vznikne šperk. Přichází to samo, člověk k tomu potřebuje správnou múzu a dobré rozpoložení. Mně se například skvěle tvoří, když je venku hezké počasí a svítí slunce. Ta pozitivní energie se pak odráží i v práci, jde to mnohem lépe, než když je sychravo.
Už jsme to trochu naznačily. Jaké materiály a drahé kameny nejraději používáte?
Pokud se bavíme o tradičním šperkařství a drahých kovech, pracuji se stříbrem, zlatem a platinou. Co se týče kamenů, zákazníci často upřednostňují diamanty. Já osobně jsem vůči nim ale trochu skeptická, přijdou mi jako kameny bez duše. Raději doporučuji barevné drahé kameny – od safírů a rubínů až po smaragdy. Velmi ráda mám opály. Sice jsou to měkké kameny, které se nehodí například do prstenů pro každodenní nošení, ale opál má v sobě neuvěřitelnou jiskru a opalizaci. Každý opál je jiný, je to nádherná hra barev. A samozřejmě nedám dopustit na vltavíny, protože pocházím z jihu Čech. Vltavín je fascinující – je to vlastně kus vesmírné energie, která zde dopadem vytvořila kameny s tak nádhernou barvou a unikátními tvary. Každý kus je originál.
Řekla bych, že to je dar od Boha. Tohle řemeslo asi nemůže dělat úplně každý.
Člověk pro to musí mít určité cítění a hlavně šikovné ruce. Například u zmiňovaného přívěsku Moya byl požadavek, aby byl nápis prořezávaný. Medailonek měl přitom v průměru pouhé dva centimetry, takže to byla neuvěřitelná piplačka a jemná práce. Já navíc nechci šperky odlévat, chci je vyrábět klasickou zlatnickou technikou. V dnešní době přitom odhadem 85 % zlatníků a šperkařů šperky odlévá. Já chci jít touto tradiční, sice náročnější a trnitější cestou, ale přijde mi to mnohem krásnější, když vám každý kousek kompletně projde rukama.
Proti proudu sériové výroby
Jaké techniky se vlastně ve zlatnickém řemesle používají?
Používá se právě zmíněná technika odlévání do ztraceného vosku, kdy si nejprve vytvoříte předlohu z vosku a podle ní se pak šperk odlije. Kvůli tomu pak můžete v různých klasických zlatnictvích najít úplně stejné šperky. Funguje to tak, že si vytvoří najednou voskové makety a odlejou třeba 500 stejných prstenů. Já se naopak snažím, aby byl každý šperk jedinečný. Technik je samozřejmě celá řada, jak těch odlévaných, tak v rámci klasického ručního řemesla. Když se člověk drží tradiční ruční výroby, šperk možná není z pohledu strojové výroby stoprocentně dokonalý a nese drobné stopy ruční práce. Ale právě v tom spočívá nezaměnitelný rukopis zlatníka. Pro mě je klíčové, aby na mých špercích bylo vidět, že jsou výsledkem poctivé ruční práce, a ne masové odlitky.
Jak dlouho vám výroba jednoho šperku trvá? Vím, že je to kus od kusu, ale…
Je to velmi individuální. Když začnu tvořit, úplně ztrácím pojem o čase. Unikám do svého vlastního světa, kde bych de facto nemusela jíst ani pít a vydržela bych v dílně sedět celý den. Časová náročnost se liší. Jedna věc je šperk navrhnout, druhá vyrobit. Vždycky říkám, že samotná výroba tvoří 50 % práce, a zbylých 50 % je leštění, které šperku dodá tu správnou finální jiskru. Už ve škole nám vštěpovali, že vyrobit šperk je jedna věc, ale dokonale ho vyleštit do vysokého lesku je sice náročná, ale naprosto zásadní fáze. Nedá se tedy říct, že by to trvalo hodinu nebo dvě. Někdy strávím v dílně celý den a šperk je hotový, jindy se k jedné zakázce musím vracet dva až tři dny. Je to náročné jak pro ruce, tak pro oči, takže přesný počet hodin se určitě nedá paušalizovat.
Vyráběla jste někdy šperk, u kterého jste si v průběhu práce říkala: „Proč jsem se do toho vůbec pouštěla, co jsem si to na sebe vymyslela?“
Takto dramaticky asi ne. Určitý respekt a strach tam sice je vždycky, ale každý náročný šperk vnímám jako skvělou výzvu. Neříkám, že vyrobím úplně všechno, co si lidé vymyslí. Dostala jsem například poptávku na výrobu přívěsku v podobě nikotinového sáčku, což jsem odmítla. Nechci dávat svou výrobní značku na věci, se kterými vnitřně nesouzním. Co se týče technické náročnosti, občas přijmu zakázku, ze které mám zpočátku obavy, zda ji vůbec zvládnu. Když si ale sednu ke zlatnickému stolu, vždycky nakonec najdu cestu, jak šperk dotáhnout k dokonalosti. Zatím jsem tedy žádnou zakázku, kterou jsem přijala, neproklínala.
Kde vás mohou zákazníci najít a prohlédnout si vaše výtvory, aby si udělali lepší představu?
Momentálně mě najdou na webových stránkách perlina.cz. Stále si držím i tvorbu z chirurgické oceli a korálků, protože chci, aby ženy mohly tyto kousky nosit a kreativně je kombinovat například s drahými kovy, jako je zlato či stříbro. Pravidelně se také účastním Včelenských trhů u nás na jihu Čech. Ty si vyloženě hýčkám, potkávám se tam s lidmi, kteří mě dlouhodobě podporují. Zpětná vazba od zákazníků je pro mě nesmírně důležitá, stejně jako osobní kontakt a vzájemné napojení. Mám obrovskou radost, když za mnou na trhy přijedou lidé třeba až z Prahy s tím, že jedou výhradně za mnou. To mě nabíjí úžasnou energií.
Pokud mohu trochu poodhalit své plány, aktuálně pracuji na otevření vlastního prodejního ateliéru přímo v Českých Budějovicích. Cesta sice přináší různé překážky, ale věřím, že v zimě nebo brzy na jaře budeme otevírat. Chci mít prostor, kde budu moci přivítat každého zákazníka v příjemném prostředí, ukázat mu celou naši škálu šperků z chirurgické oceli i drahých kovů, nabídnout mu kávu a společně v klidu navrhnout šperk přímo pro něj. Chci, aby lidé zažili ten pocit, že se jim někdo maximálně věnuje, a mohli u mě v klidu objevovat krásu poctivého šperkařského umění.
Měla byste pro zákazníky nějakou radu, jak postupovat při výběru šperku?
V první řadě je důležité si ujasnit, zda hledají šperk na každodenní nošení, nebo spíše výjimečný kousek pro slavnostní příležitosti. To je zásadní, protože se tomu přizpůsobuje i samotná konstrukce a výroba šperku. Já osobně jsem minimalistka, takže lidem radím, aby šperky vrstvili – vybrali si třeba dva jemné náramky, dva prstýnky a vzájemně je kombinovali.
Dále je dobré vědět, zda má mít šperk nějaký hlubší význam či vzpomínku. Nedávno si u mě například jedna paní přála prsten, který by jí připomínal babičku. Chtěla styl, který byl typický pro tehdejší dobu – retro styl. Tomu jsme design přizpůsobili a osadili ho růžovým safírem, což vypadalo opravdu nádherně.
Člověk by si měl tedy nejprve uvědomit, z jakého materiálu šperk chce, k jakému účelu ho bude nosit a zda má nést nějakou osobní vzpomínku, nebo má být spíše moderní a extravagantní.
Tip na další příběh
Chytila páječku za pálivý konec, přesto se nevzdala. Dnes tvoří unikáty z cínu i skla
Jana Doskočilová dnes pod značkou Ateliér Jaňule tvoří originální šperky, které prodává ve vlastním obchůdku v Novém Městě nad Metují i na e-shopu. Více v dalším příběhu.
