Podivil jsem se, že mi nebyly započteny od 90. let minulého století vyloučené doby za nemoci, přestože jsem jako OSVČ nemocenské dávky pobíral, neboť jsem si nepřetržitě nemocenské pojistné platil dobrovolně. Nejde o pár dnů na nachlazení, ale zotavování po operacích zejména kyčelních kloubů. Např. v r. 1996 jsem nebyl schopen práce po Chiariho osteotomii asi 7 měsíců a po operaci k vyndání šroubů další týdny. Byly pak občasné hospitalizace s ledvinnou kolikou vč. vložení stenu či "střílení" kamene v ledvinách. Před 6 lety jsem byl na "totální endoprotéze", což si vyžádalo 4,5 měsíce neschopnosti a zanedlouho jsem pozván na další "totální endoprotézu". Snažil jsem zjistit důvod neuplatnění vyloučených dob pro neschopnost u místní OSSZ, kde se daný právní předpis nachází? Paní na přepážce listovala asi 5 minut v publikaci Úplné znění a když se jí to nepodařilo, sdělila mi, abych si to v zákoně našel sám. Přestože jsem se snažil, z důvodu především četných odboček a odkazů se mi to také nepodařilo dohledat. Následoval jsem s tímto dotazem na školení, kde přednášela vedoucí oddělení kontroly OSSZ. Vyžádala si můj kontakt, ale po roce jsem odpověď ještě nedostal, když předtím asi po 2 měsících při náhodném potkání na OSSZ jsem se připomněl.
Paradoxem je to, že v Informativním osobním listu důchodového pojištění vyloučené doby obsaženy byly. Jen některé jsem "reklamoval". Nejprve mi pracovnice OSSZ odpověděla, zda to není zbytečné, neboť OSVČ si většinou nemocenské pojistné neplatí. Ujistil jsem ji, že v mém případě bylo pojistné hrazeno. Tak se spojila s jiným oddělením a to mi v několika dnech oznámilo, že dny jsou dohledány a budou přiřazeny.
Bohužel celoživotně trpím na následky vrozeného oboustranného vykloubení kyčelního. Byl jsem obětí neschopnosti tehdejšího zdravotnictví, neboť přes námitky maminky tehdejší lékaři nemoc nerozpoznali. Do "strojku" mě dali dlouho - až po dalších mnoha měsících, kdy se již klouby nevyvinuly. Při včasném léčení by byla šance podstatnějšího zlepšení tak, jak tomu bylo mj. u mého spolužáka na střední i vysoké škole, který neměl žádná omezení.
Jak v mládí, tak i v dospělosti jsem dojížděl pravidelně na ortopedické kontroly. Na nich profesor Jaroš v objektu nemocnice Na Bojišti v Praze plánoval v 60-tých letech operace, kdy mi bylo od 6-ti do 15-ti let, ale kvůli růstu je odkládal. Během školy jsem byl osvobozen od tělocviku vyjma plavání na vysoké škole. Celoživotně nesmím běhat, skákat, lyžovat, sáňkovat, bruslit apod., takže jsem měl zákaz např. fotbalu, volejbalu, pingpongu, tenisu, nohejbalu, ledního hokeje, dlouhých pochodů, turistických výstupů na hory aj. Nedělaly mi dobře prohlídky muzeí, hradů, zámků apod. památek, kde se dlouho stálo. Lékaři mi kvůli otřesům zakazovali i cestování silničními vozidly v autobusech či autech. Nemohl jsem ani pobýt na poutích, vinobráních, výstavách či výletech do měst, kdy zvláště po Praze je třeba časté vybočování ze směru chůze při vyhýbání i dlouhé přestupy ve stanicích hromadné dopravy. Mohl jsem používat a dosud používám jízdní kolo i jen na 150 metrů.
Při volbě povolání jsem byl nucen volit ne to, co mě bavilo, ale jen sedavé zaměstnání.
Obdržel jsem průkazku zdravotně postiženého a pracoval na ekonomických pozicích. Při další životní zátěži, kdy vyšlo najevo u druhého syna těžké zdravotní postižení, jsem byl nucen odejít ze zaměstnání a kombinovat péči o syna se samostatnou výdělečnou činností v oboru převážně dodávek a zavádění výpočetní techniky. Tato činnost ale představovala i stěhování techniky a někdy dlouhá stání při zavádění. Žádnou invaliditu k tomuto jsem nedostal. Do roku 1988 jsem byl 3x poslán do léčebných lázní, od té doby už do žádných.
Je mi tedy s podivem, když jsem přišel k postižení, které ovlivnilo celý život a nezavinil jsem si ho sám např. úrazem, provozem rizikových sportů apod., že dostanu další "ránu do zad" v podobě neuznané pracovní neschopnosti.
Pokud by se znění právních předpisů ukázalo, že není žádné východisko, žádám o sdělení, zda by bylo možno udělit ze zákona výjimku.
ČLÁNKY DO MAILU