Konkrétní případ začal už v roce 2014, kdy zaměstnanec podepsal s městem dohodu o ukončení pracovního poměru. Později se však obrátil na soud s tvrzením, že dohoda byla neplatná. Po několikaletém soudním řízení mu soudy daly za pravdu a potvrdily, že pracovní poměr byl skutečně ukončen neplatně.
Mezitím se zaměstnanec domáhal také náhrady mzdy za období, kdy kvůli neplatnému rozvázání pracovního poměru nemohl pracovat. Soud mu přiznal pouze část požadované částky. Od okamžiku, kdy začal pobírat předčasný starobní důchod, totiž náhradu mzdy odmítl přiznat.
Nejvyšší soud podle Ústavního soudu pochybil
Podle Nejvyššího soudu bylo možné z pobírání předčasného důchodu dovodit, že zaměstnanec už neměl vůli dál pracovat. Právě tento závěr ale Ústavní soud označil za protiústavní.
Zdůraznil, že samotné podání žádosti o předčasný starobní důchod ani jeho přiznání automaticky neznamenají, že člověk nechce nebo není schopen nadále vykonávat zaměstnání. Každý případ je podle soudců nutné posuzovat individuálně a zohlednit skutečné důvody, které zaměstnance k odchodu do předčasného důchodu vedly.
Podání žádosti o předčasný starobní důchod a jeho přiznání zaměstnanci, který se žalobou domáhá určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, neznamená automaticky (tj. bez ohledu na skutečnou vůli a důvody, které zaměstnance k podání žádosti vedly), jeho neochotu, nepřipravenost a neschopnost pro zaměstnavatele nadále pracovat. Výklad, který nebere v úvahu konkrétní okolnosti případu, porušuje právo na soudní ochranu ve spojení s právem na rovné zacházení (čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 1 Listiny),
uvádí Ústavní soud.
Automatické závěry jsou podle soudu nepřijatelné
Ústavní soud upozornil, že výklad Nejvyššího soudu vedl k nelogickým důsledkům. Znamenal by totiž, že člověk pobírající předčasný důchod už automaticky nechce pracovat, zatímco jiný zaměstnanec, který si po neplatném propuštění našel novou práci nebo počkal na řádný starobní důchod, by ochotu pracovat prokazoval.
Stejně rozporný je podle Ústavního soudu i závěr, že člověk po dosažení řádného důchodového věku náhle znovu automaticky ochotu pracovat získává.
Případ se vrací k Nejvyššímu soudu
Ústavní soud proto zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle něj byl porušen princip soudní ochrany i právo na rovné zacházení. Nejvyšší soud bude muset celý případ znovu posoudit a vypořádat se s tím, zda měl zaměstnanec skutečně zájem pokračovat v práci, místo aby vycházel pouze z faktu, že pobíral předčasný starobní důchod.
Verdikt může být významný i pro další zaměstnance, kteří se po neplatném ukončení pracovního poměru ocitnou v podobné situaci. Ústavní soud jasně vzkázal, že předčasný důchod sám o sobě nemůže být důkazem toho, že se člověk vzdal práva na práci nebo na náhradu mzdy.
