Máme na zahradě rybník, a když jsem byla dítě, mívali jsme u něj nutrie. Můj tatínek říkával, že když už je máme, měli bychom s tím něco dělat. A tak jsem se šla učit kožešnictví do Starého Kolína, a pak si ještě udělala střední průmyslovou školu oděvní v Praze. Tak jednoduchá byla moje cesta k řemeslu,
vysvětluje na úvod kožešnice Dana Gibalová. Po vyučení nastoupila v holešovické KAŘE, po roce ji na vlastní žádost koupil podnik služeb na Mělníku a tam pod vedením starého mistra kožešníka podle svých slov získala tu nejlepší možnou praxi. Rok poté nastoupila na střední školu, aby získala maturitu a naučila se další nové věci. Dnes je schopna vymyslet, navrhnout a zhotovit střihy a podle nich šít. A to nejen z klasických látek, ale především z kůže a kožešin. Práce s kožešinou má svoje specifika. Každý materiál se zpracovává trochu jinak, každý potřebuje něco jiného. Kožešina se například zásadně krájí, sešívá se na kožešnickém stroji. Klasickou látku můžete vypárat, u kůže tahle možnost není. Já můžu díky své praxi dělat klasickou krejčovskou práci. Zvládnu ušít od podprsenky po pánské obleky. Švadlenka si ale s kožešinou neporadí,
říká kožešnice.
Kožešnice Dana Gibalová.
Po mateřské dovolené se nebylo kam vrátit, podnik služeb byl zrušen, a tak se vrhla na vlastní podnikání. Psal se tehdy rok 1996, takže jako živnostnice má už téměř 20 let zkušeností. Provozovala dva vlastní obchody, jeden v Mělníku, druhý v Praze. Oba postupně zavřela a teď už působí jen v dílně, kterou jí na zahradě rodinného domu postavil manžel. Ačkoli sídlí v malé vísce na Mělnicku, klientela si ji tam najde. Ta stálá k ní přešla z obchodů a další lidé si ji dohledají přes internet. Opět se ukazuje, že nejlépe funguje ústní doporučení. Dělá výhradně na zakázku, protože mít na skladě kožešiny a výrobky, jejichž hodnota se počítá na desítky tisíc korun, není v dnešní době z finančních důvodů možné.
Je ale pravda, že zase plánuji vlastní kolekci nejen chlupatých kabelek. Jednu takovou jsem udělala už před dvěma lety pro Lucii Bílou. Už jsem pro ni dělala kabelku i kožešinovou vestu. Obojí je mimochodem vidět ve filmu Babovřesky, kde to Lucka má na sobě v roli cikánky. Kabelky jdou v poslední době docela dobře prodejné. Začíná období, kdy si s nimi můžu hrát a tvořit. Už mám nakoupené materiály a v hlavě spoustu nápadů na další kousky,
líčí Dana Gibalová. V posledních dvou letech se lidé začínají k přírodním kožešinám vracet stále častěji. Velice oblíbená je i klasická hladká kůže. Ti, co jednou zkusí přírodní materiál, se k umělotinám vrací jen neradi.
Jak se vyrábí kožich
Na první pohled to vypadá, že norkový kožich nebo paleto či límec z lišky si moc lidí neobjedná, a tak kožešnická firma živoří. Jenže škála zákazníků je velmi široká a nabídka ještě širší. Dana Gibalová vedle kožichů vyrábí od čepic, límců, rukavic, kabelek a tak dále až po potahy do aut. Kromě toho potahuje kůží volanty a nabízí i čištění a uskladnění kožešinového oblečení. Servis k tomu patří. Mám v domě speciální místnost, kam kožichy dávám na uskladnění mimo sezónu. Zákazník přijde, já mu kožich vyčistím, případně i opravím, a na podzim se vrátí pro kožich, který je jako nový. Nic ale samozřejmě nevydrží věčně. Jde o přírodní materiál, který stárne. Radím všem, kteří do kožichu nebo kožešinového doplňku investují, aby ho nosili. Po letech totiž stejně zpuchří a je na vyhození. Je škoda si kožich ze šetrnosti neužít a mít doma ve skříni jen drahé ramínko,
říká Dana Gibalová. Jako živnostnice ví, že se o klienty musí postarat po všech stránkách. A podřídit se jim i v pracovní době. Ta u ní neexistuje, respektive je neomezená. Díky tomu, že má dílnu doma, může se jim ale věnovat i pozdě večer nebo o víkendech. S mnoha zákazníky už si za ta léta vybudovala přátelské vztahy.
Co to ale je za lidi, kteří chtějí oblékat kožešinu? Jsou to například myslivci, kteří nashromáždí liščí kůže, a pak přijdou s tím, že by z nich rádi měli kožich nebo límec. Ozývají se i majetní lidé, kteří nemusí řešit peníze a touží po luxusu. Teď zrovna dělám na norkovém límci pro pána, který ho chce mít připravený na zimu ke svému kabátu. Taky jsem dělala speciální kožený svatební kostýmek nebo velmi extravagantní kabát. Většinou ale zákazníci po žádných výstřelcích netouží. Chtějí hlavně kvalitu a oblečení na míru, které jim bude sedět,
líčí Dana Gibalová. Když už se někdo rozhodne investovat do kožichu, měl by mu podle kožešnice padnout. Jsou tací, kteří si koupí kožich v obchodě, a pak by se do něj vešli dvakrát, nebo jim nesedí. Naštěstí je podle Dany Gibalové víc a víc lidí, kteří si to uvědomují a přijdou za ní.
Zakázky má i od lidí, kteří se například neradi loučí se svou starou koženou bundou a nechají si ušít přesnou kopii. Případně od zákazníků, kteří tajně připravují dárek k Vánocům nebo narozeninám pro manželky a přítelkyně. Pán mi přinese bundu, a pak šiji podle fotky a míry, kterou jsem vzala jen z tajně přivezeného oblečení. Po svátcích pak vždycky trnu, kdo mi zavolá, že to nesedí,
říká s lehkou nadsázkou kožešnice. Má ráda ty zákazníky, kteří si dají poradit a nic neuspěchají. Má pak víc času porozhlédnout se po materiálech a najít to pravé ořechové. Kůže už nemusí být jen hnědá nebo černá. A barví se i kožešiny. Málokdo ví, že může mít králíka v úpravě á la leopard a podobně.
Výrobky z kůže nejdřív stříhám do látky. Až když zákazník přijde, vyzkouší to a doladíme detaily, pak začínám pracovat s kůží. Jsou to materiály, které nevypáráte ani nevypustíte. Jednou ušito znamená konečná. S kožešinou je práce ještě těžší než s kůží. Ta se musí nejprve natřídit na to určené místo, nakrájet, ušít, namočit a napnout podle střihu a tak dále. Z devadesáti procent jde o ruční práci. Máme sice kožešnický šicí stroj, ale potom už jde vesměs o ruční práci. Když to tak spočítám, koženou bundu jsem schopna udělat za čtyři až pět dní, kožešinu zpracovávám déle. Dělala jsem i takzvaného vypouštěného norka. To jsem musela kožešinu nakrájet na půlcentimetrové proužky a čtyři dny je jen sešívala dohromady,
popisuje kožešnice svoji práci. Pak následují dodělávky v podobě vkládání vatelínu, všívání kapes, podšívky a tak dále. V podniku by to byla práce pro švadlenu, konkrétně kožešnickou švadlenu. V případě živnostníka jako já ale toto všechno musí zvládnout jen jedny šikovné ruce.
Obor, který balancuje na pokraji zániku
Kožešnictví je dnes hodně o penězích. Lidé, kteří se mají rozhodnout mezi zaplacením nájmu nebo pořízením kožíšku, samozřejmě zvolí první možnost. Evropské výrobce navíc válcuje sortiment dovážený z asijských zemí. Jde přitom o zboží, které je špatně vyčiněno a způsob zpracování je taky diskutabilní. Kožešinový kabátek z Číny se tu prodává za 5000 korun, po sezóně ve výprodeji za 1500 korun. Jak pak můžeme konkurovat? Počítejte se mnou. Na kožich z králíka je v průměru potřeba 35 kůží. Jedna kožešina stojí kolem 170 korun, barvené pak ještě víc. To znamená, že jen za materiál je potřeba dát okolo 6000 korun. A kde je práce? Já se na cenu čínského zboží nedostanu ani v materiálu. Je to boj,
komentuje Dana Gibalová.
Konkurence je poměrně velká a záleží jen na šikovnosti každého kožešníka, zda se uživí nebo ne. Já chtěla skončit před dvěma lety. Všichni mi ale říkali, abych vydržela a teď je to zase lepší. Ale nedokážu říct, jestli mě ta práce bude živit i dál. Vím jen to, že mě moc baví. Je to nádherný obor, zajímavý a kreativní. Škoda, že tak upadá. Co vím, v Česku už se snad vůbec neučí. Spousta lidí už s tím skončila, rapidně nás ubývá,
říká kožešnice.
Start: Začněte podnikat s Podnikatel.cz
Je oblékání se do kůže a kožešiny etické?
Lidi, kteří jsou zásadně proti koženým a kožešinovým výrobkům, by se měli seznámit se základy chovu kožešinových zvířat. Je pravda, že zvířata jsou chována na farmách a jejich osud je od začátku předurčen. Na druhou stranu je o ně postaráno mnohem lépe než ve volné přírodě. Typickým příkladem jsou lišky. Na chov jsou to extrémně náročná zvířata. Potřebují absolutní klid. Pokud ho nemají, tak jsou poplašené a nervózní a mohou se pokousat nebo sežrat svá mláďata. Proto vás na farmy s kožešinovými zvířaty nikdo nepustí. Bylo by to velké riziko. Navíc je potřeba velice kvalitní krmivo. To hraje velkou roli kvůli fyzické i psychické kondici zvířat. Nemocným a špatně živeným zvířatům se to projeví hlavně v srsti. Kožich ze zvířete chovaného v dobrých podmínkách poznáte už podle hustoty a výšky chlupu. Dokonce i u králíka,
vysvětluje Dana Gibalová.
Velkým tématem je také vlastní zabíjení kožešinových zvířat. To musí probíhat co nejhumánněji a co možná nejrychleji, většinou za pomoci elektřiny. Pokud by se zvíře střílelo nebo omračovalo, automaticky by se dostalo do křeče a do stresu a při vyčinění by srst začala pouštět. Kožešina s holými místy samozřejmě ztrácí na ceně. Vhodné zacházení se zvířaty je tedy zásadním prvkem celého chovu. Svého času jsem měla klientku, která si objednala kožich. Na zkoušku přišla s dcerou, která to neustále komentovala a pohoršovala se. Přitom měla kožené boty, pásek i kabelku. Bohužel neviděla tu hrůzu, jakou si dříve procházela telata a další zvířata na jatkách. To se se zabíjením kožešinových zvířat vůbec nedá srovnat. Pak by změnila názor. I já mám ale samozřejmě své zásady. Nikdy bych nepřijala klienta, který by přišel například s kůží z tuleně, protože vím, že ti jsou chráněni a nesmí se zabíjet. Dříve umírali při masakrech, kdy se naplno projevila lidská bestiálnost,
vysvětluje Dana Gibalová.
Sama léta podporovala nadaci, která pomáhala zachraňovat bobry na Vltavě. Každý rok jí přišla složenka, kterou zaplatila, a radovala se z toho, že dělá něco dobrého. Pak jí jednou přišla stejná složenka s výzvou, aby přemnožené bobry, kteří začali páchat škody, pomohla eliminovat. I takové paradoxy se dějí. Přemnožení bobři jsou prostě škodná. Stejně jako třeba přemnožené kočky. To vám řekne každý myslivec, že kočka likviduje ptáky i zajíce. Je to predátor. Dřív myslivci dokonce za zastřelené kočky dostávali benefity. Dnes je ale činění kočičích kůží zakázáno Evropskou unií. Je to škoda, protože z kočky je nejlepší ledvinový pás. Její srst je vhodná i pro alergiky a navíc nepouští chlupy. Nařízení se zavedlo kvůli Číně, kde kočky i jedí. U nás je ale takový zákaz zbytečný a na škodu. Jde o další z výmyslů lidí, kteří nerozumí oboru,
říká kožešnice.
