Pavel Poláček vystudoval strojní průmyslovku, ale jeho osudem se staly boty. Nejdřív je začal svým kamarádům opravovat, později se pustil do ručního šití. A ze záliby se mu stala živnost. Dnes má práce tolik, že se u něj na boty čeká celý rok.
Poctivá ruční ševcovina je obor, který se u nás nedá studovat. Ve Zlíně a v Plzni se studuje obuvní design, ale ten je od klasického řemesla velmi vzdálený. Spíše než boty se tam tvoří objekty, často bez užitné hodnoty. Řemeslo jsem se musel naučit sám. Hledal jsem ve starých knihách a časopisech. Nejvíc mi ale dalo to, když jsem se dostal ke starým, ručně šitým botám. Technologie ruční výroby bot je náročná. Nedá se naučit ani za rok. Já boty šiju už 15 let, ale ruku do ohně bych dal až za ty z druhé poloviny této doby,
říká Pavel Poláček, podle kterého je zvládnutí umění ručního šití bot během na dlouhou trať a kromě zručnosti je potřeba především trpělivost.
Vyšší pořizovací cena neznamená, že jsou boty drahé
Švec Pavel Poláček se ke své práci dostal kdysi v pražském squattu Sochorka, kde začal opravovat boty svým kamarádům. Tam byli jeho první zákazníci, kteří jím vyrobené boty testovali, a tam také díky své všestrannosti a zručnosti přišel k přezdívce Mravenec. Logo s mravencem se stalo součástí jeho podnikání. Najdete ho na každém páru jím vyrobených bot, takzvaných Mravencovkách. Zakázek postupně přibývalo a po sedmi letech se Pavel Poláček rozhodl, že si zřídí živnost. Nechal ostatní práce a už 8 let se výrobě bot věnuje naplno, ve své malé dílně v Dolních Počernicích. Žijeme tu postaru. Dílna je součástí našeho domu a navazuje hned na kuchyni, tak jak to bývávalo kdysi. Je to výhodné, protože já trávím prací spoustu času a bývám v dílně i do půlnoci. Mám ale neustále kontakt se ženou i s dětmi. Prostě, stará technologie, stará organizace práce,
komentuje švec.
Mravencovky, tedy boty od Pavla Poláčka, nejsou lacinou záležitostí. Přijdou na několik tisíc korun. Jeho nejdražší kousky se pohybují kolem 20 000 korun. Přesto říká, že ani při takových cenách a při velkém zájmu zákazníků se o žádný zlatý důl nejedná. „Na kvalitně ušitých botách je obrovské množství práce. V průměru mi výroba jednoho páru bot zabere 60 hodin, náročnější kousky i 100 hodin. Když si to přepočítáte na hodinovou mzdu, tak to není nic moc. Během měsíce zvládám tři nebo čtyři zakázky a vydělávám tedy normální peníze. V republice je několik ševců, ale já jsem z nich nejlacinější,“ vysvětluje Pavel Poláček a dodává, že i boty za 20 000 korun mohou být paradoxně laciné. Jen se musí srovnávat poměr ceny a kvality.
Když si jdete do obchodu koupit například kvalitní trekové boty, často za ně také dáte několik tisícovek. A lepší konfekce je i za 10 000 korun. U mě se dají boty pořídit v základu za 7000 korun. Zájem o ně je ze všech stran. Návrat k poctivé práci začíná oslovovat stále více lidí. Mají totiž jistotu, že si po pár měsících nošení bot nebudou muset projít reklamačním peklem. Boty jim vydrží řadu let. Pochopitelně to ale musí být lidé, kterým nevadí, že na nich budete rok co rok vídat jedny a ty samé boty,
hovoří o svých zákaznících Pavel Poláček. Investovat do bot jednorázově poměrně vysokou částku se pochopitelně nechce každému. Rozdíl mezi botami ručně šitými a těmi ze strojové výroby není na první pohled vidět. Pozná se ale při nošení. Zatímco konfekční obuv po dvou sezónách končí v popelnici, ručně a na míru vyrobené boty slouží svému majiteli dál. Maximálně se nově podrazí a je hotovo.
O kvalitě bot
Klasická ruční ševcovina se stala okrajovým řemeslem, které se nejen u nás, ale i v zahraničí udrželo jen díky své výjimečnosti. Ve většině ševcovských dílnách se dnes nevyrábí obuv pro běžné nošení, ale luxusní kousky, které musí padnout jako ulité. Používají se nejsložitější výrobní postupy a nejdražší materiály. Díky tomu toto řemeslo dokáže stále přežít. Tím pádem jsou v těchto ševcovských dílnách ale i jinak nastavené ceny. Už ve 20. letech minulého století se Tomáš Baťa chlubil tím, že dokáže na strojovém pásu jeden pár bot vyrobit za čtyři hodiny. Tomu se obyčejný švec nemůže ani zdaleka přiblížit. Podle Pavla Poláčka už ale taková racionalizace výroby pomalu naráží na svůj strop. Lidé hledají kvalitu, ale na trhu je jí stále méně. Převládá hlavně kvantita. Posun v myšlení lidí podle ševce z Dolních Počernic hodně ovlivnila i hospodářská krize. V konečném důsledku jsou totiž ručně šité boty, které vydrží řadu let, lacinější než konfekční obuv, do které musí zákazník investovat rok co rok. Pořizovací cena konfekce je sice nízká, ale odpovídá užitné hodnotě, která je o několik řádů nižší.
Mravencovky od Poláčka jsou celé kožené, a to i ty díly, které nejsou vidět, a které jsou u průmyslově vyráběných bot z impregnovaného růžového papíru. Například vnitřní stélka, takzvaný branzol, a podešev jsou vyrobeny z kvalitních třísločiněných býčích kůží silných až 6 milimetrů. Jenom náklady na tyto spodkové díly se vyrovnají ceně běžných bot v obchodě. Vzhledem k tomu, že lidská noha se potí nejvíce svojí spodní částí, materiál vnitřku boty je velmi důležitý, vedle branzolu jsou i podšívky kožené, v nártu mohou být ze stoprocentního bavlněného plátna, pokud si to zákazník přeje, ale každopádně žádná syntetika.
Velkoproducenti nám nutí boty s měkkým došlapem, ale pro lidské tělo to není to nejlepší. Při každém došlapu se tělo jakoby propadá a ztrácí se opora kostry. Měli bychom se blížit chození za bosa, a to má poměrně tvrdý došlap,
vysvětluje další z výhod tradičně vyrobených bot švec Pavel Poláček.
Poctivé řemeslo dál žije
Skutečná ševcovina má dnes namále. Řemeslo je už dlouho rozdělené, někteří lidé šijí jen svršky, jiní se zabývají spodky. V málokteré dílně se tyto dvě části ševcovského umění střetávají dohromady. Nedělají to ani výrobci speciálních ortopedických bot.
A jak v dolnopočernické dílně probíhá samotný proces výroby? Rozhodně to není jen o střihání a šití. Zákazník musí do dílny Pavla Poláčka přijít hned třikrát. Poprvé na zaměření. Pokud mu sedne některé ze stovek kopyt, které má švec k dispozici, je práce snazší. V opačném případě musí kopyto, které přesně kopíruje tvar zákazníkova chodidla, vyrobit kopytář. Náročný je i výběr střihu a materiálu. Zákazník sice přijde s nějakou představou, ale finální tvar a materiál navrhuji já. Je to práce skutečně z gruntu. Vyrábím ale jen tradiční boty, žádné extravagantní modely ani exotické materiály u mě nenajdete. Boty z krokodýla nebo leguána šít nebudu. Nejhorší zákazník je pro mě ten, který má dost peněz a vymýšlí si. Většinou mám ale klientelu, která žádá osvědčenou klasiku,
vypráví Pavel Poláček.
Na jednom páru bot se pracuje desítky hodin a materiál na jejich výrobu není z nejlevnějších. Metr kvalitní teletiny vychází i na 200 eur. A cena kordovánu, což je zcela výjimečný materiál pocházející ze zadku koně, je mnohonásobně vyšší. Není proto možné nic pokazit, odvedená práce musí být perfektní. Z toho důvodu se z levnějších materiálů šije nejprve zkušební bota. V případě odlišných tvarů nohou zákazníka i celý pár. Zákazník proto musí do dílny Pavla Poláčka přijít na druhou zkoušku. Tam také vidí, jak budou objednané boty ve skutečnosti vypadat a je ještě čas na případné úpravy vzhledu. Do třetice musí člověk ševcovnu navštívit při převzetí hotových bot. Nikdy boty zákazníkům neposílám. Chci, aby se do nich lidé obuli, potvrdili, že je vše v pořádku a v nejlepším případě v nových botách i odešli. Po zaplacení si podáme ruku a je hotovo. Obchod opět končí tak, jak tomu bývávalo kdysi,
říká švec z Dolních Počernic.
Mohlo by vás zajímat: Prvorepublikové rady podnikatelům platí dodnes
Ze zákona musí na boty poskytnout dvouletou záruku, ale obavu z toho, že by mu boty někdo reklamoval, nemá. Dokonce ani po více než dvou letech. Součástí jeho práce je i osvěta v péči o boty. Málokdo ví, že se boty musí nechávat vyschnout, aby neplesnivěly, málo lidí boty krémuje nebo kartáčuje. To vše jim přitom prodlužuje životnost. Když ale Mravencovky nebo jiné kvalitně vyrobené boty vydrží tak dlouho, nepřipravuje se švec o zákazníky? To je dnešní pohled na věc. Já o zákazníky nouzi nemám. Vrací se ti, kteří potřebují moje boty třeba nově podrazit a nechávají si po dobré zkušenosti šít další boty. Přibývá také lidí, kteří si ke mně chodí objednávat vysoce kvalitní společenskou obuv. Potřebují reprezentovat a ruční práce je na těch botách prostě vidět,
vysvětluje Pavel Poláček. Na boty se u něj čeká celý rok. Některé zákazníky to odradí, ale většina pochopí už pár minut poté, co do jeho dílny vstoupí. Ti, co vyzkoušeli, si prý rádi počkají. Při těchto lhůtách se nabízí otázka, zda náhodou nechodí bosa ševcova žena. Na tu si prý ale její muž Pavel čas najde. A boty šije i svým dvěma malým synům.
Živnost mu jde velice dobře i přesto, že nemá ani vlastní internetovou prezentaci. I po této stránce spoléhá na staré metody a rozšíření dobré pověsti svými zákazníky a v minulosti mu pomohly také ukázky práce na řemeslných jarmarcích. Ti nejlepší zákazníci prý přišli sami od sebe. Při těch cenách se práce nedá odfláknout. Člověk, který dá za boty takové peníze, očekává kvalitu. Není to jen o tom zašít do rámu. Bota musí dokonale sedět. Nedá se párat a přešívat. Utrhne-li se jeden šev, je to celé v …,
povídá Pavel Poláček.
